ECLI:CZ:US:2020:4.US.1340.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1340/20
Usnesení
1Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) In IUSTITIA, o.p.s., se sídlem Rybná 716/24, Praha 1, a 2) K. K., obou zastoupených Mgr. Petrou Vytejčkovou, advokátkou se sídlem Eliášova 467/28, Praha 6, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2020, č. j. ZN 1300/2019-26, a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 9. oddělení obecné kriminality, ze dne 29. 10. 2019, č. j. KRPA-328653-4/TČ-2019-001179, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 9. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2020 se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 9. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu I (dále jen "dozorové státní zastupitelství") s tím, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní lidská práva na lidskou důstojnost dle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a ve vztahu ke stěžovatelce 2) rovněž práva na život dle čl. 6 Listiny.
2. Napadeným usnesením policejního orgánu tento rozhodl dle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, o odložení trestní věci podezření ze spáchání trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod dle §356 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jíž se měl podezřelý dopustit tím, že v blíže neurčené době dne 16. 8. 2019 vložil pod svým uživatelským profilem na sociální síti Facebook pod článek na profilu organizace In IUSTITIA, o.p.s., komentář ve znění: "Všichni trockisté by měli být bez milosti popraveni! Velmi rád se zhostím role kata :)", neboť dle názoru policejního orgánu nešlo o podezření ze spáchání trestného činu a věc nebylo namístě vyřídit jinak. Proti tomuto usnesení podala poškozená 1) prostřednictvím poškozené 2) stížnost, již zamítl svým napadeným usnesením státní zástupce činný u dozorového státního zastupitelství.
3. Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti argumentují řadou údajných pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení, zejména neochotou vážně se zabývat okruhem poškozených, nevyslechnutím zaměstnanců stěžovatelky 1), přehlížením duálního postavení stěžovatelky 2), nesprávným doručováním atd. Těžiště ústavní stížnosti pak spočívá v obsáhlém výkladu, proč shora uvedený komentář je třeba považovat za naplňující skutkovou podstatu některého z trestných činů z nenávisti.
4. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatelek, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Dle §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
6. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
7. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatelé ještě nevyčerpali všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].
8. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatelé předtím, než se obrátili na něj, neumožnili příslušným orgánům veřejné moci způsobem k tomu stanoveným napravit všechna jimi pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Tak tomu je i ve věci stěžovatelek. Stěžovatelky netvrdí ani neprokazují, že by podaly podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), a ani z obsahu jejich stížnosti, která explicitně nenapadá nic než v návětí uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, nevyplývá, že by se tak stalo.
10. Ústavní soud přitom dlouhodobě zastává právní názor, že podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství je třeba považovat za účinný právní prostředek ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. 8. 2014 (U 14/74 SbNU 623); nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485), bod 27.; či nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691)].
11. Tento právní názor plně dopadá i na situaci stěžovatelek. Předmětná trestní věc skončila odložením, tedy pokračování v ní nebrání překážka věci rozsouzené, a prostor pro potenciální zásah nadřízeného státního zastupitelství se tedy otevírá. Ústavní soud ovšem zdůrazňuje, že po věcné stránce nijak argumentaci stěžovatele nehodnotil, tedy rozhodnutí o podnětu k výkonu dohledu nikterak nepředznamenává. Úvahy v předchozím odstavci toliko v obecné rovině zdůvodňují, proč je podnět k výkonu dohledu dle §12d zákona o státním zastupitelství třeba považovat za účinný procesní prostředek ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
12. Současně stěžovatelky neuvedly nic, co by svědčilo o tom, že je v jejich věci dán některý z důvodů dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, umožňujících Ústavnímu soudu výjimečně ústavní stížnost neodmítnout pro nepřípustnost. Ústavní soud proto z meritorního hlediska nemůže jejich stížnost posoudit a je nucen ji odmítnout.
13. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním stěžovatelky nevyčerpaly všechny procesní prostředky ochrany, které jim zákon k ochraně jejich práv přiznává, a Ústavní soud v jejich věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu