ECLI:CZ:US:2020:4.US.1613.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1613/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 17. dubna 2020 sp. zn. 1 ZN 2530/2019, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako účastníka řízení, a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení hospodářské kriminality, sídlem Bartolomějská 312/6, Praha 1 - Nové Město, detašované pracoviště Františka Křížka 735/24, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha 1, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, 3. oddělení hospodářské kriminality (dále jen "vedlejší účastnice"), usnesením ze dne 13. 2. 2020 č. j. KRPA-203505-33/TČ-2019-001193-6-MŠ podle §159a odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), s přihlédnutím k §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu (tj. z důvodu neúčelnosti) odložila věc podezření ze zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, kterého se měli dopustit podezřelí J. D. a J. S., jakožto jednatelé obchodní společnosti X, zkráceně tím, že v průběhu let 2013 - 2014 vylákali od poškozeného M. B. (zemřelého dne 18. 3. 2017) peněžní prostředky v celkové výši 2 100 000 Kč, M. B. jim peníze poskytl z nezjištěného důvodu, kdy s podezřelými uzavřel v roce 2016 dvě smlouvy o správě investic, a podezřelí peníze nevrátili.
3. V odůvodnění rozhodnutí vedlejší účastnice uvedla, že jediným důvodem pro odložení věci je neúčelnost trestního stíhání, neboť ve věci obou podezřelých byla již Městským státním zastupitelstvím v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") dne 24. 4. 2019 pod sp. zn. 1 KZV 7/2017 podána obžaloba pro pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kde celková škoda byla vyčíslena na 27 515 000,- Kč, proto by případné trestní stíhání ve věci poškozeného M. B. bylo neúčelné.
4. Proti usnesení vedlejší účastnice podala stěžovatelka coby sestra poškozeného M. B. a současně jeho dědička stížnost, kterou Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 17. 4. 2020 sp. zn. 1 ZN 2530/2019 zamítlo podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popisuje průběh skutkového děje a dále uvádí, že na společnost X, podala civilní žalobu, kdy během řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 120/2017 vyšlo najevo, že ze strany dané společnosti a podezřelých J. D. a J. S. se od počátku jednalo o podvodné jednání. Stěžovatelka má za to, že má jedinou reálnou šanci, jak se domoci svých práv, a to jejich uplatněním v trestním řízení. Uvědomuje si, že vzhledem k podané obžalobě městského státního zastupitelství proti J. D. a J. S. a jejich ohrožení vyšší trestní sazbou mohou orgány činné v trestní řízení považovat další vyšetřování za zbytečné a že šance na její odškodnění je značně omezená, přesto tvrdí, že projednání věci před soudem by pro ni představovalo určitou satisfakci za podvodné jednání spáchané vůči jejímu bratrovi. Podle stěžovatelky vedlejší účastnice řízení i obvodní státní zastupitelství svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Postrádá v nich bližší informace o tom, z jakého důvodu jsou podezřelí obžalováni, jaká je důkazní situace a jaký trest je možné při porovnání s obdobnými případy očekávat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona.
7. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)] a na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)]. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
8. Z tohoto pohledu nabývá v nyní posuzované věci zásadního významu zjištění, že stěžovatelka netvrdila ani neprokázala, že by před podáním ústavní stížnosti podala podnět k výkonu dohledu podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, který je podle judikatury Ústavního soudu obecně přijímán jako účinný procesní prostředek k ochraně jejich práv [srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623), usnesení ze dne 14. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 34/19 aj. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Citované ustanovení zakotvuje dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti. Stěžovatelka tedy měla možnost přezkumu postupu státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství v rámci instančního dohledu ze strany Městského státního zastupitelství v Praze. Této možnosti však podle informací obsažených v ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutích nevyužila.
9. Nevyčerpání procesního prostředku ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu činí ústavní stížnost nepřípustnou, proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj