ECLI:CZ:US:2020:4.US.18.20.1
sp. zn. IV. ÚS 18/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Urbaníkové, zastoupené Mgr. Barborou Čihákovou, advokátkou, sídlem Obrněné brigády 20/20, Cheb, proti výroku IV rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. září 2019 č. j. 14 Co 75/2019-406, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1. Jaroslava Urbaníka, 2. obchodní korporace Dejjinvest, SE, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, a 3. obchodní korporace ATLANTICO Cheb, spol. s r. o., sídlem Svobody 75/32, Cheb, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výroku IV shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2019 č. j. 16 C 241/2015-340 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení neplatnosti smlouvy o úplatném převodu obchodního podílu ze dne 5. 9. 2012 a dvou smluv ze dne 5. 3. 2013, specifikovaných ve výroku I rozsudku. Dále zamítl žalobu o určení, že převod pohledávky na 2. vedlejší účastnici vložené 1. vedlejším účastníkem do 3. vedlejší účastnice jako osobní půjčky ve výši 36 582 506 Kč je neplatný (výrok I). Určil, že majetková hodnota spojená s obchodním podílem ve výši 56 % ve 3. vedlejší účastnici a majetková hodnota spojená s obchodním podílem ve výši 100 % ve 3. vedlejší účastnici a prostředky vložené 1. vedlejším účastníkem do 3. vedlejší účastnice jako osobní půjčka ve výši 36 582 506 Kč patří do společného jmění bývalých manželů Urbaníkových, tj. stěžovatelky a 1. vedlejšího účastníka (výroky II až IV). Žádnému z účastníků řízení soud nepřiznal právo na náhradu jeho nákladů (výrok V). Ustanovené zástupkyni stěžovatelky přiznal odměnu za zastupování ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením soudu (výrok VI). Všem vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet okresního soudu náklady státu v rozsahu 50 % ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením soudu a všem vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet okresního soudu soudní poplatek za řízení ve výši 7 000 Kč (výroky VII a VIII).
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 9. 2019 č. j. 14 Co 75/2019-406 rozhodl tak, že výrok I rozsudku okresního soudu v části, kterou bylo rozhodnuto o žalobě o určení neplatnosti smluv o převodu obchodního podílu, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu přikazuje krajskému soudu jako soudu věcně příslušnému pro řízení v prvním stupni (výrok I). Ve výroku I, v části, jíž bylo rozhodnuto o žalobě o určení neplatnosti převodu pohledávky, se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok II). Ve výrocích II až IV se rozsudek okresního soudu mění tak, že se žaloba zamítá (výrok III). Stěžovatelka je povinna nahradit vedlejším účastníkům k rukám jejich zástupce do 6 měsíců od právní moci rozsudku náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 159 758 Kč (výrok IV). Výroky VII a VIII rozsudku okresního soudu se mění tak, že žádný z účastníků není povinen nahradit státu jeho náklady ani zaplatit soudní poplatek (výrok V). Ústavní stížností napadaný výrok IV krajský soud odůvodnil tak, že s ohledem na neúspěch stěžovatelky v řízení před soudy obou stupňů, když v části řízení, které bude vedeno krajským soudem jako soudem prvního stupně, bude o nákladech řízení rozhodováno v souvislosti s rozhodnutím ve věci samé, krajský soud podle §142 odst. 1 za použití §224 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přiznal úspěšným vedlejším účastníkům právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady představuje odměna za zastoupení třech osob advokátem za 16 úkonů právní služby po 6 000 Kč podle §7, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Zástupce vedlejších účastníků má dále nárok na režijní paušály podle §13 odst. 4 advokátního tarifu a dále do nákladů řízení náleží cestovné k jednáním soudů obou stupňů a náhrada za promeškaný čas (podle §14 odst. 3 advokátního tarifu). Spolu se zaplaceným soudním poplatkem a daní z přidané hodnoty činily celkové náklady vedlejších účastníků částku uvedenou v napadeném výroku. Podle §149 odst. 1 o. s. ř. bylo stěžovatelce uloženo nahradit tyto náklady k rukám zástupce vedlejších účastníků v delší než běžné pariční lhůtě (podle §160 odst. 1 o. s. ř.) s ohledem na jejich výši.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že nelze spatřovat plný úspěch vedlejších účastníků pouze v tom, že žaloba byla zamítnuta, když z odůvodnění rozsudku krajského soudu jednoznačně vyplývá, že zásadní pro posouzení věci byla otázka naléhavého právního zájmu, kdy krajský soud se na rozdíl od okresního soudu vyslovil tak, že stěžovatelka nemá na požadovaném určení celého předmětu řízení naléhavý právní zájem. Krajský soud sice uzavřel, že ke dni podání žaloby dne 4. 9. 2015 byl skutečně naléhavý právní zájem dán, nicméně shledal, že již v průběhu řízení před okresním soudem se okolnosti změnily, jelikož manželství stěžovatelky a 1. vedlejšího účastníka bylo pravomocně rozvedeno. Krajský soud pak dovodil, že za této situace není dán naléhavý právní zájem na určení, že příslušná věc do společného jmění manželů náleží. Stěžovatelka však podle jejího názoru nemohla vzít žalobu zpět, jelikož jejím zpětvzetím by zpochybnila uplatnění námitky relativní neplatnosti. Z uvedených důvodů je proto stěžovatelka přesvědčena, že krajský soud pochybil, když za této situace přiznal vedlejším účastníkům plné právo na náhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Stěžovatelka má za to, že rozhodování o nákladech řízení nemá být pouhým výstupem mechanického a formalistického posouzení procesního úspěchu, resp. zavinění výsledku řízení, bez komplexního zhodnocení okolností případu a rozhodnutí o meritu věci. Dále stěžovatelka namítá, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení učinil krajský soud za situace, kdy část řízení byla přikázána jinému soudu, takže nemůže jít o plný úspěch vedlejších účastníků ve věci. Dále je stěžovatelka toho názoru, že i v případě rozhodování o nákladech řízení se měl krajský soud podrobně zabývat propojením vedlejších účastníků, a též poukazuje na podle ní nesprávný samotný výpočet a vyčíslení úkonů právní služby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
7. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává především porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelce nebylo upřeno potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a její procesní práva byla adekvátně chráněna. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné (spravedlivé) pokládá.
8. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení. K náhradě nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; povaha - jen procesní - soudem přiznaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Více než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
9. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu proto nemůže být ani námitka, že výpočet nákladů řízení je podle názoru stěžovatelky nesprávný. I v případě, že by se tento názor ukázal nakonec jako správný, není úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení z hlediska správnosti jejich výpočtu, či snad dokonce náklady řízení sám přepočítával. To neplatí pouze tehdy, jestliže by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To však v dané věci nenastalo. Krajský soud v napadeném rozhodnutí jasně a srozumitelně vyjádřil, o která relevantní ustanovení právních předpisů své rozhodnutí opírá, což se z pohledu práva na soudní ochranu v situaci, kdy jde pouze o náhrady nákladů řízení, jeví jako dostačující.
10. Krajský soud se nadto otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a "rozumnosti", jež výsledku řízení přiměřeně odpovídá, a na jeho závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu, jak jsou podrobně rekapitulovány v bodě 3 tohoto usnesení, jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Ústavní soud tedy na závěrech a postupu krajského soudu neshledal žádný extrémní exces [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], který by odůvodňoval jeho případný kasační zásah.
11. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu