ECLI:CZ:US:2020:4.US.1661.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1661/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., t. č. ve Věznici Břeclav, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2020 č. j. 3 To 97/2020-31, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a došlo i k porušení čl. 40 odst. 2 Listiny o presumpci neviny.
2. Z ústavní stížnosti a z listin k ní přiložených se podává, že Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 6. 2. 2020 č. j. 21 PP 99/2019-19 podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Následná stížnost stěžovatele podaná podle §141a násl. trestního řádu byla ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu zamítnuta. Oba soudy neshledaly splněnou podmínku spočívající v pozitivní prognóze budoucího chování stěžovatele nutnou k tomu, aby o podmíněném propuštění v jeho případě rozhodly.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy při posuzování jeho žádosti o podmíněné propuštění vycházely jen z toho, že byl opakovaně soudně trestán, čímž fakticky vyloučily možnost jeho nápravy a postupovaly tak v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Konkrétně upozorňuje, že ve své stížnosti ke krajskému soudu poukazoval na právní závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 428/18 [pozn. stěžovatel zjevně má na mysli nález sp. zn. II. ÚS 482/18 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž tato písařská chyba se objevuje na vícero místech jeho podání], a protože jeho argumentace vztažená k uvedenému nálezu nebyla krajským soudem jakkoliv rozvedena, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu). Dále dodává, že poukazoval i na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (pozn. N 4/84 SbNU 69), avšak jeho argumentace opět není v usnesení krajského soudu jakkoliv zmíněna, což podle jeho názoru činí toto usnesení vadným.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
6. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění, která se vztahují na věc stěžovatele, jsou dána jednak podmínkou polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, a jednak existencí takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život; obě podmínky je nutné splnit kumulativně, přičemž z uloženého trestu musí být vykonána nejméně polovina. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je však i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06 ze dne 1. 11. 2006).
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně v kompetenci obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily, čili je z povahy věci založen institut tzv. soudního uvážení. O relevantní nesprávnost zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry obstát. Není však samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro takové závěry soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Zjistí-li obecný soud okolnosti související s osobou odsouzeného a po jejich vyhodnocení dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad (závislý na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (k tomu srov. například usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo.
8. Stěžovatelovo tvrzení o tom, že obecné soudy při posuzování žádosti vyšly jen z jeho trestní minulosti, aniž by zohlednily pro věc relevantní judikaturu Ústavního soudu (srov. k tomu odkazované nálezy) není správné. Stěžovatel z jím uváděné judikatury vytrhává závěry, které mu konvenují. Například zdůrazňuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že za dobu posledního výkonu trestu odnětí svobody byl již sedmkrát pochválen, nebyl kázeňsky trestán a zapojil se do výkonu práce, pak dostatečně nezohledňuje odst. 33 odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18. V této části odůvodnění nálezu je přitom vysvětleno, že ne každé plnění či neplnění povinností ve výkonu trestu odnětí svobody značí polepšení nebo nepolepšení odsouzeného; vždy je totiž nutno pozitivní (event. negativní) aktivitu odsouzeného ve výkonu trestu poměřovat hlediskem jím páchané trestné činnosti.
9. Krajský soud v této souvislosti v ústavní stížností napadeném usnesení podrobně popsal, že přes opakovaně ukládané podmíněné tresty odnětí svobody, působení probačního úředníka, přes podmíněné propuštění z předchozích výkonů trestů odnětí svobody (stěžovatel byl prozatím jedenáctkrát soudně trestán), nevedla tato opatření k nápravě stěžovatele. Ten naopak páchal stále závažnější trestnou činnost ve stále kratších časových intervalech (stěžovatel se nejprve dopouštěl jen méně závažné trestné činností majetkové trestné činnosti v dopravě, aby se postupně dopracoval k závažné trestné činnosti spojené s drogami a omamnými látkami). To i přesto, že mu bylo umožněno nabýt nové dovednosti při rekvalifikaci, přičemž měl i práci a měl kde bydlet.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu