ECLI:CZ:US:2020:4.US.1263.19.2
sp. zn. IV. ÚS 1263/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Davidem Kojzarem, advokátem, sídlem Lidická 784, Kralupy nad Vltavou, proti příkazům k domovním prohlídkám vydaným Městským soudem v Brně dne 27. února 2019 sp. zn. 70 Nt 1353/2019, 70 Nt 1354/2019, 70 Nt 1355/2019 a 1356/2019 a proti příkazům k prohlídkám jiných prostor a pozemků vydaným Městským soudem v Brně dne 26. února 2019 sp. zn. 70 Nt 1341/2019 a 70 Nt 1342/2019, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1. Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, 2. Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV, Expozitura Brno, a 3. Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených příkazů k domovní prohlídce a příkazů k prohlídce jiných prostor a pozemků, jimiž došlo podle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod vyplývajících z čl. 12 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 4 a 90 Ústavy. Dále se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky, Národní centrále proti organizovanému zločinu, SKPV, Expozituře Brno (dále jen "policejní orgán"), pokračovat v porušování práv stěžovatele, a uložil mu vydat zpět zabavené věci.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedenými příkazy Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byly na základě návrhu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") nařízeny prohlídky:
a) rodinného domu a přilehlého pozemku v obci D., který je užíván stěžovatelem a je ve vlastnictví stěžovatelovy manželky (sp. zn. 70 Nt 1353/2019),
b) rodinného domu a přilehlého pozemku v obci K., který je ve spoluvlastnictví stěžovatelovy manželky a je příležitostně užíván stěžovatelem (sp. zn. 70 Nt 1354/2019),
c) bytové jednotky v B., ve vlastnictví společnosti PROXIMA REALIT spol. s r. o., užívané stěžovatelem (sp. zn. 70 Nt 1355/2019),
d) bytové jednotky v obci F., vlastněné přítelkyní stěžovatele a užívané stěžovatelem (sp. zn. 70 Nt 1356/2019),
e) prostorů Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže užívaných stěžovatelem a druhou podezřelou, jakož i souvisejících prostor (sp. zn. 70 Nt 1341/2019), a
f) osobního automobilu užívaného stěžovatelem (sp. zn. 70 Nt 1342/2019).
3. Podle odůvodnění napadených rozhodnutí policejní orgán prověřuje podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 a odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zločinu podplácení podle §332 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měl dopustit stěžovatel jako předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a další dva podezřelí. Podstatou dané trestné činnosti byla manipulace s veřejnou zakázkou a rozhodováním Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže tak, aby stát byl donucen uzavřít smlouvu na provozování mýtného systému s předem vybranou společností. Stěžovatel měl při schůzce nabídnout J. F., že "usměrní" činnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže tak, aby to vyhovovalo vybrané společnosti. Z toho důvodu měl odvolat místopředsedu jím vedeného úřadu, který považoval postup při zadávání zakázky za bezchybný a měl proti postupu stěžovatele výhrady. Na pozici místopředsedkyně pak ustanovil druhou podezřelou, jejímž prostřednictvím pak ovlivňoval řízení o dané zakázce. Dne 9. 5. 2018 vydal Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhodnutí, kterým zrušil zadávací řízení na uvedenou veřejnou zakázku (v souladu s příslibem stěžovatele). Dne 24. 5. 2018 stěžovatel (v pozici orgánu rozhodujícího o rozkladu) zrušil původní rozhodnutí. Dne 20. 9. 2018 pak bylo vydáno nové prvostupňové rozhodnutí, kterým byl označen postup státu při zadávání zakázky za zákonný. Z dalšího prověřování vyplynulo podezření, že k podobným manipulacím docházelo rovněž v jiných správních řízeních ve prospěch vybraných společností. Uvedenými prohlídkami mohou tak orgány činné v trestním řízení najít důležité důkazy, zejména písemnosti a výpočetní techniku s daty týkajícími se daných zakázek, záznamy elektronické komunikace mezi podezřelými a další projevy jejich styků. Z důvodu nebezpečí zmaření, zničení nebo ztráty důkazů bylo provedení prohlídek nařízeno jako neodkladné. Všechny pachatele není v současné době možné určit, přičemž jejich zapojení mají objasnit právě zajištěné důkazy. Uvedené hrozbě nasvědčuje i konspirační povaha jednání pachatelů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že předmětné příkazy jsou až zarážejícím způsobem obecně odůvodněné a uvádějící mnoho "blíže neustanovených" skutečností. Dle stěžovatele musí mít soud důvodné podezření a neumožnit orgánům činných v trestním řízení tzv. fishing expedition, při níž se podezření dovozuje až na základě výsledků prohlídky. Stěžovatel v tomto směru poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Saint-Paul Luxembourg S.A. proti Lucembursku. K podobnému pochybení došlo v dané věci, neboť příkazy byly příliš široce koncipované. Jediné bližší vymezení je k tzv. kauze Kapsch (elektronické mýtné). I to však obsahuje nepravdivé údaje. Vágností popisu je znemožněna stěžovatelova obhajoba. K podobně nepřípustné situaci došlo i v případech rozhodovaných Evropským soudem pro lidská práva ve věci Maslák, Michálková proti České republice. Tento postup považuje stěžovatel za nepřípustný a městský soud nesplnil svoji povinnost chránit před ním stěžovatelova ústavní práva. Příkazy podle stěžovatele nesplňují ani požadavky na řádné odůvodnění vyplývající z judikatury Ústavního soudu. Soud měl přitom několik dnů, aby se věcí důkladně zaobíral a příkazy řádně odůvodnil. Soud však pouze slepě převzal tvrzení a domněnky státního zástupce. Příkazy neobsahují nic nad rámec návrhu státního zástupce. Dále stěžovatel namítá, že takto široce pojatý příkaz policie překročila a zajistila větší okruh důkazů, než jí povolil soud. Konkrétně policejní orgán vyzval k vydání věcí, vztahujících se ke třem řízením, která nejsou v žádném příkazu zmíněna. Došlo tak k zajištění celé řady věcí, které s trestní věcí nikterak nesouvisí.
5. V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2019, stěžovatel upozornil na to, že po podání stížnosti nahlédnul do spisů městského soudu, z nichž je patrné, že soud toliko převzal formulace z dokumentů dodaných mu policejním orgánem a státním zastupitelstvím. V tom stěžovatel shledává nedostatek úcty k jeho ústavním právům. Rovněž takový postup devalvuje roli soudu a jeho povinnosti chránit základní práva a svobody. Za nedostatečně odůvodněné pak stěžovatel považuje zejména závěry o nutnosti provedení prohlídky jako úkonu neodkladného. O soudní kontrole nelze hovořit tam, kde dochází k pouhému překopírování textu. Pro provedení neodkladného úkonu nebyly splněny podmínky vyplývající z judikatury Ústavního soudu, zejména nebyl shromážděn dostatek důkazů. Prohlídka měla opatřit nějaké důkazy k podepření naprosto mlhavého podezření. Stěžovatel opakuje, že nelze připustit, aby byly prováděny prohlídky bez konkrétního vymezení hledaných věcí. Vrchní státní zastupitelství však uvedlo, že seznam věcí je toliko demonstrativní, čímž smysl příkazů popřelo. Toto vyjádření dává stěžovatel do souvislosti se skutečností, že stěžovatel stojí v čele celého úřadu, a policie tedy může vlastně zabavit cokoliv. Za nestandardní pak stěžovatel považuje přítomnost státních zástupců při provádění prohlídky a jejich přihlížení při porušování práv podezřelých osob. Závěrem stěžovatel poukazuje na vágní zaprotokolování zabavených věcí.
III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele
6. Na výzvu soudce zpravodaje se k ústavní stížnosti vyjádřily městský soud, vrchní státní zastupitelství a policejní orgán. Ústavnímu soudu byl rovněž doručen návrh Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže na přiznání postavení vedlejšího účastníka, k němuž bylo přímo připojeno vyjádření k věci samé.
7. Městský soud ve svém vyjádření předně odkázal na odůvodnění napadených příkazů. Výroky příkazů považuje soud za určité a splňující podmínku nezaměnitelnosti předmětu prohlídek. Odůvodnění je pak přiměřené okolnostem případu. V dané věci jde o mimořádně závažnou trestnou činnost, páchanou celou řadou subjektů (včetně osob právně erudovaných) sofistikovaným a konspirativním způsobem. Tomu odpovídal i rozsah domovních prohlídek. Soud se podrobně seznámil s obsahem spisového materiálu a s ohledem na něj hledal proporcionální postup. Vzhledem k uvedenému městský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl po zjevnou neopodstatněnost, resp. zamítl.
8. Vrchní státní zastupitelství ve svém vyjádření upozornilo na skutečnost, že s totožnými námitkami se již vypořádalo v rámci své dohledové činnosti. Ve svém vyjádření pak při shrnutí této své činnosti uvedlo, že před provedením prohlídek byl stěžovatel vyslechnut a mohl se k jednotlivým prohlídkám vyjádřit. Soubor hledaných věcí byl v příkazech popsán toliko obecně a bylo tedy na policejním orgánu, zda se spokojí s vyjádřením dotčené osoby, že již všechny věci vydala. Vzhledem k povaze trestné činnosti se s takto vydanými věcmi policejní orgán nespokojil a prohlídky provedl. Neodkladnost provedení prohlídek vyplývá podle vyjádření z obsáhlého odůvodnění příkazů městského soudu. Délka trestního řízení nemá žádný vliv na reálnost obavy ze zničení důkazů po seznámení se podezřelých s průběhem trestního řízení. Zabavené věci mají souvislost s trestním řízením a prohlídky byly provedeny v místech, která měla ke stěžovateli vztah. Po prozkoumání budou případně zajištěné věci vráceny. Příkaz k prohlídce prostor Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže obsahuje demonstrativní výčet hledaných věcí, přičemž v tomto výčtu je uvedena možnost zabavit všechny věci, které, stručně řečeno, souvisí s prověřovanou trestnou činností. Všechny zabavené listiny pak tuto podmínku splňují. Vágní popis některých zajištěných věcí je kompenzován jejich fotografickou dokumentací při samotném zajišťování, a státní zástupci, přítomní při provádění prohlídky, nedávali policii žádné pokyny.
9. Policejní orgán ve svém vyjádření uvedl, že před provedením prohlídek byl proveden výslech stěžovatele a stěžovatel byl vyzván k vydání hledaných věcí, čemuž částečně vyhověl. Byl proveden i výslech všech ostatních osob, v jejichž kancelářích byly provedeny prohlídky. Policejní orgán zajistil listiny ke všem správním řízením uvedeným v napadených příkazech. Nebyly zabaveny žádné věci nad rámec prověřované trestné činnosti. Nepřekročil tak meze dané mu napadenými rozhodnutími. Závěrem se policejní orgán ohradil proti tvrzení, že by prováděl tzv. fishing expedition.
10. Své vyjádření k ústavní stížnosti, označené jako návrh vedlejšího účastníka na vstup do řízení, zaslal Ústavnímu soudu rovněž Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Tomuto návrhu Ústavní soud vyhověl usnesením ze dne 26. 5. 2020 č. j. IV. ÚS 1263/19-61, neboť tato věc měla širší dosah. Ve vyjádření vedlejší účastník uvádí, že městský soud pochybil při vydávání samotného příkazu k prohlídce, a dále došlo i k pochybením při realizaci nařízené prohlídky jeho prostor. Tím došlo k ohrožení nebo porušení zájmů všech osob, jejichž zájmy Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rovněž chrání. Došlo k zajištění listin ze správních spisů, a to bez dodržení zákonných podmínek. Tyto dotčené třetí osoby přitom samy nemají žádné procesní prostředky nápravy. Dle vyjádření by uvedené věci nebyly téměř určitě zajištěny, kdyby se nacházely v obydlích (sídlech) těchto dotčených osob. Dále vyjádření uvádí, že napadené příkazy byly vymezeny příliš široce (šlo o tzv. fishing expedition). Navíc byly odňaty rovněž věci, které s popsanou trestnou činností nikterak nesouvisely a které následně vyjádření obsáhle vyjmenovává.
Vyhověl-li by Ústavní soud ústavní stížnosti, mohl by úřad žádat zabavené věci zpět.
11. Soudce zpravodaj zaslal tato vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ten svého práva využil a uvedl, že žádný z vyjadřujících se orgánů nebyl schopen argumentačně vyvrátit jeho námitky. Stěžovateli není zřejmé, jak by dodržení zákonných limitů mělo přispět k tvrzené dekonspiraci, již považuje za zcela nepodloženou. U některých správních řízení (týkající se společností BusLine real a. s. a PORR a. s.) není vůbec zřejmé, k jakému protiprávnímu jednání mělo dojít. Samo vrchní státní zastupitelství ve svém vyjádření přiznalo, že při provádění prohlídek zabavilo věci nad rámec daný napadenými rozhodnutími.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
V. a)
Obecně k podmínkám přezkumu domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor Ústavním soudem
14. Z hlediska ústavněprávního je využití institutu domovní prohlídky možno rozdělit jako komplexní součást trestního řízení do čtyř dílčích fází, přičemž v každé z nich může docházet k druhově odlišnému neoprávněnému zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a stejně tak může být různá pozice vedlejšího účastníka, je-li jím státní orgán, v jehož čele stěžovatel stojí; stejně tak to ale může být v případě jiných funkcionářů orgánů veřejné moci.
15. Nařízení a provedení domovní prohlídky nelze chápat jako jednorázový zásah, nýbrž procesní postup o několika fázích. Uvádí-li Ústavní soud níže své závěry k domovním prohlídkám, vztahují se tyto přiměřeně rovněž na aplikaci institutu prohlídky jiných prostor a pozemků podle §83a trestního řádu. Rovněž tak je to významné proto, že nejde o první případ, kdy se vede trestní stíhání proti vedoucímu funkcionáři státního orgánu, přičemž tento státní orgán sám požaduje, aby se mohl zúčastnit takového řízení.
16. V první fázi orgány činné v trestním řízení prověřují podezření ze spáchání trestného činu a podle výsledků této činnosti zvažují (ne)zbytnost provedení domovní prohlídky. Závěr o jejím provedení musí projít přes tzv. třístupňovou kontrolu policejního orgánu, státního zástupce a soudu [viz nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], jež ústí do případného vydání soudního příkazu. K porušení ústavních práv dojde v této fázi zejména tehdy, nebudou-li všechny odpovědné orgány trvat na důkladném prověření všech zjistitelných okolností, podporujících nebo vyvracejících původní podezření [srov. např. nález ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 905/13 (N 102/81 SbNU 629)]. Při vydávání příkazu musí pak soud, jako garant ochrany základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy), přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých skutkových a právních okolností lze dovodit důvodnost vyřčeného podezření, přiměřenost provedení prohlídky a jeho nezbytnost (nenahraditelnost) ve vztahu k cíli trestního řízení. Musí přitom jednoznačně vymezit prohledávaný prostor, a co nejpřesněji zjistit okruh zasažených osob a hledaných věcí či osob. Je-li zároveň prohlídka prováděna jako tzv. neopakovatelný či neodkladný úkon, musí soud rovněž odůvodnit nezbytnost této její povahy [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 2787/13 (N 205/71 SbNU 417)]. Ústavní soud ve své judikatuře stojí na stanovisku, že soud je v takové situaci obvykle omezen kombinací časových parametrů běžícího trestního řízení [srov. nález ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 515/12 (N 106/65 SbNU 451)] a stručných a fragmentárních informací, jejichž důkladná ověřitelnost je v dané fázi za hranicí možností orgánů činných v trestním řízení [nález ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2227/12 (N 189/67 SbNU 271)]. Na vydávaných příkazech tedy není ani z formálního, ani z obsahového hlediska kladen takový důraz jako na jiná soudní rozhodnutí, neboť tím by často byl popřen smysl daného úkonu. Z obsahu příkazu tak musí být zejména patrné, že soud se s klíčovými okolnostmi seznámil a dospěl k závěru o nezbytnosti provedení prohlídky [srov. např. nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351), usnesení ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2165/13 nebo ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 2667/13].
17. Nedostojí-li popsaný proces uvedeným požadavkům, bude obvykle představovat porušení ústavních práv vyplývajících z čl. 12 Listiny, jehož ochrany se proti vydanému příkazu lze domáhat prostřednictvím ústavní stížnosti. K jejímu podání je však aktivně legitimována pouze osoba, která takového práva požívá, tedy zpravidla ten, jehož obydlí, resp. obdobný prostor [viz nález ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.)], bude prohlídkou postiženo. Podobně může dojít rovněž k porušení práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 Listiny, je-li nařízeno rovněž zajištění věcí. I tohoto práva se může dovolávat pouze jeho nositel. S ohledem na povahu prohledávaného prostoru nelze vyloučit rovněž zásah do jiných práv, kupříkladu práva na svobodné podnikání (čl. 26 Listiny), práva na nerušený výkon veřejné funkce (čl. 21 Listiny) anebo práva na právní pomoc a obhajobu v případech prohlídek advokátních kanceláří (čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny).
18. Za druhou samostatnou fázi považuje Ústavní soud provedení domovní prohlídky. V ní může dojít k porušení základních práv a svobod dotčených osob toliko tehdy, překročí-li policejní orgán oprávnění dané mu vydaným příkazem. Takový stav nastane kupříkladu tehdy, neprovede-li policejní orgán před započetím prohlídky výslech přítomných osob podle §84 trestního řádu, poničí-li zbytečně vybavení nemovitosti, prohledá jinou, než označenou nemovitost, anebo v průběhu prohlídky přepíše na opisu příkazu jméno dotčené osoby [viz nález ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119)]. Rovněž proti tomuto postupu může ústavní stížností brojit toliko osoba, do jejíchž práv bylo bezprostředně zasaženo. Proti postupu policejního orgánu nerespektujícího soudní příkaz je však třeba nejprve vyčerpat procesní prostředky, které dotčené osobě poskytuje zejména trestní řád (možnosti dozorového a dohledového orgánu státního zastupitelství). Naproti tomu, dodržel-li policejní orgán limity soudního příkazu, nemůže být zásadně jeho postup sám o sobě shledán protiústavním. Teprve zrušením soudního příkazu ztrácí takový postup svou legitimitu a jeho přetrvávající následky (např. zajištění věcí) je nutné napravit [srov. např. nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2024/15 (N 215/79 SbNU 461)].
19. Třetí fází je proces zadržování a zpracovávání zajištěných věcí, především za účelem opatření důkazů pro trestní řízení. Tímto postupem již nemůže dojít k porušení práv podle čl. 12 Listiny. Rovněž legitimita zadržování zajištěných věcí je odvislá především od soudního příkazu. Avšak nelze vyloučit, že zadržování zajištěných věcí se může stát protiústavní i navzdory legitimnímu soudnímu příkazu, a to kupříkladu nepřiměřenou délkou jeho trvání [obdobně např. nález ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121)]. V každém případě je však pro přípustnost takové ústavní stížnosti, brojící proti setrvalému zadržování zajištěných věcí, nutné vyčerpat prostředky, které dotčené osobě poskytuje trestní řád (viz výše). Navrácení zajištěných věcí se může domáhat toliko osoba, která má k těmto věcem legitimní majetkové právo.
20. Konečně, poslední fází je zhodnocení výsledků domovní prohlídky jako zákonně opatřených a provedených důkazů v případném trestním řízení. Proti tomuto postupu může ústavní stížností zásadně brojit pouze obviněná osoba. Podmínku přípustnosti bude taková ústavní stížnost splňovat až po vyčerpání všech opravných prostředků, které obviněnému dává trestní řád. V této fázi již ústavní stížností nelze z tohoto důvodu napadat samotný soudní příkaz k prohlídce. Soud v hlavním líčení sice takový příkaz zrušit nemůže, může však podmínky pro provedení domovní prohlídky (a její důsledky) posoudit autonomně. Je-li obviněná osoba zároveň nositelem dotčených práv podle čl. 11 či 12 Listiny, může se tak ústavněprávního přezkumu zákonnosti domáhat kontinuálně v průběhu celého trestního řízení. Kupříkladu proti nezákonnému zajištění věcí (nad rámec soudního příkazu) bude její ústavní stížnost přípustná jak v druhé z popsaných fází (po vyčerpání prostředků ochrany uvnitř soustavy orgánů státního zastupitelství), tak i na úplném konci trestního řízení (po přezkumu této otázky orgány soudní moci).
21. Pro úplnost je třeba ještě doplnit, že ústavní stížnost může úspěšně podat toliko nositel dovolávaných základních práv a svobod, kterým Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (vedlejší účastník nynějšího řízení) není. V řízení o ústavní stížnosti se nemůže kupříkladu orgán veřejné moci domáhat vrácení věcí souvisejících s jeho úřední činností (rozhodovací činnost, vedení spisů apod.). Kromě toho, že mají orgány veřejné moci rozšířenou povinnost součinnosti s orgány činnými v trestním řízení (§8 trestního řádu), nelze ani při překročení pravomoci policejního orgánu hovořit o zásahu do základních práv a svobod. K řešení případného zásahu policie do činnosti úřadu může sloužit jiný druh řízení (např. kompetenční sporné řízení), nikoliv však řízení o ústavní stížnosti. V něm nelze o aktivní legitimaci orgánu veřejné moci hovořit ani v souvislosti s ochranou ústavních práv osob, které např. u tohoto orgánu vedou správní řízení. K ochraně jejich práv slouží jiné právní instituty, a teprve po jejich vyčerpání lze uvažovat o tom, že by se tyto osoby obrátily na Ústavní soud. Úkolem Ústavního soudu není poskytovat v řízení o ústavní stížnosti orgánům veřejné moci právní ochranu před postupy jiných orgánů vůči jejich funkcionářům, popř. i vůči nim. Pro takové případy je zde např. řízení o kompetenčních sporech, což je řízení s jiným předmětem a povahou, obdobně jako řízení o ústavnosti, popř. zákonnosti právních předpisů.
V. b)
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
22. S odkazem na výše uvedené Ústavní soud odmítl tu část ústavní stížnosti, ve které stěžovatel namítal, že policejní orgán překročil oprávnění dané mu soudním příkazem. Proti těmto námitkám by byla ústavní stížnost přípustná toliko v souvislosti s vyčerpáním opravných prostředků uvnitř soustavy orgánů státního zastupitelství. V případě navazujících fází trestního řízení budou navíc tyto námitky předmětem soudního přezkumu. Rovněž tak v případě, že stěžovatel nebude obviněn, má k dispozici prostředky podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Těmi lze rovněž konstatovat nejen protiústavnost, ale i protizákonnost postupu policejního orgánu. V této části je tedy namístě ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost.
23. Dále stěžovatel nemůže úspěšně ústavní stížností brojit proti soudnímu příkazu (a jeho následnému provedení) v části, jíž nařizuje prohlídku prostor, které stěžovatel neužívá jako obydlí ve smyslu judikatury Ústavního soudu (prostory Úřadu pro ochranu osobních údajů s výjimkou stěžovatelem osobně užívaných prostor), a zabavení věcí, k nimž stěžovateli nenáleží relevantní majetkové právo (zejména věci zabavené v prostorách Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže), nýbrž jde o věci, se kterými hospodaří při plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti vedlejší účastník řízení. V této části je ústavní stížnost podaná někým zjevně neoprávněným.
24. Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu zbývajících stěžovatelových námitek. Těžištěm stěžovatelovy argumentace je nepodloženost původního podezření, resp. jeho neodůvodnění v napadených příkazech. S těmito námitkami se Ústavní soud neztotožnil. Napadené příkazy věnují podloženosti podezření ze spáchání závažné trestné činnosti dostatečný prostor. Popisu relevantních skutkových a právních okolností v tzv. kauze elektronického mýtného je věnováno deset odstavců napadených příkazů (srov. např. body 5 až 15 příkazu sp. zn. 70 Nt 1353/2019). V nich je pro danou fázi trestního řízení a vzhledem k druhu trestné činnosti dostatečně popsáno podezření z jednoznačně trestného jednání (zatím pochopitelně neprokázaného). Vyplývají z něj jasné konkrétní skutečnosti (konspirativní schůzky, personální změny uvnitř Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, procesní postup v konkrétních řízeních), jimiž je dán celému trestnímu řízení dostatečně určitý rámec, z něhož lze vycházet při případné obhajobě, jíž se stěžovatel dovolává (byť není t. č. v postavení formálně obviněného). Popis podezření tedy Ústavní soud nehodnotí jako vágní.
25. Stejně tak soud jednoznačně vymezil okruh hledaných věcí. Požadavkům judikatury neodporuje ani poměrně široký příkaz zajistit "veškeré věci, které mohou přispět k řádnému a úplnému objasnění prověřované trestné činnosti". Pro naplnění této podmínky určitosti je zásadně určující, o jaký druh prověřované trestné činnosti jde jednak z hlediska její závažností, jednak z hlediska toho, jakým způsobem mělo dojít k jejímu (s)páchání. Vzhledem k tomu, že v dané věci je prověřována závažná organizovaná a utajovaná hospodářská trestná činnost, a relevanci zajištěných předmětů ve vztahu k prověřovaným veřejným zakázkám lze posoudit poměrně snadno a rychle, považuje Ústavní soud uvedený příkaz za dostatečný. V této části tedy nelze napadeným rozhodnutím cokoliv vytknout. Pozdější výklad této části napadených příkazů vrchním státním zastupitelstvím je z hlediska předmětu tohoto řízení o ústavní stížnosti irelevantní.
26. Ač odůvodnění v části týkající se dalších podezřelých zakázek není tak důkladné jako v předchozí části, ani v ní neshledal Ústavní soud důvod pro zrušení napadených příkazů. Z hlediska práva na obhajobu by soud vydávající příkaz k prohlídce měl alespoň v obecné rovině popsat druh důkazů (svědecké výpovědi, analýza odposlechů apod.), které podporují podezření z trestné činnosti. Tím může jednak dojít k případnému naplnění práva na obhajobu, zejména tím však příkaz naplňuje požadavek přezkoumatelnosti. Povšechný odkaz na "zjištěné skutečnosti" nebo "obsah spisového materiálu" nebude obvykle uvedený požadavek splňovat. Odůvodnění napadených příkazů navzdory uvedenému obstojí. Především proto, že při popisu podezření z uvedené trestné činnosti soud jednoznačně odkázal na způsob páchání trestné činnosti v tzv. kauze elektronického mýtného. Tímto odkazem a uvedením konkrétních správních řízení (resp. konkrétních účastníků těchto řízení), v nichž k páchání této trestné činnosti mělo docházet, byl naplněn sice obecným, přesto však vzhledem k okolnostem případu dostatečným způsobem požadavek určitosti. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelem v názoru, že v dané věci se jednalo o tzv. fishing expedition. Dle Ústavního soudu není z popisu okolností případu zřejmé, z jakého důvodu by prohlídky zaměřené na konkrétní správní řízení i s popsaným mechanismem jejich ovlivňování teprve měly vést ke vzniku konkrétních podezření.
27. Jde-li o celkový popis podezřelých skutečností, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti respektuje skutečnost, že obecné soudy vydávají příkazy k prohlídkám často v časové a informační tísni. Jejich úkolem není "vyšetřit" prověřovanou trestnou činnost, ale posoudit toliko existenci důvodného podezření a nezbytnost jeho potvrzení provedením prohlídky. Zároveň Ústavní soud respektuje, že orgány činné v trestním řízení nemusí z "taktických" důvodů při svých procesních úkonech ve fázi prověřování seznamovat dotčené osoby s celkovou důkazní situací [srov. nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471)]. S ohledem na výše uvedené považuje Ústavní soud popis rozhodných skutkových okolností za dostačující, umožňující dotčeným osobám seznámení se s podstatou podezření, klíčovými okolnostmi, o něž se podezření opírá, a spojitost prohledávaných prostor s prověřovanou trestnou činností.
28. Ústavním požadavkům dostojí i odůvodnění tzv. neodkladnosti nařízených prohlídek. V tomto směru je odůvodnění napadených příkazů velmi podrobné, včetně aplikace principu proporcionality. Skutkově je pak neodkladnost odůvodněna organizovanou a tajenou povahou trestné činnosti, neznámých okruhem možných pachatelů a "subtilní" povahou hledaných věcí (zejména elektronických dat). Takové odůvodnění plně odpovídá požadavkům výše uvedené judikatury. Dle názoru Ústavního soudu je rovněž v souladu s rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva, jichž se dovolává stěžovatel. Z ústavní stížnosti není zřejmé, z jakých důvodů by měl být napadený postup rozporný s uvedenými závěry.
29. Konečně, porušením ústavních práv není ani skutečnost, že se soud plně ztotožnil s argumentací státního zástupce a nad její rámec nedoplnil žádné vlastní úvahy. I takový postup není sám o sobě ústavně nekonformní, neboť jeho hodnocení je odvislé od toho, jaký návrh k posouzení je mu předložen a jaká argumentace je v něm předestřena. I k této námitce je třeba upozornit na obvyklou časovou tíseň soudního rozhodování. K tomu navíc nedochází v řízení, které by bylo kontradiktorní a soud se tedy nemusí vypořádat s námitkami protistrany. Aniž by právní předpisy k takovému postupu vyzývaly (a postup opačný lze zásadně hodnotit jako optimálnější), nepředstavuje porušení ústavních práv dotčených osob. Předloží-li státní zástupce procesně i obsahově bezvadný návrh a z obsahu soudního rozhodnutí je zřejmé, že se s ním soudce vypořádal, nedojde zásadně k porušení ústavních práv tím, že soudce namísto vlastního hodnocení odkáže na důvodnou podrobnou argumentaci státního zástupce, ze které vyvodí svůj závěr o vydání příkazu k prohlídce.
30. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti postupu policie při domovní prohlídce jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona a v části směřující proti zásahu vůči vedlejšímu účastníkovi (blíže sub 23) podle §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu