ECLI:CZ:US:2020:4.US.1940.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1940/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Kališe, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2020 č. j. 30 Cdo 4111/2018-127, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2018 č. j. 11 Co 147/2018-89 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 17 C 137/2017-42, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 28. 11. 2017 č. j. 17 C 137/2017-42 uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 47 515 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu ohledně zbývající částky 102 485 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 16 456 Kč (výrok III.).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali oba účastníci odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 5. 2018 č. j. 11 Co 147/2018-89 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 150 000 Kč spolu s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky odškodňovacího řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 322/2013, v němž požadoval náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 623/2008.
5. Městský soud shodně s obvodním soudem dovodil, že stěžovateli přísluší zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené doby trvání řízení v základní výši 52 794 Kč, kterou je třeba snížit o 10 % z důvodu složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."] na 47 515 Kč, když k dalším korekcím této částky již neshledal důvod. Obvodní soud podle městského soudu rozhodl správně, vyhověl-li co do této částky s příslušenstvím a ve zbytku ji zamítl.
6. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, avšak pouze v jeho I. výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), zčásti proto, že dovolání v této věci neshledal přípustným a zčásti pro vady.
7. Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelova dovolání a dospěl k závěru, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá námitka stěžovatele, že městský soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 v závěru, že "nelze klást k tíži žalobce instančnost řízení v případě, že nešlo o bezdůvodné podávání opravných prostředků". Nejvyšší soud poukázal na to, že městský soud vzal při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria podle §31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., v úvahu počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována a od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se tím neodchýlil, neboť ta vychází z předpokladu, že je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Složitost věci tedy může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní - dále jen "Stanovisko", rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 675/2013). Nejvyšší soud poukázal na to, že skutečnost, že řízení probíhalo ve více instancích z důvodu podávání opravných prostředků, přitom městský soud nekladl k tíži stěžovatele, neboť při použití kritéria chování poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb., základní částku zadostiučinění nijak nemodifikoval. Ani v tomto směru se městský soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. 30 Cdo 529/2019). Městský soud se při hodnocení kritéria postupu soudů během řízení neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1112/2011 a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4987/2009. Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud se postupem soudů v řízení zabýval a dospěl k závěru, že délku řízení způsobilo především rozdílné posouzení právní otázky, jež byla jádrem sporu, Ústavním soudem oproti právnímu názoru Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dále dovodil, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, podle stěžovatele dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešená, "jaký vliv má na navýšení základní částky postup soudů, který je založen na flagrantním porušení základního práva (základního právního principu)", neboť na řešení takové otázky rozhodnutí městského soudu nezáviselo. Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky určení výše základní částky, neboť při jejím řešení se městský soud neodchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2531/2013 a v něm citovaných závěrů Stanoviska. Stěžovatel přípustnost dovolání spatřoval také ve skutečnosti, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a namítal, že soudy jsou povinny přezkoumávat principy ústavnosti a dodržovat je v každé fázi řízení, s tím, že k tomuto principu se Ústavní soud přihlásil v nálezu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 [(N 113/81 SbNU 771), dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná] a Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3044/2016. Stěžovatel však nevymezil, v čem konkrétně mělo spočívat porušení jeho práva na soudní ochranu a od jaké judikatury Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu se tímto porušením měl městský soud odchýlit. V této části proto Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele jako vadné.
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy překvapivě snížily výši náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., za nepřiměřenou délku řízení s odůvodněním, že řízení bylo vedeno na vícero instancích, aniž by však zohlednily skutečnost, že potřeba vyšších instancí byla vyvolaná nekvalitou rozhodování obecných soudů, takže ve věci rozhodoval i Ústavní soud nálezem ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15. Stěžovateli tak byla snížena náhrada za porušení jeho práva z důvodu složitosti řízení v podobě využití vícero instancí soudní soustavy, a to aniž by v souladu konstantní judikaturou byl hodnocen vliv rozhodujících orgánů na celkovou délku řízení, kdy právě nekvalita v rozhodování byla příčinou využití všech prostředků právní ochrany stěžovatele, přičemž šlo o úspěšné využití všech opravných prostředků. Stěžovatel dovozuje, že rozhodnutí jej penalizuje za něco, co způsobil Nejvyšší soud a městský soud, když vyvolaly potřebu řešení věci na třech instancích soudní soustavy. Stěžovatel uvádí, že rozhodování obecných soudů je překvapivým rozhodováním, které nereflektuje konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž toto je patrné především z rozhodnutí Nejvyššího soudu.
9. Stěžovatel poukazuje na to, že soudy se ve věci nezabývaly vzájemným vztahem mezi skutečnostmi podle §31a odst. 3 písm. b) a d) zákona č. 82/1998 Sb., tedy náležitě se nezabývaly složitostí řízení a postupem soudů ve věci a jejich vlivem na délku řízení, přičemž z postupu soudů je patrné, že všechny opravné prostředky byly podány důvodně a bylo jim vyhověno. Nelze proto toto kritérium klást k tíži stěžovatele, nepodával-li opravné prostředky bezdůvodně, zvláště když napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná.
10. Stěžovatel také namítá, že soudy se při rozhodování odchýlily od závěrů vyslovených v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 a sp. zn. 30 Cdo 4987/2009. V ústavní stížnosti stěžovatel dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 899/17 (N 146/86 SbNU 473) a nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1263/17 (N 107/85 SbNU 759).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
15. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
16. Žádná výše uvedená pochybení v posuzované věci Ústavní soud neshledal. V předmětné věci vyšly soudy při určování výše přiměřeného zadostiučinění z odkazovaného Stanoviska, podle kterého se zadostiučinění pohybuje v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, přičemž první dva roky jsou ohodnoceny částkou poloviční. Při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), bude se přiznaná částka blížit horní hranici výše uvedených intervalů.
17. Městský soud se v předmětné věci ztotožnil se závěry obvodního soudu a konstatoval, že i když doba trvání namítaného řízení čtyři a půl roku je dobou nepřiměřenou, nelze takovouto dobu považovat za extrémní, tato doba je nepřiměřeně dlouhá jen z toho důvodu, že v řízení došlo ke zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavním soudem a následně rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu Nejvyšším soudem, a proto je namístě stanovit základní částku odškodnění ve výši 15 000 Kč za každý rok řízení s tím, že v prvních dvou letech jde o částku poloviční. Městský soud se proto ztotožnil s obvodním soudem, který stanovil základní částku ve výši 52 794 Kč a dále přistoupil ke snížení základní částky o 10 % s ohledem na skutečnost, že řízení probíhalo celkem ve třech instancích a také před Ústavním soudem, což představuje zvýšenou složitost řízení z hlediska procesního. Ústavní soud poukazuje na to, že městský soud stěžovateli přisvědčil v tom, že mu nelze klást k tíži, že podával důvodné opravné prostředky, na jejichž základě byla vyššími soudy rozhodnutí nižších soudů zrušena, na druhé straně však městský soud výstižně konstatoval, že každé přezkumné řízení s sebou nutně nese prodloužení celkové doby trvání řízení, a probíhá-li řízení před všemi zákonem předpokládanými instancemi, jde o řízení z procesního hlediska více složité, což ospravedlňuje prodloužení doby jeho trvání. Městský soud vyloučil, že by rozhodnutí v posuzovaném řízení byla rušena pro vážné procesní vady, nepřezkoumatelnost či nerespektování závazného právního názoru, když podstatou sporu bylo (vedle vypořádání se s námitkou potřeby stejného rozhodování v obdobných věcech) posouzení otázky, zda prodloužení doby trvání řízení v důsledku přerušení řízení do doby skončení jiného "pilotního" řízení na návrh účastníka řízení je přičitatelné k tíži tomuto účastníku či nikoli. Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3324/15 tuto otázku vyřešil odlišně od Nejvyššího soudu, což byl následně i důvod pro kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. Šlo tedy o situaci, kdy rozhodnutí obvodního soudu i městského soudu bylo Nejvyšším soudem zrušeno s ohledem na jiný právní názor vyplývající z nálezu Ústavního soudu. Za tohoto stavu nelze konstatovat, že by k prodloužení řízení došlo v důsledku postupu soudů v předmětném řízení, a není proto důvod pro navýšení základní částky odškodnění podle §31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
18. Ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, které vedl již v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud konstatuje, že ve věci jednající soudy se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele. Soudy se náležitě vypořádaly rovněž s odkazy stěžovatele na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a neodchýlily se tak ani od závěrů obsažených v nálezech Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 899/17 či ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1263/17, podle kterých k porušení práva na soudní ochranu a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dojde i v případě, že soud nezohlední relevantní judikaturu, podle níž má zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva toliko podpůrnou funkci a lze jej použít zejména v případech, kdy se poškozený na průtazích v řízení podílel.
19. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele náležitě zabýval a jeho obsah posoudil v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání stěžovatele zčásti není přípustné a částečně je vadné. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se stěžovatelem v dovolání vymezenými otázkami (viz výše bod 7.). Závěrům Nejvyššího soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
20. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
21. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu