ECLI:CZ:US:2020:4.US.1990.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1990/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Rychterové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. dubna 2019 č. j. 20 Co 68/2019-276, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a obchodní korporace PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, jako vedlejší účastnice takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadeného usnesení a usnesení Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 7. 2018 č. j. 26 EXE 1531/2013 - 98 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Proti stěžovatelce bylo vedeno exekuční řízení pro částku 132 377 Kč. Stěžovatelka navrhla zastavení exekuce, neboť se domnívala, že exekuční titul je nezpůsobilý. Okresní soud shora citovaným usnesením exekuci na majetek stěžovatelky zcela zastavil (výrok I), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce (výrok II) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). V odůvodnění uvedl, že smlouva o úvěru sjednaná mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy. Proto je neplatná i rozhodčí doložka sjednaná v rozhodčí smlouvě, která bezprostředně souvisí se smlouvou o úvěru.
4. Podle okresního soudu má procesní zavinění na zastavení exekuce vedlejší účastnice a měla by proto hradit náklady exekučního řízení, a proto podle něj na danou skutkovou situaci nedopadá nález sp. zn. II. ÚS 594/10 ze dne 19. 8. 2010 [(N 167/58 SbNU 449); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi Nalus - viz http://nalus.usoud.cz]. Současně ale okresní soud odkázal na usnesení sp. zn. III. ÚS 82/16 ze dne 24. 5. 2016. Podle názoru okresního soudu stěžovatelka netvrdila ani neprokázala, že by vyvíjela procesní aktivitu, která by zabránila vedení exekuce do doby podání návrhu na zastavení exekuce pro nicotnost exekučního titulu. Proto okresní soud uzavírá, že přes procesní zavinění vedlejší účastnice na zastavení exekuce, shledal důvody pro odepření práva na náhradu nákladů stěžovatelce na základě ustanovení §150 o. s. ř. Usnesení okresního soudu není ústavní stížností napadeno.
5. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu (výrok I) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu i s jeho právními závěry. Krajský soud posoudil rozhodčím nálezem vedlejší účastnici přiznanou odměnu za půjčení peněz a přiznanou smluvní pokutu jako příčící se dobrým mravům a považoval proto zastavení exekučního řízení za správné. Krajský soud se rovněž ztotožnil s důvody, kterými okresní soud odůvodnil své rozhodnutí o nákladech řízení. K tomu krajský soud dodal, že to bylo chování a jednání stěžovatelky, pro které vznikl tento spor a stěžovatelka ke dni usnesení vedlejší účastnici neuhradila ani poskytnutou jistinu. I proto bylo podle jeho názoru správné aplikovat ustanovení §150 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatelka tvrdí, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem. Konkrétně uvádí, že v jejím případě došlo k porušení práva na ochranu vlastnického práva zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"). Dále namítá zásah do práva na soudní ochranu plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Stěžovatelka rovněž namítá porušení principu rovnosti účastníků řízení zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny a obecného principu rovnosti a vymezení charakteristik základních práv a svobod daných čl. 1 Listiny.
7. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy rozhodly v souladu s "pouhým" usnesením Ústavního soudu, které dle jejího soudu není závazné, neboť se nejedná o závazný nález. Při tom neměly respektovat pozdější judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, a to bez náležitého odůvodnění. Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl chybně a nelogicky, ale také v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a legitimním očekáváním stěžovatelky. Obecné soudy měly dle jejího názoru postupovat způsobem specifikovaným v nálezu sp. zn. II. ÚS 3015/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 74/57 SbNU 15) a usnesením sp. zn. II. ÚS 2448/14 ze dne 16. 12. 2014. Podle názoru stěžovatelky bylo zastavení exekuce zaviněné jednáním vedlejší účastnice a aktivita či pasivita stěžovatelky není relevantní. Vedlejší účastnice mohla podle stěžovatelky sama exekuční řízení zastavit [stěžovatelka zde odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 2728/17 ze dne 12. 11. 2018, nález sp. zn. I. ÚS 2117/18 ze dne 16. 4. 2019, nález sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 (N 21/64 SbNU 205), nález sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014 (N 226/75 SbNU 527), nález sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012 (N 21/64 SbNU 205)]. K tomu stěžovatelka dodává, že vedlejší účastnice by měla být obeznámena s judikaturou Ústavního soudu, neboť podniká v tomto oboru. Dále se stěžovatelka věnuje vykreslení charakteristiky vedlejší účastnice.
8. Stěžovatelka dále odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 1707/17 ze dne 20. 12. 2017 (N 237/87 SbNU 841) a tvrdí, že obecné soudy měly postupovat i v souladu s tímto nálezem a nikoli své rozhodnutí odůvodnit odkazem na shora citované usnesení sp. zn. III. ÚS 82/16. Domnívá se, že je nespravedlivé, když povinní, kteří jsou slabší stranou, bez dostatečných peněžních či jiných prostředků, musí zastavovat exekuce.
9. Stěžovatelka rovněž namítá, že krajský soud se v ústavní stížností napadeném usnesení vůbec nevypořádal s jejím odkazem na shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1707/17. Postup krajského soudu považuje za nepřípustný a navíc nerespektuje časový vývoj rozhodovací praxe Ústavního soudu.
10. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy se tím, že jí nepřiznaly náhradu nákladů řízení, odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a zasáhly do jejího legitimního očekávání. Rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu považuje stěžovatelka za nedostatečně, nedbale a nesprávně odůvodněná a zejména nespravedlivá. Ústavní stížnost však nenavrhuje zrušení usnesení okresního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení krajského soudu a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc spočívá v přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavních limitů. Ústavnímu soudu předložená ústavní stížnost však obsahuje argumenty, které jej staví do pozice další přezkumné instance, která se má zabývat aplikací podústavního práva a hodnocením jeho výkladu podaného krajským soudem.
14. V rozhodovací praxi Ústavního soudu je patrná rovněž zdrženlivost, se kterou přistupuje k hodnocení problematiky nákladů řízení, přičemž k využití své pravomoci se uchyluje pouze ve výjimečných případech.
15. Argumentace stěžovatelky míří především proti neodůvodněnosti usnesení krajského soudu, a proti tomu, že krajský soud nedostatečně respektoval v ústavní stížnosti hojně citovanou judikaturu Ústavního soudu či Nejvyššího soudu. K tomu Ústavní soud uvádí, že nepovažuje ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu za nedostatečně odůvodněné. Dostatečnost či naopak nedostatečnost odůvodnění není spojena s jeho délkou či s počtem odkazů na rozhodnutí kteréhokoli z vyšších soudů či dokonce Ústavního soudu. Vždy je důležité, aby věcně reagovalo na argumenty stran a srozumitelně vyjádřilo důvody, které soud přiměly ke konkrétnímu výroku. V posuzovaném případě je odůvodnění dostatečné a srozumitelné, navzdory tvrzení stěžovatelky.
16. Stěžovatelka ve své argumentaci zcela pomíjí, že krajský soud, ani okresní soud, nezpochybnil, že vedlejší účastnice zavinila zastavení exekučního řízení. To se odráží i v rozhodnutí okresního soudu o nákladech exekuce, které krajský soud potvrdil. Její argumentace tímto směrem je proto zjevně neopodstatněná. Rovněž pomíjí skutečnost, že krajský soud postupoval podle §150 o. s. ř. a zdůvodnil, v čem spatřuje existenci důvodů hodných zvláštního zřetele. Proto nelze aplikovat postup uvedený ve shora citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1707/17, neboť krajský soud vysvětluje, proč §150 o. s. ř. aplikoval, s ohledem na individuální rozměr případu. Zásah Ústavního soudu by v tomto případě představoval nepřípustný zásah do pravomoci krajského soudu, neboť by tím Ústavní soud nahrazoval rozhodnutí krajského soudu svým vlastním.
17. Argumentace stěžovatelky, která směřuje proti vedlejší účastnici, již zcela míjí účel a povahu řízení vedeného před Ústavním soudem. Umisťuje tím Ústavní soud do pozice čistě přezkumné instance v rámci systému obecného soudnictví, na čemž nic nemůže změnit ani ornamentální označení usnesení krajského soudu za nespravedlivé.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. Ke změně ve složení senátu Ústavního soudu došlo na základě stanovení rozvrhu práce Ústavního soudu na období kalendářního roku 2020 předsedou Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu