ECLI:CZ:US:2020:4.US.1431.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1431/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Williama Dante Hartera, zastoupeného JUDr. Evou Šubrtovou, advokátkou, sídlem Dr. E. Beneše 1831/12, Šumperk, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. května 2020 č. j. 10 As 262/2018-29, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. září 2018 č. j. 72 A 42/2017-28, rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 22. června 2017 č. j. KUOK 59408/2017, sp. zn. KÚOK/39696/2017/ODSH-SD/7471, a rozhodnutí Městského úřadu Mohelnice ze dne 1. března 2017 č. j. MUMO-OD/2533/17, sp. zn. OD/2759/2016/Staj/50, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, Krajského úřadu Olomouckého kraje a Městského úřadu Mohelnice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Městský úřad Mohelnice (dále jen "městský úřad") výrokem I rozhodnutí ze dne 1. 3. 2017 č. j. MUMO-OD/2533/17, sp. zn. OD/2759/2016/Staj/50, uznal stěžovatele vinným z přestupku spočívajícího v tom, že z nedbalosti porušil pravidla pro odbočování stanovená v §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"). Tohoto jednání se dopustil při nehodě (střetu dvou osobních vozidel), která se stala dne 29. 5. 2016 na pozemní komunikaci mezi obcemi Mohelnice a Libivá (pozn. - jde o součást Mohelnice). Dále výrokem II uznal vinným z přestupku i druhého účastníka nehody, Ing. Milana Diviše, který se při předjíždění stěžovatelova vozidla nechoval ohleduplně a ukázněně [§4 písm. a) zákona o silničním provozu]. Oběma účastníkům nehody uložil městský úřad pokutu ve stejné výši 1 700 Kč.
3. Oba účastníci nehody se proti rozhodnutí odvolali. Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen "krajský úřad") stěžovatelovo odvolání zamítl, zatímco výrok II týkající se Ing. Milana Diviše zrušil a řízení v této části zastavil (tj. vina za dopravní nehodu tak zůstala výlučně na stěžovateli).
4. Žalobu, kterou stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského úřadu, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Znalecký posudek, který byl ve správním řízení vypracován, hodnotil krajský soud stejně jako krajský úřad, tedy že stěžovatel při odbočování nedbal zvýšené opatrnosti, čímž ohrozil řidiče (Ing. Milana Diviše) jedoucího za ním. Ačkoli při odbočování vlevo je pozornost řidiče logicky soustředěna více na protisměr než na situaci za vozidlem, v tomto případě v protisměru žádné vozidlo nejelo. Výrok týkající se Ing. Milana Diviše mohl stěžovatel napadnout výlučně podle §65 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), neboť mu nesvědčí "právo na potrestání" druhého účastníka nehody. Tímto výrokem však nebylo zasaženo do stěžovatelových procesních práv. Podle krajského soudu krajský úřad dostatečně vysvětlil, že Ing. Milan Diviš nejel nepřiměřenou rychlostí a nic mu nebránilo v zahájení předjížděcího manévru. Nebylo prokázáno, že stěžovatel dával znamení o směru jízdy, že jel při levém okraji svého jízdního pruhu, ani zde nebyla žádná jiná indicie o jeho záměru odbočit vlevo, kterou by mohl Ing. Milan Diviš vidět.
5. Ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu zrušil v části, v níž byla zamítnuta žaloba proti výroku II rozhodnutí krajského úřadu; ve zbytku kasační stížnost zamítl (výrok I), žalobu proti výroku II rozhodnutí krajského úřadu odmítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Nejvyšší správní soud přisvědčil v otázce stěžovatelova zavinění všem dosud rozhodujícím orgánům. K námitce stěžovatele, který tvrdil v kasační stížnosti, že by jeho vina připadala v úvahu jen tehdy, věděl-li by, že se za ním pohybuje vozidlo, které nezaregistrovalo jeho znamení o změně směru jízdy, dodal, že v takovém případě by to znamenalo, že jeho odbočování by pak bylo vedeno nepřímým úmyslem způsobit nehodu, nebo by šlo minimálně o vědomou nedbalost. Tyto formy zavinění stěžovateli vytýkány nejsou, ostatně reálně je taková situace (vědět, že jiný řidič něco neví) stěží možná. Zákonný požadavek zvýšené opatrnosti míří právě opačným směrem: odbočující řidič musí počítat s tím (i když jistotu o tom nemá a mít nemůže), že řidič některého z vozidel za ním jeho směrový ukazatel neviděl či přehlédl. Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost nedůvodnou, protože stěžovatel neuspěl s argumentací, která směřovala proti jeho vlastní vině. Námitky poukazující na zavinění Ing. Milana Diviše nebyl stěžovatel oprávněn vznášet a krajský soud měl v tomto rozsahu žalobu odmítnout, jelikož stěžovatelova žalobní legitimace nebyla založena §65 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto zrušil v potřebném rozsahu rozsudek krajského soudu, žalobu ve stejném rozsahu odmítl a ve zbytku kasační stížnost zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména poukazuje na nerespektování zásady in dubio pro reo, neboť nebylo prokázáno žádné jeho pochybení či porušení pravidel silničního provozu. Jako řidič dal řádně znamení o změně směru jízdy poté, co se pohledem do zpětného zrcátka opakovaně přesvědčil, že není předjížděn žádným jiným dopravním prostředkem, postupně snižoval rychlost jízdy a vzhledem k vozidlu jedoucímu v protisměru i své vozidlo zastavil, stále přitom dával znamení o změně směru jízdy s tím, že jeho vozidlo bylo již u středu vozovky, z čehož byl zřejmý záměr již započatého odbočovacího manévru. U tohoto typu osobního automobilu Mercedes je blinkr zabudovaný i v zrcátku, a to z důvodu lepší viditelnosti pro ostatní účastníky silničního provozu, a to i na větší vzdálenost. Podle názoru stěžovatele náležité opatrnosti nedbal druhý řidič, který žádným způsobem nepřihlédl k dopravní situaci zpomalujících vozidel, vozidla Octavia před ním, a započal předjíždět více než dvě motorová vozidla. V této situaci tedy jednal ukvapeně, kdy namísto nezbytné opatrnosti se rozhodl předjíždět před sebou jedoucí skupinu dopravních prostředků, namísto jejich jednotlivého předjíždění, bylo-li by vůbec možné, nebo zpomalení a zařazení se za vozidla jedoucí v jízdním pruhu za sebou. Řidič druhého vozidla se výlučně koncentroval na jízdu před sebou, tedy dal přednost v jízdě protijedoucím vozidlům a vybočil do jízdního proudu vedoucího v protisměru; nesoustředil se tak na jízdní pruh, ve kterém se pohyboval stěžovatel a za ním jedoucí vozidla. Pozornost druhého řidiče se koncentrovala výlučně na předjíždějící manévr skupiny automobilů a jeho jednání výrazně absentuje prvek předvídání jednání řidičů ostatních vozidel, kdy bylo zřejmé, že na předmětném rovném úseku vozovky není běžné, aby se vozidla pohybovala rychlostí nižší než 40 km/h, zde tedy absentuje prvek vyhodnocení, z jakého důvodu vozidla jedoucí před ním započala zpomalovat až do úplného zastavení. Namísto toho řidič vozidla Octavia sám započal předjíždět. Stěžovatel má za to, že znalec nesprávně určil rychlost jeho vozidla v době nehody, kdy před střetem zastavil, jelikož dával přednost protijedoucím vozidlům, tedy v době střetu s vozidlem Octavia nelze hovořit o jízdě jako takové, ale o rozjezdu, kdy se pohyboval odhadem rychlostí chůze. Stěžovatel též poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 IV. ÚS 3159/15 (N 199/83 SbNU 197) - všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který rovněž posuzoval zahájení odbočování a mimo jiné konstatoval, že nelze po řidiči vozidla požadovat, aby se při odbočování nepřetržitě či průběžně díval za sebe a nevěnoval se náležitě odbočovacímu manévru, jakož i nesledoval, co se děje ve směru jeho jízdy. Z ústavního principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny vyplývá pro obecné soudy povinnost při rozhodování o vině zvažovat i takovou verzi případu, která důvodně připouští, že vzhledem ke skutkovým okolnostem mohlo dojít ke způsobení škodlivého následku bez zavinění, pouze tak mohou obecné soudy dostát požadavkům čl. 36 odst. 1 Listiny, jenž obviněným osobám zaručuje právo na soudní ochranu. To se v posuzovaném případě nestalo. Stěžovatel je přesvědčen, že nelze považovat za nepřiměřené, spoléhá-li řidič na to, že přesvědčil-li se opakovaně již dříve o situaci za sebou a vedle sebe, a nic nenasvědčovalo tomu, že bude předjížděn, nesledoval tento provoz neustálým pohledem do zpětného bočního zrcátka, ale svoji pozornost rozprostřel rovnoměrně na provoz za sebou a před sebou. Vzhledem k tomu, že postupoval stěžovatel v souladu s pravidly silničního provozu a dbal náležité opatrnosti, nelze se v uvedené věci s rozhodnutími správních orgánů a správních soudů ztotožnit.
III.
Procesní předpoklady pro posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícím správním řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním řízení, a následně soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
11. Stěžovatel se od Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správních orgánů a posléze správních soudů, a v ústavní stížnosti přitom opakuje tytéž argumenty, se kterými se správní orgány a správní soudy již vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role, která mu však nepřísluší, neboť jeho úkolem není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, jak požaduje stěžovatel, ale toliko to, jestli jejich právní názory uvedené v napadených rozhodnutích extrémně nevybočily z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15 je nepřiléhavý, jelikož jak již správně zdůraznil Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, v citovaném nálezu byl předjíždějícím (a později při srážce těžce zraněným) řidič motocyklu, který řídil pod vlivem alkoholu, porušil v místě stanovený zákaz předjíždění, povolenou maximální rychlost i zákaz řízení pod vlivem alkoholu. O takovou situaci v posuzované věci ale zjevně nešlo.
12. Po přezkumu napadených rozhodnutí tak Ústavní soud konstatuje, že správní soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování, a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry. Krajský soud i Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě (přičemž vadné posouzení aktivní legitimace stěžovatele krajským soudem k vznesení námitky porušení právních předpisů Ing. Milanem Divišem napravil Nejvyšší správní soud).
13. Ústavní soud uzavírá, že správní soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními zákona o silničním provozu a na jejich postupu neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Krajský soud i Nejvyšší správní soud své závěry řádně, jasně, rozumně a logicky odůvodnily [viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
14. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu