ECLI:CZ:US:2020:4.US.1653.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1653/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele C. B. N., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. dubna 2020 č. j. 3 Azs 33/2020-40 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. prosince 2019 č. j. 59 A 85/2019-53, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a stěžovatelova ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem. Dne 31. 3. 2017 mu Ministerstvo vnitra, odbor migrační a azylové politiky (dále jen "ministerstvo") oznámilo, že zahájilo správní řízení ve věci zrušení jeho povolení k trvalému pobytu. Po provedeném dokazování, včetně výslechu stěžovatele a jeho bývalé manželky, která s ním žije ve společné domácnosti, a pobytové kontroly v místě jejich bydliště, ministerstvo rozhodnutím ze dne 6. 5. 2019 č. j. OAM-876-64/ZR-2017 zrušilo stěžovateli povolení k trvalému pobytu z důvodu podle §87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců") s poukazem na opakovanou trestnou činnost. Uvedlo, že zrušení stěžovatelova povolení k trvalému pobytu je citelným zásahem do jeho soukromého a rodinného života, avšak jde o zásah přiměřený. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí ministerstva zamítla vedlejší účastnice svým rozhodnutím ze dne 11. 7. 2019 č. j. MV-81312-5/SO-2019.
3. Proti rozhodnutí vedlejší účastnice podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci (dále jen "krajský soud"), který ji zamítl napadeným rozsudkem. Ke stěžovatelově námitce nepřiměřeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života krajský soud uvedl, že ze zjištění správních orgánů vyplývá, že stěžovatel i jeho bývalá manželka jsou zdraví, stěžovatel má tři zletilé děti a jednoho nezletilého syna, přičemž s nezletilým synem a jeho zletilou dcerou žije ve společné domácnosti. Nejintenzivněji zasáhne zrušení stěžovatelova trvalého pobytu jeho nezletilého syna, kterému bylo ke dni rozhodnutí krajského soudu 16 let (narozen v roce 2003). Avšak syn by při vycestování nezůstal sám, jeho věk se blíží věku dospělosti, ani ostatní členové domácnosti a jeho rodinní příslušníci nevyžadují každodenní péči. Byl-li stěžovatel pětkrát odsouzen pro páchání převážně úmyslné trestné činnosti (v letech 1995, 2015, 2016, 2016 a 2017), nepředstavuje možný vzdálený kontakt s rodinou nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.
4. Uvedený rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl kasační stížností, ve které mu vytkl, že se nezabýval okolnostmi podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nedostatečně zohlednil zájem jeho nezletilého syna (nejlepší zájem dítěte) a skutečnost, že se znovu oženil se svou bývalou manželkou, a ta, že je nemocná. Kasační stížnost stěžovatele zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že krajský soud se s okolnostmi stěžovatelova soukromého a rodinného života a dopadů do něj vypořádal dostatečně. Uvedené okolnosti o své manželce uplatnil stěžovatel poprvé až v kasační stížnosti, tvrzení o jejím zdravotním stavu neodpovídají jeho dřívějším stanoviskům, ani tomu, co sama manželka uvedla ve výslechu v řízení před ministerstvem. Důsledkem rozhodnutí správních orgánů není nepřekonatelná bariéra pro jeho dosavadní vztahy. Tento stav si zapříčinil stěžovatel sám svou opakovanou trestnou činností, zásah do jeho soukromého a rodinného života je přiměřený.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti trvá na tom, že rozhodnutí ministerstva je nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života. Tvrdí, že rozhodnutí ministerstva má negativní vliv na jeho manželku, neboť je nemocná a potřebuje každodenní péči. Upozorňuje na narušení vztahu s jeho nezletilým synem, který navštěvuje základní školu a je zvyklý na život v tuzemsku. Celá rodina (vč. dětí, které s ním nežijí ve společné domácnosti) pocítí negativně zrušení jeho trvalého pobytu, neboť ji finančně zajišťuje. Země jeho původu je velmi vzdálená a cestování tam je nákladné a pro stěžovatelovy rodinné příslušníky obtížné.
6. Dále stěžovatel vyčítá správním soudům, že se nezabývaly kritérii podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a dokonce chybně uvedly, že k tomu nejsou povinny. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu je přitom nutné zkoumat vliv rozhodnutí na všechny rodinné příslušníky, a zda nedojde k narušení rodinných vazeb.
7. Konečně stěžovatel poukazuje na to, že soudy nedostatečně zohlednily zájem jeho nezletilého syna (zájem dítěte). Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci El Ghatet proti Švýcarsku ze dne 8. 11. 2016 č. 56971/10 je porušením čl. 8 Úmluvy, neobsahuje-li odůvodnění rozhodnutí týkající se dítěte posouzení protichůdných zájmů, včetně nejlepšího zájmu dítěte.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel neměl k dispozici žádné další opravné prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. II. ÚS 1842/12 ze dne 27. 8. 2013 (N 154/70 SbNU 425) či sp. zn. III. ÚS 1836/13 ze dne 27. 2. 2014 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz].
11. Předně je třeba uvést, že stěžovatelovy námitky obsažené v ústavní stížnosti o nepřiměřeném zásahu do jeho soukromého a rodinného života vypořádaly náležitě již správní soudy (i správní orgány). Lze proto odkázat na jejich odůvodnění, zejména na body 35 až 36 napadeného rozsudku krajského soudu a 26 až 30 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
12. Z obdobných důvodů je neopodstatněná také námitka stěžovatele o nedostatečném posouzení všech okolností podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců správními soudy. Zaprvé je nutno shodně se správními soudy poukázat na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, podle které je především na stěžovateli, aby pro skutečné zjištění jeho soukromých a rodinných vazeb tvrdil, jaké tyto vazby skutečně jsou (viz bod 24 napadeného rozsudku krajského soudu a bod 29 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Zadruhé, s těmi skutkovými tvrzeními, které stěžovatel před správními soudy (či správními orgány) uplatnil, se náležitě vypořádaly. Členové rodiny nejsou odkázáni na jeho péči. Tvrzení stěžovatele o nemoci jeho manželky neodpovídá jejich dřívějším tvrzením. Ačkoli na uvedený rozpor upozornil již Nejvyšší správní soud (viz bod 28 jeho napadeného rozsudku), stěžovatel jej v ústavní stížnosti nijak nevysvětluje, a Ústavní soud proto nemá důvod je považovat za věrohodné.
13. Dostatečné závěry učinily správní soudy také o dopadu vydání rozhodnutí ministerstva na vztah s jeho nezletilým synem. Ani zde nepředkládá stěžovatel žádné nové skutečnosti oproti těm, které náležitě vypořádal již krajský soud, uvedl-li, že věk stěžovatelova nezletilého syna se blíží věku dospělosti, a proto s ním již nevyžaduje každodenní kontakt. Nadto, jak opět upozorňují správní soudy, zrušení trvalého pobytu stěžovatele neznamená pro rodinné příslušníky (vč. jeho nezletilého syna) "nepřekonatelnou bariéru," možnost kontaktu, byť v omezené míře, mají stěžovatel a jeho rodinní příslušníci zachovanou nadále.
14. Uvedené je dostatečné i optikou posouzení zájmu dítěte. Předně je třeba v obecné rovině uvést, že rozdělení rodiny představuje závažný zásah do základních lidských práv, který se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59) a sp. zn. I. ÚS 2903/14 ze dne 12. 5. 2015 (N 94/77 SbNU 377), bod 33 či rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000 č. 39221/98 a 41963/98]. Podle bodu 49 nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19 ze dne 14. 4. 2020 z mezinárodních závazků, soft-law i judikatury Ústavního soudu vyplývá požadavek na zohlednění nejlepšího zájmu dítěte v řízeních, které se jej přímo či nepřímo dotýkají. To vyžaduje toliko zabývání se nejlepším zájmem dítěte při rozhodování a přiložení mu značného významu, nikoli však absolutní povinnost vždy rozhodnutí jen v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Je přitom nutné činit rozdíl mezi tím, která rozhodnutí se týkají přímo práv a povinností dítěte (typicky rozhodnutí o péči či styku, o osvojení atd.), a která mají na dítě dopad nepřímý. Ani ve druhé zmíněné kategorii nelze nejlepší zájem přehlížet. Čím menší a zprostředkovanější však dopad na dítě je, tím větší prostor pro upřednostnění jiného zájmu se vytváří.
15. Při hodnocení dopadu rozhodnutí na dané dítě a následném posuzování a hodnocení jeho zájmu se tyto úvahy musí promítnout i do odůvodnění přijatého rozhodnutí, z nějž musí být zřejmé, že nejlepší zájem dítěte byl skutečně předním hlediskem při rozhodování; musí v něm být vyloženo, co příslušný orgán považoval za nejlepší zájem dítěte, na základě jakých kritérií k tomuto závěru dospěl a případně jak byl nejlepší zájem dítěte poměřován s dalšími důležitými zájmy či právy (obdobně viz nálezy sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017, bod 20 a sp. zn. II. ÚS 2344/18 ze dne 31. 12. 2018, bod 25).
16. V nyní posuzované věci není pochyb o tom, že v důsledku rozhodnutí ministerstva dojde k omezení rodinných vazeb stěžovatele a jeho nezletilého syna, a proto se jej jako dítěte nepřímo dotýká. Ačkoli však správní soudy zájem dítěte výslovně nezmiňují, nelze jim úspěšně vytknout, že se zájmem dítěte neřídily. Zaprvé, je podstatné, jak uvedly správní soudy, že rozhodnutí ministerstva nevede k "nepřekonatelné bariéře" mezi stěžovatelem a jeho nezletilým synem, jejich kontakt není znemožněn a v době rozhodování mu bylo 16 let. Zadruhé, správní soudy shodně vychází z vyšší intenzity narušení veřejného pořádku stěžovatelem jeho opakované převážně úmyslné trestné činnosti (viz bod 30 napadeného rozsudku krajského soudu a bod 21 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu), stěžovatel uvedený závěr v ústavní stížnosti nerozporuje. Odůvodněný závěr o menším a zprostředkovaném dopadu rozhodnutí ministerstva na nezletilého syna stěžovatele a o existenci protichůdného zájmu s vyšší intenzitou je proto v kontextu posuzované věci dostačující, neboť z napadených rozhodnutí lze seznat, že zájem dítěte správní soudy nepřehlédly a přiznaly mu odpovídající význam, byť tak neučinily výslovně. Nesouhlasí-li stěžovatel s uvedenými závěry, tato skutečnost opodstatněnost ústavní stížnosti nemůže založit bez dalšího.
17. Lze tedy shrnout, že argumentaci krajského soudu i Nejvyššího správního soudu rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou, přičemž jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování. Z uvedených důvodů neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny.
18. Ústavní soud neshledal, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu