ECLI:CZ:US:2020:4.US.1222.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1222/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem, sídlem Švédská 412/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2020 č. j. 6 Tdo 1495/2019-920, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 55 To 158/2017-702, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. června 2019 č. j. 55 To 27/2019-886 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. listopadu 2018 č. j. 9 T 74/2014-840, a s ní spojeném návrhu na zrušení §262 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 3. 2017 č. j. 9 T 74/2014-632 uznán vinným přečinem lichvy podle §218 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 11. 2017 č. j. 55 To 158/2017-702 byl daný rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla vrácena §259 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), okresnímu soudu k dalšímu řízení. Současně krajský soud podle §262 trestního řádu nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
3. Následně byl stěžovatel rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 11. 2018 č. j. 9 T 74/2014-840 uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle §209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku bylo stěžovateli uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování a poskytování půjček, úvěrů a finančního poradenství na dobu šesti let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byly poškozené osoby odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Odvolání stěžovatele a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci (podané v neprospěch stěžovatele) proti rozsudku okresního soudu ze dne 5. 11. 2018 č. j. 9 T 74/2014-840 krajský soud usnesením ze dne 24. 6. 2019 č. j. 55 To 27/2019-886 zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodná.
5. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu ze dne 24. 6. 2019 č. j. 55 To 27/2019-886 Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2020 č. j. 6 Tdo 1495/2019-920 odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že proti usnesení krajského ze dne 28. 11. 2017 č. j. 55 To 158/2017-702 podal ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 347/18 (veřejně dostupným na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná) odmítnuta pro nepřípustnost. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2317/11, podle kterého ústavní stížnost proti výroku, jímž bylo nařízeno, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, je přípustná. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že jde již o třetí rozhodnutí, jímž krajský soud zrušil rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud okresnímu soudu vytýkal, že ve svém rozhodnutí nepostupoval v souladu se závaznými závěry krajského soudu uvedenými v jeho předchozím rozhodnutí ve věci. S tím však stěžovatel nesouhlasí a má za to, že okresní soud dostatečně v souladu s pokyny krajského soudu doplnil dokazování. Je přesvědčen, že krajský soud účelově v napadeném rozhodnutí zmiňuje nesplnění jeho pokynu, tj. neprovedení konfrontací, a to tak, aby prosadil své závěry o skutkovém stavu věci a své vlastní hodnocení důkazů, které neprovedl, aby měl záminku pro zrušení v pořadí již třetího rozsudku okresního soudu a pro postup podle §262 trestního řádu. Podle stěžovatele okresní soud provedl veškeré důkazy podle pokynu krajského soudu z jeho v pořadí druhého rozhodnutí ve věci, náležitě je zhodnotil v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu a toto hodnocení promítl do odůvodnění rozsudku. Krajský soud měl proto považovat rozsah dokazování za úplný. Stěžovatel považuje zjištění krajského soudu za rozporná s provedenými důkazy a rovněž má za to, že nařízení krajského soudu podle §262 trestního řádu, aby byla věc projednána senátem v jiném složení, není dostatečně odůvodněno, a je proto nepřezkoumatelné.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení §262 trestního řádu a v této souvislosti uvádí, že nový senát okresního soudu neposkytoval záruky nestranného a nezávislého soudu, čím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Podle jeho mínění právní názor nového senátu byl více či méně formován právními názory a úvahami krajského soudu, proto nemohl ve věci postupovat jako nestranný a nezávislý orgán. Stěžovatel považuje znění §262 trestního řádu za neslučitelné s právem na spravedlivý proces a navrhuje jeho zrušení a novelizaci, která by nově ustanovenému senátu nedávala možnost seznámení se s dřívějšími rozhodnutími nadřízené instance. I když podle §264 odst. 1 trestního řádu pokyny odvolacího soudu přímo nezavazují nový senát, tak podle stěžovatele jsou jednoznačně způsobilé ovlivnit myšlenkové úvahy nového senátu při hodnocení důkazů, což porušuje právo na projednání věci ve dvou nezávislých a nestranných instancích.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje také na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V této souvislosti cituje obsáhlé pasáže z napadených rozhodnutí obecných soudů, podrobně rozebírá jednotlivé v řízení provedené důkazy, ze svého pohledu je hodnotí a tvrdí, že okresní soud učinil ve věci nesprávné skutkové a právní závěry, které nemají žádnou oporu v provedeném dokazování, a že pochybení okresního soudu nezhojily ani krajský soud ani Nejvyšší soud. Závěry obecných soudů označuje za nepřijatelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. K námitce stěžovatele, že nařízení krajského soudu podle §262 trestního řádu, aby byla věc projednána senátem v jiném složení, není dostatečně odůvodněno, a je proto nepřezkoumatelné, Ústavní soud uvádí, že podle ustálené judikatury odnětí věci rozhodujícímu soudci podle §262 trestního řádu je mimořádným procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391)]. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat v rámci mu zákonem svěřených kompetencí. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nalézacího [srov. usnesení ze dne 14. 7. 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98 (U 45/11 SbNU 335)]. Uvedené ustanovení však nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout, nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy, dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění [srov. např. nálezy ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 109/11 (N 72/61 SbNU 105) či ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833)]. O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného by také šlo v případech týkajících se odnětí věci podle §262 trestního řádu, bylo-li by rozhodování odvolacího soudu projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, neodůvodnil-li by odvolací soud náležitě svůj závěr o nutnosti postupu podle §262 trestního řádu nebo jestliže by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13 (N 206/75 SbNU 313)].
12. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Za podstatnou považuje Ústavní soud především tu skutečnost, jak se krajský soud ve svém odůvodnění vypořádal s důvodem pro odnětí věci. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí podrobně popsal postup okresního soudu s tím, že tento soud nerespektoval jeho předchozí rozhodnutí (napadené rozhodnutí krajského soudu ze dne 28. 11. 2017 č. j. 55 To 158/2017-702 je v pořadí třetím rozhodnutím krajského soudu v předmětné věci) a nenapravil chyby, jež mu byly ve zrušovacím usnesení vytýkány, na věc se díval stále svou optikou a nezabýval se jí tak, jak byl v přístupu k věci veden nadřízeným soudem. Zdůraznil, že nalézací soud náležitě nereagoval na uložené pokyny, byť mu bylo opakovaně popisováno, co má prověřit a jaké důkazy má provést (konkrétně šlo především o provedení konfrontací mezi stěžovatelem a poškozenými), též stranami mu bylo navrhováno provedení důkazů, což však přehlížel. Odmítnutí krajským soudem navrhovaných konfrontací zdůvodnil nalézací soud tím, že je neprovedl s ohledem na údajně velmi podrobné a rozsáhlé výpovědi stěžovatele a poškozených. Krajský soud měl však za to, že upustil-li nalézací soud od provedení dalších důkazů, měl náležitě vysvětlit, z jakých důvodů považuje takové dokazování za nadbytečné, resp. by se musel důsledně zabývat obhajobou stěžovatele, avšak nesměl by opomíjet ani další stranu řízení, a to poškozené a obsah jejich výpovědí. Podle krajského soudu se okresní soud zabýval pouze jednostranně částí zkoumaného jednání, tedy nepoměrem výše pokuty, byť poškození popsaným jednáním stěžovatele přišli o své nemovitosti, které zcela přešly do majetku společnosti X, a to ještě v době, kdy stěžovatel působil ve funkci jednatele této společnosti. Z uvedeného důvodu nařídil podle §262 trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
13. Z daného rozhodnutí nevyplývá, že by krajský soud prosazoval své závěry o skutkovém stavu věci a své vlastní hodnocení důkazů, ač rozhodné důkazy neprovedl, a vedl tak okresní soud k porušení pravidla in dubio pro reo. Přitom krajský soud přesvědčivě popsal, v čem okresní soud pochybil a které důležité důkazy neprovedl, a proto napadené usnesení včetně postupu podle §262 trestního řádu lze považovat podle Ústavního soudu za ústavně konformní.
14. Ostatními v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami stěžovatel brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Obecný soud po provedení důkazů je hodnotí podle svého uvážení a vnitřního přesvědčení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší námitky, které uplatnil již v odvolání a následně i v dovolání a se kterými se obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, náležitě a přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry rozhodujících soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
16. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jejich úvahám, v jejichž rámci vysvětlily i důvody, pro něž odmítly snahy stěžovatele o znevěrohodnění usvědčujících svědeckých výpovědí a prosazení vlastní verze skutkového děje, nelze naopak nic vytknout. Především okresní soud podrobně popsal jednání stěžovatele, fungování společnosti, ve které byl jednatelem, a další skutečnosti prokazující, že stěžovatel si nemohl nevšimnout "slabší" finanční gramotnosti poškozených a okolnosti, že jejich schopnosti uvědomit si dopady uzavíraných smluv jsou omezené, a to tím spíše za situace, kdy stěžovatel předmětné dokumenty nedal poškozeným ani k nahlédnutí, nepředal jim jejich kopie a lživě je vydával za "plné moci". V řízení provedené důkazy tvoří nepřerušený řetězec důkazů svědčící o vině stěžovatele a o charakteru jeho podvodného jednání. Opakovat na tomto místě podrobný souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
17. Žádné znaky pochybení porušujícího předpisy ústavního pořádku nespatřuje Ústavní soud ani v přístupu Nejvyššího soudu, který se zabýval také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele a v tomto směru neshledal jakékoliv pochybení. Ač obviněný v dovolání uplatnil výlučně skutkové námitky, které nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, Nejvyšší soud se nad rámec své přezkumné činnosti k těmto námitkám vyjádřil a uzavřel, že stěžovatel předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Dodal, že ohledně poškozené M. L. bylo možno jednání stěžovatele kvalifikovat pouze jako pokus trestného činu, přesto však dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, neboť shledal, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Za situace, kdy jednání stěžovatele vůči poškozené M. L. by přicházelo v úvahu kvalifikovat jako pokus a v ostatních případech šlo o dokonané jednání, by vzhledem k výši způsobené škody nepřicházela v úvahu podstatná změna právní kvalifikace ani změna výroku o trestu.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. Stěžovatel také podal s ústavní stížností spojený akcesorický návrh na zrušení §262 trestního řádu. Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části, tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
20. Ústavní soud proto odmítl i návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu