ECLI:CZ:US:2020:4.US.1903.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1903/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Liborem Valentou, advokátem, sídlem Křížová 96/18, Brno, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 11. května 2020 č. j. ZN 2281/2019-23, za účasti Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím měla být porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Brno-venkov, oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), prověřovala podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se měl dopustit podezřelý D. H. (dále jen "podezřelý"). Údajná trestná činnost měla spočívat ve zmocnění se dokladů a klíčů různých motorových vozidel ve vlastnictví stěžovatele, falšování plných mocí a následného neoprávněného převádění vlastnických práv k uvedeným motorovým vozidlům. Tímto jednáním měl podezřelý stěžovateli způsobit škodu ve výši 550 000 Kč.
3. Policejní orgán svým usnesením ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. KRPB-200759-69/TČ-2019-060371 podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, danou trestní věc odložil. Proti uvedenému usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost k Okresnímu státnímu zastupitelství Brno-venkov (dále jen "státní zástupce"), ve které vytýkal policejnímu orgánu, že z odůvodnění jeho rozhodnutí nelze zjistit, s jakými konkrétními skutkovými podstatami jakých konkrétních trestných činů policejní orgán jednání podezřelého poměřoval, dále že neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, chybně vyhodnotil podané vysvětlení L. H. (matky podezřelého a manželky stěžovatele) a T. M. Dále vytknul policejnímu orgánu, že se ani nepokusil vyhledat autobazary, prostřednictvím kterých měl podezřelý vozidla prodat. Měl konfrontovat kupující s podezřelým a měl vyzvat K. H. (dceru stěžovatele), L. H. (matku stěžovatele) a T. B. (jednatele společnosti podílející se na jednom z prodejů vozidel) k podání vysvětlení.
4. Státní zástupce stížnost zamítl svým napadeným usnesením. Uvedl zaprvé, že konkrétní skutkové podstaty a konkrétní trestné činy obsahuje již samotný výrok usnesení policejního orgánu, nadto se policejní orgán zabýval i tím, zda nedošlo k trestnému činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 trestního zákoníku. Zadruhé uvedl, že znalecký posudek znalce z oboru písmoznalectví byl nadbytečný, neboť ze zjištěných důkazů vyplývá, že stěžovatel o prodejích věděl a byl s nimi srozuměn, což potvrzuje i L. H. ve svém podaném vysvětlení. Nadto policejní orgán měl možnost zhlédnout podpisy stěžovatele založené v trestním spise. Zatřetí, podle státního zástupce uvedená tvrzení L. H. pochází přímo z jí podaného vysvětlení, policejní orgán je neinterpretoval chybně. Ani podané vysvětlení T. M. nehodnotil policejní orgán chybně, neboť jeho tvrzení podporují tvrzení L. H. i samotného podezřelého. Začtvrté, k tvrzeným chybějícím úkonům policejního orgánu uvedl státní zástupce, že byly nadbytečné. Policejní orgán měl k dispozici kupní smlouvy z daných prodejů, pro rekognici nebyl za dané situace důvod, neboť nebylo pochybností o tom, že se prodejů účastnil právě podezřelý. Zapáté, k osobám, u kterých stěžovatel navrhoval vyzvat je k podání vysvětlení, státní zástupce uvedl, že uvedené nepovažuje za pochybení policejního orgánu, neboť tyto osoby do prodejů vozidel nebyly nijak zapojeny. K osobě T. B. uvedl, že ze shromážděných důkazů nevyplývá žádná spojitost mezi společností, jíž je jednatelem, a podezřelým. Závěrem státní zástupce uvedl, že se policejní orgán zabýval všemi relevantními důkazy, "kdy drtivá většina z nich vyvrací původní podezření ze spáchání jakéhokoli trestného činu".
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že policejní orgán a státní zástupce porušili "ústavněprávní zásadu, podle níž jsou si všichni účastníci v řízení rovni", neboť hodnotily důkazy jednostranně. Nadto porušily jeho právo vlastnit majetek, neboť "v podstatě legalizovaly protiprávní jednání" podezřelého.
6. V konkrétnostech státnímu zástupci vytýká stěžovatel zaprvé, že skutečnost, že se policejní orgán zabýval konkrétní skutkovou podstatou a konkrétními trestnými činy plyne pouze z výroku, nikoli z odůvodnění. Zadruhé, ke státním zástupcem tvrzené nadbytečnosti znaleckého posudku stěžovatel uvedl, že o jeho vědomosti o provedených prodejích svědčí jen tvrzení T. M., ze kterého takový "kategorický" závěr navíc bez dalšího plynout nemůže. Zatřetí, L. H. má špatné vztahy se stěžovatelem, a proto není jí podané vysvětlení věrohodné, stejně jako tvrzení T. M. Začtvrté, stěžovatel upozorňuje, že vyhledat autobazary bylo pro policejní orgán jednoduché a neučinil-li tak, nesvědčí to o jeho "dobré práci". Policejní orgán a státní zástupce dokonce v této souvislosti nevěnovali pozornost skutečnosti, že podezřelý byl povinen předat inkasované peníze stěžovateli. Zapáté, stěžovatel upozorňuje, že nevyslechl-li policejní orgán K. H. a L. H., neboť nebyly do prodejů nijak zapojeny, není jasné, proč vyzval policejní orgán k podání vysvětlení L. H., která do prodejů rovněž zapojená nebyla. K osobě T. B. uvedl, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost vyšetřit, která osoba spáchala trestný čin, nebyl-li to podle nich podezřelý. Závěrem podotknul, že policejní orgán zajistil sice řadu důkazů prokazujících trestnou činnost, avšak v rozporu s nimi rozhodl o odložení věci.
7. Před posouzením samotné opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
8. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
9. V nyní posuzované věci stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutí státního zástupce, kterým zamítl stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu o odložení trestní věci jiné osoby, ve které vystupoval stěžovatel jako potenciální poškozený. Fakticky se domáhá práva na účinné vyšetřování trestné činnosti.
10. Podle již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je v těchto věcech pro splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti nutné vyčerpat i žádost o výkon dohledu vyššího státního zastupitelství. Podnět k výkonu dohledu podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, je třeba považovat za účinný právní prostředek ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), bod 32 či sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161), bod 52, dále např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2742/19 ze dne 17. 9. 2019 a sp. zn. IV. ÚS 1340/20 ze dne 26. 5. 2020, bod 10; dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].
11. Rozhodnutí o uvedené žádosti stěžovatel nenapadá a není ani zřejmé, zda tento procesní prostředek vůbec využil. Splní-li stěžovatel procesní podmínky podle zákona o Ústavním soudu v budoucnu, nic nebrání novému projednání ústavní stížnosti.
12. Byť stěžovatel v obecné rovině tvrdí, že "tato stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele", neuvedl jinak nic, co by nasvědčovalo, že je dán některý z důvodů podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, umožňující Ústavním soudu neodmítnout ústavní stížnost pro nepřípustnost z důvodů nevyčerpání dostupných opravných prostředků k ochraně práva stěžovatele.
13. Soudce zpravodaj proto usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2020
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj