ECLI:CZ:US:2020:4.US.1532.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1532/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Dalibora Hanuse, zastoupeného Mgr. Filipem Jakovidisem, advokátem, sídlem Bohumínská 1553, Rychvald, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2020 č. j. 23 Cdo 4306/2019-272, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2019 č. j. 21 Co 59/2019-237, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. srpna 2018 č. j. 64 C 42/2016-203, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, s tvrzením, že jimi podle něj došlo k porušení čl. 90 Ústavy a jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel utrpěl dne 27. 12. 2008 úraz s trvalými následky. Dne 12. 5. 2014 se žalobou domáhal u Okresního soudu v Ostravě po vedlejší účastnici zaplacení pojistného plnění ve výši 1 080 000 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění s tvrzením, že s vedlejší účastnicí uzavřel dne 21. 3. 2007 smlouvu o pojištění mezi jiným na pojistnou událost - úraz s trvalými následky. Vedlejší účastnice tvrdila, že existuje rozpor ve smluvní dokumentaci, kterou eviduje ona a kterou stěžovatel a vyplatila mu jen část pojistného plnění, na které měl stěžovatel podle ní nárok.
3. Věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), který na den 6. 8. 2018 nařídil jednání, předvolání bylo stěžovateli doručeno dne 27. 3. 2018. V den konání jednání ve 2:04 hodin obvodní soud obdržel stěžovatelovo podání, ve kterém žádal o odročení jednání ze zdravotních důvodů. Uvedl, že předchozí den byl ošetřen v nemocnici v Praze a v den konání jednání ráno se vrací do O. Obvodní soud konal jednání v nepřítomnosti stěžovatele.
4. Obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl napadeným rozsudkem, neboť přisvědčil námitce vedlejší účastnice o promlčení stěžovatelova nároku, uplynula-li promlčecí lhůta dne 27. 12. 2012. Ke konání jednání v nepřítomnosti stěžovatele obvodní soud uvedl, že postupoval podle §101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatel zaprvé nedoložil důvod své nepřítomnosti, přestože mu v tom nic nebránilo, a zadruhé obvodní soud návštěvu pohotovosti v Praze nepovažoval za významnou okolnost, byl-li stěžovatel schopen v den jednání cestovat z Prahy do O.
5. Rozsudek obvodního soudu potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým napadeným rozsudkem. Ke stěžovatelově výhradě o námitce promlčení vedlejší účastnice v rozporu s dobrými mravy pro úmyslné průtahy při šetření pojistné události městský soud uvedl, že stěžovateli nic nebránilo žalobu podat v promlčecí lhůtě. K námitce o nesprávném konání jednání v nepřítomnosti stěžovatele městský soud uvedl, že z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že o nevyhovění žádosti o odročení jednání není soud povinen účastníka řízení vyrozumět.
6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V části směřující proti postupu obvodního soudu při jednání v nepřítomnosti stěžovatele Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání jako jeho obligatorní náležitosti. V části směřující proti posouzení námitky promlčení vedlejší účastnice Nejvyšší soud uvedl, že neshledal závěry soudů nižšího stupně rozpornými se svou ustálenou rozhodovací praxí, neboť z jejich skutkových zjištění neplynou výjimečné okolnosti pro odepření práva uplatnit námitku promlčení, městský soud se s námitkami stěžovatele vypořádal dostatečně a stěžovatelem uvedená judikatura není přiléhavá.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel zaprvé nesouhlasí s tím, že jednání ve věci před obvodním soudem proběhlo v jeho nepřítomnosti a považuje tento postup za nepřiměřeně tvrdý. Z jednání se omluvil řádně, obvodnímu soudu byl znám stěžovatelův kolísavý zdravotní stav z žalobních tvrzení. Přitom v jiných věcech není problém se telefonicky omluvit v den jednání. Stěžovatel nadto nebyl v dané době právně zastoupen, což obvodnímu soudu bylo rovněž známo. Uvádí, že si neumí představit závažnější důvod pro odročení jednání podle §101 odst. 3 o. s. ř, než náhlou zdravotní indispozici v den jednání.
8. Zadruhé, stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy přisvědčily námitce promlčení vedlejší účastnice, neboť ji uplatnila v rozporu s dobrými mravy. Tvrdí, že vedlejší účastnice úmyslně protahovala šetření pojistné události s cílem nechat uplynout promlčecí lhůtu. Vedlejší účastnice až dne 27. 5. 2011 stěžovateli sdělila, že jednu ze smluv neeviduje, nesplnila svou povinnost podle §16 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ukončit šetření pojistné události do tří měsíců od jejího oznámení. Je proto nepřípustné, že se vedlejší účastnice dovolává zákona, avšak sama jej porušuje. Uvedené tvrzení obecné soudy nadto ignorovaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany ústavně zaručených práv jednotlivce, který lze uplatnit jen, neexistují-li v právním řádu jiné prostředky ochrany práva, nebo kdy tvrzený zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých ústavně zaručených práv jiným zákonným způsobem (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03 ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 1179/10 ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 3304/10 ze dne 13. 7. 2011, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. V nyní posuzované věci podal stěžovatel proti napadeným rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu dovolání, ve kterém mj. namítal, že obvodní soud nesprávně postupoval, jednal-li v jeho nepřítomnosti. Uvedl-li Nejvyšší soud v napadeném usnesení, že stěžovatel v tomto směru nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání a nesplnil jeho obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), odmítl je Nejvyšší soud v uvedené části pro vady.
12. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) vyplývá, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
13. Stěžovatel uvedený procesní prostředek v části směřující proti napadeným rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu co do námitky nesprávně konaného jednání ve své nepřítomnosti neuplatnil řádně. Svým přičiněním proto způsobil, že jeho dovolání bylo v uvedené části odmítnuto. Ústavní stížnost je proto v uvedené části nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti v její zbývající části a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Zaprvé, ústavní stížnost stěžovatele směřuje-li proti napadeným rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu, je v části, která míří proti konání jednání před obvodním soudem v nepřítomnosti stěžovatele, nepřípustná. Brojí-li stěžovatel také proti usnesení Nejvyššího soudu, je Ústavní soud oprávněn jen přezkoumat, zda odmítnutím dovolání z tohoto důvodu Nejvyšší soud neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele.
17. Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Jde zde o výběr jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. V dovolání proto musí být uvedeno, který z nich je splněn (viz č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li současně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí prokázat, který z předpokladů přípustnosti dovolání a proč považuje za splněný a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí v rozporu. Obdobné platí, jde-li o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit (srov. nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18).
18. Nutno uvést, že ústavní stížnost stěžovatele neobsahuje tvrzení o nesprávném postupu Nejvyššího soudu při rozhodování o dovolací námitce o konání jednání před obvodním soudem bez přítomnosti stěžovatele, natož v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy. Ústavní soud si přesto ze spisu obvodního soudu vyžádal dovolání stěžovatele a shledal, že zákonem stanovené náležitosti nesplňuje.
19. Stěžovatel uvedl v úvodní části dovolání, že právní otázka, na které závisí napadený rozsudek městského soudu, je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně a současně že jím má být rozhodována jinak. V další části o tvrzeném pochybení soudů o konání jednání bez jeho přítomnosti uvedl, že "soud nesprávně posoudil splnění zákonných podmínek pro jednání ve věci bez účasti dovolatele i přes jeho písemnou omluvu, žádost o odročení jednání a následné doložení důvodů." Kromě skutkových tvrzení však neuvedl žádné soudní rozhodnutí, od kterého se městský soud měl odchýlit či od jakého se požadoval stěžovatel odchýlit. Stěžovatel nesplnil povinnost vymezit obsahové náležitosti dovolání u dovolací námitky mířící proti konání jednání bez jeho přítomnosti, a Nejvyššímu soudu proto nelze z ústavněprávního hlediska v tomto směru nic vytknout.
20. Zadruhé, stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů, že meritorně neposoudily jeho žalobní nárok na zaplacení pojistného z pojistné události, neboť přisvědčily námitce promlčení vedlejší účastnice a nepovažovaly ji za rozpornou s dobrými mravy. Spolu s tím vytýká obecným soudům v tomto směru nedostatek odůvodnění napadených rozhodnutí, nereagovaly-li dostatečně na jeho námitky.
21. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Mohou však nastat situace, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 176/82 SbNU 713), sp. zn. I. ÚS 718/11 ze dne 26. 6. 2012 (N 124/65 SbNU 607) či sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 16]. Vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každé věci, které jsou založeny na skutkových zjištěních.
22. V prvé řadě je třeba uvést, že právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatel mj. dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na řádně vedené soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Závěr městského soudu, že neexistovala překážka, která stěžovateli zabránila v podání žaloby v promlčecí lhůtě i při probíhajícím šetření pojistné události, odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (což ostatně sám Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení potvrdil), je logický, opírá se o řádně zjištěný skutkový stav, a proto jej nelze považovat za výkladový exces. Navíc měl dostatek času pro podání žaloby i po ukončení šetření pojistné události.
23. Jde-li v tomto směru o námitku nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud ji neshledává důvodnou. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí součást ústavních záruk řádného procesu [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) či sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Účelem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí. Jeho nezbytný rozsah se přitom odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, se kterými se soudy musí adekvátně vypořádat [usnesení sp. zn. IV. ÚS 360/99 ze dne 25. 10. 1999 (U 68/16 SbNU 363), nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565); též např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, §61, či ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, §29]. To neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení nebo jakákoli dílčí úvaha soudu, kterou učinil při svém rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (srov. nález sp. zn. II. ÚS 222/18 ze dne 14. 8. 2019, bod 13).
24. Je pravdou, že žádný ze soudů rozhodujících v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, se výslovně nevyjádřil k tvrzením stěžovatele, že vedlejší účastnice úmyslně protahovala šetření pojistné události s cílem nechat uplynout promlčecí lhůtu. Je však zřejmé, že městský soud k této námitce považoval za relevantní okolnost, že ve svém důsledku neexistovala překážka, která by stěžovateli bránila v promlčecí lhůtě žalobu podat, resp. jej nutila ji podat téměř jeden a půl roku po jejím uplynutí. To považuje Ústavní soud za dostačující, neboť stěžovatel skutečně ani v ústavní stížnosti nepředkládá argumenty, jak mu konkrétně zabránila vedlejší účastnice v podání žaloby, např. jaké údaje nutné k uplatnění nároku mu nesdělila. Jak sám stěžovatel tvrdí, skutečnost, že existuje rozpor ve smluvní dokumentaci vedené stěžovatelem a vedlejší účastnicí, se dozvěděl dne 27. 5. 2011 z e-mailu vedlejší účastnice. To je však stále více než rok a půl před uplynutím promlčecí lhůty. Uvedl-li následně Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení, že se městský soud s uvedenou námitkou stěžovatele vypořádal a že stěžovatelem v dovolání odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vycházejí z odlišných skutkových okolností, je rovněž tento jeho závěr v souladu s rozhodnutím městského soudu. Proto Ústavní soud neshledal žádný ústavně relevantní důvod, proč překonávat závěry Nejvyššího soudu. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
V. Závěr
25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v části směřující proti napadeným rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu co do námitky o nesprávném konání jednání před obvodním soudem za nepřítomnosti stěžovatele jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve zbývající části jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu