ECLI:CZ:US:2020:4.US.1958.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1958/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Palici, zastoupeného JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou, sídlem 1. máje 144/3, Vimperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020 č. j. 24 Cdo 3254/2019-167, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2019 č. j. 19 Co 737/2019-135 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. března 2018 č. j. 2 C 71/2017-49, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a Jaroslava Hradského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že nerespektováním příkazu obsaženého v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva, a to právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva uvedená v čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 10, čl. 15 odst. 1, čl. 81, čl. 82 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, z nich zejména právo na rovnost účastníků řízení uvedení v čl. 96 odst. 1 Ústavy, dále práva uvedená v čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 12 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, z nich zejména právo na svobodu a rovnost v důstojnosti a právech uvedené v čl. 1, právo na rovné zacházení a zákaz postihu pro uplatňování základních práv uvedené v čl. 3 odst. 1 a 3, právo na ochranu vlastnictví uvedené v čl. 11 odst. 1 a 3 a právo na nedotknutelnost obydlí uvedené v čl. 12, právo na právní pomoc v řízení uvedené v čl. 37 odst. 2 a právo na rovnost účastníků řízení uvedené v čl. 37 odst. 3 Listiny, dále právo na účinné opravné prostředky uvedené v čl. 13 Úmluvy, dále právo na rovnost účastníků řízení uvedené v čl. 14 bod 1 a právo na rovné zacházení uvedené v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a dále právo na demokratický právní stát uvedené v čl. 5 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") domáhal uložení povinnosti stěžovateli vyklidit konkretizované nemovité věci v katastrálním území Studenec u Stach. Okresní soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2018 č. j. 2 C 71/2017-49 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost nemovité věci vyklidit v pariční lhůtě 15 dnů (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Provedeným dokazováním okresní soud zjistil, že stěžovatel uzavřel dne 25. 5. 2002 s Růženou Chalupovou kupní smlouvu o prodeji předmětných nemovitých věcí, následně bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 12. 2005 č. j. 6 Co 2631/2005-89 určeno, že Růžena Chalupová je vlastnicí těchto nemovitostí, která dne 10. 5. 2006 uzavřela kupní smlouvu o jejich prodeji s vedlejším účastníkem, na jejímž základě došlo ke vkladu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Protože rozsudek krajského soudu byl Nejvyšším soudem zrušen a žaloba Růženy Chalupové byla zamítnuta, byl v katastru nemovitostí veden tzv. duplicitní zápis vlastnického práva. Stěžovatel se u okresního soudu domáhal určení vlastnictví předmětných nemovitostí, okresní soud jeho žalobě vyhověl (rozsudkem ze dne 16. 10. 2009 č. j. 2 C 77/2007-314), krajský soud však rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl (rozsudkem ze dne 21. 11. 2014 č. j. 7 Co 480/2010-762) s odůvodněním, že kupní smlouva ze dne 25. 5. 2002 uzavřená mezi stěžovatelem a Růženou Chalupovou je absolutně neplatným právním úkonem (dále okresní soud doplnil, že dovolání proti posledně uvedenému rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 4. 2015 č. j. 30 Cdo 1342/2015-790 odmítl, usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 1600/15 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz) byla odmítnuta i ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, a že usnesením krajského soudu ze dne 14. 9. 2016 č. j. 7 Co 1462/2016-861 bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ze dne 21. 3. 2016 č. j. 2 C 77/2007-837, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o povolení obnovy řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 7 Co 489/2010, a že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 356/2017-884 bylo dovolání proti tomuto usnesení odmítnuto; pozn. z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3575/17 byla odmítnuta stěžovatelova ústavní stížnost vůči všem třem usnesením o žalobě na obnovu řízení). Na základě těchto zjištění okresní soud uzavřel, že vedlejší účastník je vlastníkem předmětných nemovitostí a že stěžovatel mu je neoprávněné zadržuje, proto žalobu na vyklizení shledal důvodnou.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které podle krajského soudu nebylo důvodným, a proto rozsudkem ze dne 11. 6. 2019 č. j. 19 Co 737/2019-135 potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Krajský soud vyšel ze zjištění okresního soudu, doplnil dokazování o důkaz kupní smlouvou ze dne 10. 5. 2006 (protože stěžovatel namítal její absolutní neplatnost z důvodů uvedených v rozsudku okresního soudu ze dne 16. 10. 2009 č. j. 2 C 77/2007-314) a neshledal, že by kupní smlouva byla neplatným právním úkonem pro svou neurčitost. K tomu dodal, že nenabyl-li stěžovatel vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě smlouvy ze dne 25. 5. 2002, mohla Růžena Chalupová dne 10. 5. 2006 uzavřít kupní smlouvu s vedlejším účastníkem.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost spatřoval ve vyřešení právní otázky o základním předpokladu pro vyhovění žalobě na vyklizení, a sice, aby žalobce prokázal, že je vlastníkem, respektive oprávněným držitelem věci, s tím, že při jejím řešení se krajský soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1963 sp. zn. 4 Cz 19/63, a zdůraznil, že nesouhlasí s právním závěrem krajského soudu o platnosti kupní smlouvy ze dne 10. 5. 2006, neboť nelze z vnitřně "podmíněného a propojeného souboru ujednání zahrnutého do jedné listiny tvořící vyvážený celek vytrhnout pouze ujednání o kupní smlouvě a posuzovat jeho platnost odděleně, jako by nebyl součástí synallagmatického vztahu bez ohledu na to, zda jsou platné ostatní části tohoto celku", k čemuž předestřel judikaturu Nejvyššího soudu k §37 odst. 1 a §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Krajskému soudu dále vytkl, že neposuzoval kupní smlouvu se zřízením práva odpovídajícího věcnému břemeni jako celek, ale věnoval se jen části týkající se převodu vlastnictví. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 4. 2020 č. j. 24 Cdo 3254/2019-167 dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelem (formálně) vymezená právní otázka přípustnosti dovolání nezakládá, protože krajský soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Konstatoval, že podstatná (nosná) výtka, kterou stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu, spočívala v tom, že při posuzování platnosti kupní smlouvy ze dne 10. 5. 2006 se soud nezabýval (ne)oddělitelností ujednání o věcném břemenu od ostatního obsahu právního úkonu a v návaznosti na to jeho platností, neboť právě toto ujednání má s ohledem na neurčitost za neplatné, což Nejvyšší soud považoval za další, v pořadí druhou právní otázku. Podle Nejvyššího soudu ve vztahu k ní stěžovatel výslovně neuvedl předpoklady přípustnosti dovolání, konkrétně, kterou z alternativ u této právní otázky má za splněnou, nicméně z obsahu dovolání dovodil, že i v tomto případě má stěžovatel za to, že krajský soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Shledal však, že stěžovatel neuvedl, od které konkrétní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl krajský soud při řešení této právní otázky odchýlit, a nelze to dovodit ani z obsahu dovolání. Konstatoval, že stěžovatel označil řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, žádné z nich se netýká této právní otázky. Uvedená judikatura je očividně vztažena buď k aktivní věcné legitimaci žalobce v řízení o vyklizení nemovitosti, nebo k výkladu a určitosti ujednání o věcném břemenu; relevantní judikaturu dopadající na právní otázku (ne)oddělitelnosti části (neplatného) právního úkonu neuvedl (neoznačil ji ani datem a spisovou značkou rozhodnutí, ani jinak ji dostatečně nespecifikoval), a proto je dovolání, jde-li o druhou právní otázku, vadným podáním.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nesouhlasí s napadeným usnesením Nejvyššího soudu, ani s rozsudky nižších soudů, přičemž setrvává na své dosavadní argumentaci, že vedlejší účastník není "platným" vlastníkem předmětných nemovitostí, a proto se nemůže domáhat jejich vyklizení. Podle jeho názoru měly soudy pečlivě zkoumat, zda je kupní smlouva ze dne 10. 5. 2006 platná či nikoli. Kdyby tak učinily, musely by podle stěžovatele dospět k jednoznačnému závěru o její absolutní neplatnosti.
6. V další části se stěžovatel zaměřuje na popis průběhu řízení o vyklizení, v jehož průběhu namítal, že kupní smlouva ze dne 10. 5. 2006 je absolutně neplatná a poukazoval na shodný právní názor vyslovený v rozsudku okresního soudu č. j. 2 C 77/2007-314 v řízení o určení vlastnictví, což okresní soud v řízení o vyklizení ignoroval. Upozorňuje, že se bránil argumentací o tom, že když v předcházejícím řízení soud zamítl jeho žalobu o určení, že je vlastníkem, neznamená to automaticky, že by soud určil, že jejich vlastníkem je vedlejší účastník. Krajský soud se touto námitkou částečně zabýval, avšak nedůsledně, když provedl důkaz kupní smlouvou a shledal, že smlouva obsahuje podstatné náležitosti, je určitá a srozumitelná, v předepsané formě, projevy účastníků na téže listině a má úředně ověřené podpisy. Podle stěžovatele se však nezabýval tou částí smlouvy, která se týká zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni, jež je neurčitá a v důsledku toho je celá smlouva absolutně neplatná. Protože nesouhlasil s nedbalým, neúplným a nesprávným právním posouzení věci krajským soudem, podal dovolání s odůvodněním, že v kupní smlouvě šlo o více neoddělitelných právních úkonů, nelze tedy z vnitřně podmíněného a propojeného soboru ujednání vytrhnout pouze ujednání o kupní smlouvě a posuzovat jeho platnost odděleně, jako by nebylo součástí synallagmatického vztahu a bez ohledu na to, zda jsou platné i ostatní části tohoto celku. Poté cituje dvě ustanovení občanského zákoníku a judikáty o určitosti smlouvy o zřízení věcného břemene, o výkladu obsahu právního úkonu, o vztahu stavu zápisů v katastru nemovitostí a právní realitě a s jejich využitím hodnotí kupní smlouvu ze dne 10. 5. 2006. Stěžovatel je přesvědčen, že v dovolání podrobně uvedl právní argumentaci, jíž se měl Nejvyšší soud věcně zabývat, a proto je odmítnutím dovolání velmi nepříjemně překvapen.
7. Posléze stěžovatel upozorňuje na údajné zásadní rozpory ohledně zaplacení kupní ceny vedlejším účastníkem, když podle něj je jednoznačné prokázání zaplacení celkové kupní ceny důvodem pro skutkové zjištění o tom, zda byla uzavřena platná kupní smlouva.
8. Porušení práva na rovnost účastníků a rovný přístup soudů k účastníkům spatřuje v tom, že soudy se právním posouzením platnosti jeho kupní smlouvy ze dne 25. 5. 2002 zabývaly široce, avšak nedůsledně a nesprávně, zatímco posouzením platnosti kupní smlouvy ze dne 10. 5. 2006 se soudy zabývaly velmi povrchně a nedostatečně. V konečném důsledku to znamená, že by měl vyklidit předmětné nemovitosti, které v minulosti zakoupil.
9. Stěžovatel poukázal na údajně pochybení okresního soudu, který na jeho žádost neodročil nařízené ústní jednání po sdělení, že se nedohodl se svým právním zástupcem. Tímto postupem mu bylo odňato právo na právní pomoc v řízení, nakonec musel souhlasit s konáním jednání bez právního zástupce a sám činit návrhy na doplnění dokazování.
10. Postupy obecných soudů je stěžovatel velmi rozčarován a znepokojen, v předmětném domě bydlí řadu let se svou přítelkyní a dvěma nezletilými dětmi, v objektu a na pozemcích chová domácí a hospodářská zvířata, přičemž případná exekuce vyklizením nemovitostí by znamenala nucený přesun lidí i zvířat (u nich by to znamenalo jejich vybití), což by velmi negativně nesla celá jeho rodina, která si vytvořila k objektu a přilehlému krásnému okolí citové vazby. Soudy ho nedbalým postupem zcela připravily o smysl života, neboť je zvyklý žít ve zdejší přírodě a neumí si představit jiný způsob života.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Z těchto hledisek Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jeho námitky nejsou relevantní a že k zásahu do jeho základních práv (bod 1.) nedošlo.
14. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh je patrné, že základ sporu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem je determinován určením vlastníka předmětných nemovitých věcí. Obecné soudy pravomocně rozhodly, že jejich vlastníkem není stěžovatel (viz výsledky sporu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 2 C 77/2007 - bod 2.), přičemž nebylo zjištěno, že by byl doložen právní důvod jejich užívání stěžovatelem, který je - podle svého tvrzení - užívá společně s přítelkyní a dětmi. Je proto nepochybné, že i přes tvrzené citové vazby k užívaným nemovitým věcem a jejich okolí, bude stěžovatel povinen je vyklidit, neboť nemá k dispozici žádný právní prostředek, kterým by se mohl úspěšně bránit proti žalobě na vyklizení uplatněné oprávněným subjektem. Z tohoto pohledu lze chápat stěžovatelovu snahu zpochybnit v probíhajícím sporu o vyklizení aktivní legitimaci vedlejšího účastníka popíráním jeho vlastnického práva, v konečném výsledku jde však jen o prodlužování nynějšího protiprávního stavu.
15. Stěžovatelovy námitky směřují do procesu dokazování, a to proti skutkovým a právním závěrům učiněným krajským soudem o vlastnickém právu vedlejšího účastníka. K tomu Ústavní soud opakovaně připomíná (viz též usnesení ve stěžovatelově věci sp. zn. I. ÚS 1600/15), že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních sporů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Obecné soudy proto rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provedou, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do procesu dokazování a jeho výsledků zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů). Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 144/06, usnesení ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 3371/10 či usnesení ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3175/11). Ani k takovému pochybení, které by bylo důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí, v posuzované věci nedošlo.
16. Ústřední námitka o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 10. 5. 2006, kterou stěžovatel využívá ke zpochybnění aktivní legitimace vedlejšího účastníka k podání žaloby o vyklizení, je založena na posouzení neplatnosti právního úkonu (právního jednání),
je-li neplatná jeho část (výše sub 5., 6. a 8.). Je notorietou, že základní přístup k rozsahu neplatnosti vychází z preference částečné (dílčí) neplatnosti, lze-li neplatnou část oddělit (srov. §41 občanského zákoníku, tj. ustanovení účinné v době uzavírání kupní smlouvy, příp. též §576 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Nelze proto vytýkat krajskému soudu, že se koncentroval na tu část smlouvy ze dne 10. 5. 2006, která obsahovala projevy vůle smluvních stran převést vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem. Z tohoto pohledu je logický závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání na základě druhé vymezené otázky, protože stěžovatelem označená judikatura se posouzení rozsahu neplatnosti smlouvy netýká, tudíž jeho výtka vůči posouzení obsahu dovolání (bod 6. i. f.) není důvodná.
17. Důvodná není ani stěžovatelova námitka (sub 7.) o významu zaplacení celé kupní ceny pro platnost smlouvy, neboť vychází z nesprávných představ o vlivu plnění povinnosti ze závazkového právního vztahu na právní skutečnost, která vedla k jeho vzniku.
18. Poukazuje-li stěžovatel na údajné vady v postupu okresního soudu (bod 9.), jde o námitku nepřípustnou, protože stěžovatel měl prostor pro její uplatnění v řízení před obecnými soudy. Z předložených podkladů neplyne, že by ji před nimi relevantním způsobem uplatnil.
19. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na výše vylíčené aspekty nebyla napadenými rozhodnutími porušena základní práva zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu