ECLI:CZ:US:2020:4.US.1159.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1159/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou, sídlem Semtín 81, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2020 č. j. 3 Tdo 1449/2019-824, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. dubna 2019 č. j. 13 To 125/2019-753 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. listopadu 2018 č. j. 12 T 21/2018-666, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených písemností se podává, že stěžovatel byl (vedle spoluobviněné O. M.) rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 11. 2018 č. j. 12 T 21/2018-666 uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), spáchaným zčásti ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Za tento přečin a zločin a dále za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 2 T 66/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2017 sp. zn. 10 To 143/2017, a dále za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu, a přečin podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. 7 T 218/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 14 To 48/2018, byl stěžovateli uložen podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byly podle §43 odst. 2 trestního zákoníku zrušeny výroky o souhrnném trestu z rozsudků Okresního soudu v Semilech ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 2 T 66/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2017 sp. zn. 10 To 143/2017, a Okresního soudu v Chrudimi ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. 7 T 218/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 14 To 48/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na daný výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně se spoluobviněnou O. M. na náhradě škody poškozenému J. V. částku 17 000 Kč. Dále byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit poškozené P. H. částku 122 892 Kč a poškozenému O. B. částku 966 405 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byli poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení občanskoprávní.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 4. 2019 č. j. 13 To 125/2019-753 zamítl podle §256 trestního řádu.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 1. 2020 č. j. 3 Tdo 1449/2019-824 odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnuje dosavadní průběh trestního řízení, ze svého pohledu popisuje průběh skutkového děje a tvrdí, že se u něj žádné prostředky nenašly, že nemá žádný účet ani majetek a že o uzavření úvěrových smluv nevěděl a ani nemohl při uzavírání smluv nijak rozhodnutí o poskytnutí finančních prostředků poškozenému O. B. ovlivnit. Podle jeho mínění jsou obžaloba i vydané rozsudky postaveny jen na výpovědích poškozených, přičemž ani jeden z poškozených nemá takový příjem, aby mohl uzavírat smlouvy o půjčkách a úvěrech na tak vysoké částky, jaké byly uzavírány. Stěžovatel je proto přesvědčen, že poškození se sami museli dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Podáním podnětu na zahájení jeho trestního stíhání se sami chtěli vyhnout úhradě dluhů z půjček, protože nebyli schopni vše zaplatit. Zdůraznil, že nebyly nalezeny mobilní telefony ani tablet, které měl podle závěru rozhodujících soudů získat. Má za to, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že byl účastníkem daného trestného činu. Je toho názoru, že učiněné skutkové závěry nelze považovat za přesné, úplné a akceptovatelné, přičemž pochybení nalézacího soudu nezhojil ani soud odvolací, který se podaným odvoláním zabýval jen povrchně, aniž by respektoval jednu ze základních zásad trestního řízení, a to presumpci neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že je silný diabetik a jeho zdravotní stav se ve výkonu trestu odnětí svobody zhoršuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatněnými námitkami brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v odvolání a následně i v dovolání a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry rozhodujících soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Za pravdu pak nelze dát stěžovateli ani v tom jeho mínění, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo, které vyplývá z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ohledně skutku či osoby pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
11. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
12. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku okresního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud zjistil ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jeho úvahám, v jejichž rámci vysvětlil i důvody, pro něž odmítl snahy stěžovatele o znevěrohodnění usvědčujících výpovědí poškozených a prosazení vlastní verze skutkového děje, nelze naopak nic vytknout. S totožnou argumentací stěžovatele, jejíž podstatou bylo tvrzení o nepravdivosti výpovědí poškozených učiněných s cílem vyhnout se odpovědnosti za vysoké půjčky a úvěry, které si v krátké době vzali, se následně vypořádal i krajský soud. Skutková zjištění mají odpovídající obsahový podklad zejména ve výpovědích poškozených J. V., P. H. a O. B., které jsou v souladu s ostatními provedenými důkazy. Opakovat na tomto místě podrobný souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
13. Žádné pochybení ústavní povahy nespatřuje Ústavní soud ani v postupu Nejvyššího soudu. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci se jednoznačně podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky směřovaly toliko do důkazního řízení. Přesto se však Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak i v tomto případě Nejvyšší soud neshledal jakékoliv pochybení.
14. Napadená rozhodnutí proto nepředstavují zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, obecné soudy rozhodovaly ve věci v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou srozumitelně a logicky odůvodněna a jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu