ECLI:CZ:US:2020:4.US.1928.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1928/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky E. G., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2020 č. j. 3 To 45/2020-2266 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2020 č. j. 1 T 14/2018-2173, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 5. 2019 č. j. 1 T 14/2018-1426 uznána vinnou účastenstvím na pokusu zločinu vraždy podle §24 odst. 1 písm. a) k §21 odst. 1, §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což byla podle §140 odst. 3 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků. Současně jí byl podle §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 3 000 000 Kč za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání dvou roků pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, a trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
3. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 20. 11. 2019 č. j. 3 To 147/2019-1701 byl podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c) trestního řádu rozsudek krajského soudu zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 trestního řádu mu byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
4. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. 70 Nt 3599/2017 byla stěžovatelka v dané trestní věci vzata do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Usnesením téhož soudu ze dne 2. 2. 2018 sp. zn. 70 Nt 1904/2018 byla ponechána ve vazbě již jen z důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu a z tohoto důvodu byla ve vazbě opakovaně ponechávána i dalšími následně uvedenými usneseními. Usnesením vrchního soudu ze dne 20. 11. 2019 č. j. 3 To 147/2019-1698 byla zamítnuta její žádost o propuštění z vazby na svobodu, když v odůvodnění rozhodnutí vrchní soud připustil, že si lze za splnění určitých podmínek představit nahrazení její vazby peněžitou zárukou. Následně stěžovatelka opětovně požádala o propuštění z vazby, kdy nabídla záruky za své chování, peněžitou záruku ve výši 8 000 000 Kč (tu měl složit poškozený a zároveň její manžel F. D.) a písemný slib, avšak krajský soud usnesením ze dne 3. 1. 2020 č. j. 1 T 14/2018-1776 její žádost zamítl. O stížnosti proti tomuto rozhodnutí rozhodl vrchní soud usnesením ze dne 14. 2. 2020 č. j. 3 To 14/2020-1840 tak, že napadené rozhodnutí částečně zrušil a krajskému soudu uložil, aby ve zrušené části o věci znovu jednal a rozhodl. Zejména bylo krajskému soudu vytknuto, že blíže nevyhodnotil skutečnosti, na které odkazují opravné prostředky, a nerespektoval závěry uvedené v usnesení vrchního soudu ze dne 20. 11. 2019. Krajský soud však opětovně usnesením ze dne 2. 3. 2020 č. j. 1 T 14/2018-1889 ponechal stěžovatelku ve vazbě, když nepovažoval komplex nabízených záruk a navrhovaných zajišťovacích institutů za dostatečnou záruku, že stěžovatelka neuprchne a nebude se skrývat. Poté vrchní soud na základě stížnosti stěžovatelky usnesením ze dne 30. 3. 2020 č. j. 3 To 26/2020-1961 opět zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Důrazně mu vytkl, že opakovaně nerespektoval závěry uvedené v jeho usneseních ze dne 20. 11. 2019 a ze dne 14. 2. 2020. I přesto krajský soud znovu rozhodl usnesením ze dne 21. 4. 2020 č. j. 1 T 14/2018-2023 tak, že u stěžovatelky nelze nahradit vazbu navrhovanými zákonnými instituty. Toto rozhodnutí bylo z podnětu stížnosti stěžovatelky opět zrušeno usnesením vrchního soudu ze dne 7. 5. 2020 č. j. 3 To 37/2020-2107 s tím, že postup krajského soudu není přípustný, neboť je vázán právním názorem nadřízeného soudu. Krajský soud však opět usnesením ze dne 18. 5. 2020 č. j. 1 T 14/2018-2118 stěžovatelku ponechal ve vazbě. O stížnosti stěžovatelky proti tomuto usnesení poté rozhodl vrchní soud usnesením ze dne 19. 6. 2020 č. j. 3 To 43/2020-22 tak, že rozhodnutí krajského soudu zrušil a sám stěžovatelku podle §71a trestního řádu propustil z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky ve výši 10 000 000 Kč složené F. D., písemného slibu stěžovatelky a za současného stanovení dohledu probačního úředníka. Stěžovatelce byl současně uložen zákaz vycestování do zahraničí a byl jí nařízen výkon elektronické kontroly prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci jejího pohybu.
5. Stěžovatelka dne 26. 5. 2020 vznesla námitku podjatosti senátu 1 T krajského soudu s odůvodněním, že pro poměr k věci předseda senátu a přísedící zasedající v senátu 1 T nemohou nestranně ve věci rozhodnout, což podle ní vyplývá z opakovaně negativních rozhodnutí o její vazbě i přes závazné pokyny nadřízeného soudu.
6. Krajský soud o vznesené námitce podjatosti rozhodl napadeným usnesením podle §31 odst. 1 trestního řádu a contrario tak, že předseda senátu JUDr. Miloš Žďárský a přísedící Mgr. Františka Marečková a Jindřiška Pableová se nevylučují z vykonávání úkonů trestního řízení.
7. Stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského soudu vrchní soud v záhlaví uvedeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter a že pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu, přičemž takové skutečnosti v souzené věci zjištěny nebyly. Podotkl, že opakované rozhodování krajského soudu o vazbě stěžovatelky sice nepovažuje za správné, současně však zdůraznil, že tento postup byl založen výlučně na odlišném právním názoru soudce a přísedících, kteří o věci v prvním stupni rozhodovali, a nikoliv na jiných faktorech, a že odlišný právní názor nelze považovat za poměr k projednávané věci ve smyslu §30 odst. 1 trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně podrobně rekapituluje průběh trestního řízení a rozhodování o její vazbě a dále namítá, že mezi senátem 1 T krajského soudu a senátem 3 To vrchního soudu probíhala po dobu více než sedmi měsíců polemika o tom, zda je u ní dán prostor pro případné nahrazení vazby k tomu určenými zákonnými zajišťovacími instituty. Podle stěžovatelky takový nestandardní přístup senátu 1 T krajského soudu, který nerespektoval stanovisko nadřízeného soudu k rozhodování o její vazbě, zakládá důvodné pochybnosti o jeho schopnosti objektivně rozhodovat v její trestní věci. Za překvapivé označuje také rozhodnutí vrchního soudu ze dne 23. 6. 2020, kterým byla zamítnuta její stížnost s tím, že nebyly zjištěny skutečnosti svědčící o neobjektivním přístupu senátu 1 T krajského soudu k její trestní věci. K tomu odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 167/94 (N 127/6 SbNU 429) a ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255), podle kterých vyloučit soudce z projednávání a rozhodování věci lze nikoliv jen pro jejich skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti, resp. že jde o objektivní úvahu, zda lze mít s ohledem na okolnosti projednávané věci za to, že soudce mohl být podjatý. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem vrchního soudu, který v ústavní stížností napadeném usnesení interpretoval spor mezi jím a krajským soudem ohledně možnosti jejího propuštění z vazby jako spor ryze akademický. Zdůraznila, že podle §149 odst. 6 trestního řádu je orgán, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem nadřízeného orgánu, čímž se však krajský soud neřídil. Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 (N 15/80 SbNU 191), podle kterého jsou státní orgány (zejména pak soudy) povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních, tedy i v jiném řízení než v tom, v němž je příslušný trestný čin projednáván. Domnívá se, že i když JUDr. Žďárský ani přísedící senátu 1 T krajského soudu veřejně neučinili žádné prohlášení o její vině, dikce rozhodnutí o vazbě, ve kterých bylo opakovaně zdůrazňováno, že již v dané věci nalézacím soudem byla odsouzena, pouze podtrhuje její obavy z podjatosti tohoto senátu, a to navzdory tomu, že krajský soud doplňuje dokazování ve smyslu pokynů vydaných nadřízeným soudem. Vrchní soud byl podle ní donucen vydat vlastní rozhodnutí o jejím propuštění z vazby, neboť si uvědomoval, že postupem krajského soudu jsou ohrožena její ústavní práva. Stěžovatelka je přesvědčena, že příslušný senát krajského soudu je vůči ní zaujatý, že na základě výše uvedených skutečností existují důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti a že by měl být vyloučen z úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 trestního řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda ve smyslu jeho ustanovení je ústavní stížnost přípustná. Na základě tohoto posouzení shledal, že ústavní stížnost, jinak formální požadavky (její podání včas oprávněným stěžovatelem, zastoupení v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a příslušnost Ústavního soudu k jejímu projednání) splňující, je nepřípustná.
10. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež vyplývají z právních předpisů upravujících příslušné řízení.
11. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc meritorně ukončena [srov. například usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08 či usnesení ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].
12. Jakkoliv Ústavní soud nepovažuje za akceptovatelná tak četná a opakovaná zrušující rozhodnutí stížnostního soudu a na to navazující rozhodování o vazbě soudem prvního stupně (viz bod 4. shora), jako v nyní posuzované věci, rozhodné je, že trestní řízení stěžovatelky nadále pokračuje. Nelze tedy hovořit o konečném rozhodnutí, neboť otázka možné (ne)podjatosti soudců je předmětem rozhodování jak v hlavním líčení, tak zejména v případném odvolacím a dovolacím řízení. Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně zdůrazňuje, že podobné námitky nelze v řízení o ústavní stížnosti zásadně řešit před úplným skončením trestního řízení (srov. např. usnesení ze dne 16. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4005/17 a usnesení ze dne 6. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2758/18 aj.).
13. Ústavní stížnost stěžovatelky je tedy podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilým předmětem ústavního přezkumu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
14. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že toto rozhodnutí Ústavního soudu stěžovatelku fakticky nijak neomezuje a nic jí nebrání v tom, aby proti meritornímu rozhodnutí ve věci podala případně novou ústavní stížnost, bude-li mít za to, že v řízení nebyl jí tvrzený stav neústavnosti napraven. Kdyby se Ústavní soud již nyní vyjadřoval k této otázce a případně v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil, nepřípustně by tak zasáhl do pravomoci obecných soudů.
15. Z výše vyložených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj