ECLI:CZ:US:2020:4.US.200.20.1
sp. zn. IV. ÚS 200/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2019 č. j. 28 Cdo 3230/2019-955, II. a III. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2019 č. j. 11 Co 353/2018-915 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. srpna 2018 č. j. 16 C 211/2015-865, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, města Vrbno pod Pradědem, sídlem Nádražní 389, Vrbno pod Pradědem, a Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 9. 8. 2018 č. j. 16 C 211/2015-865 zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala určení vlastnického práva ke specifikovaným pozemkům v katastrálním území Vrbno pod Pradědem. Žalobu podala dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi); dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání". Okresní soud uvedl, že u žalob podaných dle daného ustanovení je třeba splnit řadu podmínek, mezi něž patří i skutečnost, že žalobce je oprávněnou osobou, tj. že spadá pod vymezení dle §3 písm. a) až d) zákona o majetkovém vyrovnání a v rozhodném období (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) utrpěl majetkovou křivdu v důsledku skutečností uvedených v §5 zmíněného zákona. Stěžovatelka tyto podmínky nesplnila, neboť v rozhodné době na majetku uvedeném v žalobě neutrpěla újmu, protože jej v té době již nevlastnila. Jeden pozemek zmíněný v žalobě nevlastnila nikdy. K části pozemků, které jí původně patřily, bylo v pozemkové knize zapsáno vlastnické právo pro městskou obec Vrbno dne 3. 4. 1940. K jiné části pozemků, které jí původně patřily, bylo dne 3. 4. 1940 do pozemkové knihy zapsáno vlastnické právo pro Fond výstavby - správu majetku Vídeň, s. r. o., Vídeň, pobočka Liberec, a posléze na základě kupní smlouvy bylo vlastnické právo zapsáno dne 8. 1. 1941 pro městskou obec Vrbno. O vlastnické právo stěžovatelka přišla na základě výnosu říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti (z roku 1939) a rozhodnutí komisaře pro rušení organizací v Liberci (z roku 1940). Majetková křivda se tak dle okresního soudu stěžovatelce nestala v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Okresní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že na základě rozhodnutí komisaře pro rušení organizací v Liberci došlo k neplatnému majetkovému převodu ve smyslu §1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Stěžovatelka totiž nedodržela způsob uplatnění nároku z tohoto dekretu stanovený v §10 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."). Okresní soud dále poznamenal, že neobstál-li by jeho závěr, že stěžovatelka neprokázala vlastnictví pozemků v rozhodném období, zmínil, že majetek stěžovatelky nacházející se mimo jiné ve Vrbně byl před 25. 2. 1948 navíc konfiskován dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., na jehož základě byla stěžovatelka výměrem Moravskoslezského zemského národního výboru označena za zrádce a nepřítele Československé republiky.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 5. 2019 č. j. 11 Co 353/2018-915 zastavil řízení o odvolání proti zmíněnému rozsudku okresního soudu v části, v níž směřovalo proti zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 1651/2 v katastrálním území Vrbno pod Pradědem (I. výrok). Ve zbylém rozsahu rozsudek okresního soudu potvrdil (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. výrok). Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem v tom, že stěžovatelka neutrpěla majetkovou křivdu v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.
4. Stěžovatelka podala proti zmíněnému rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 5. 11. 2019 č. j. 28 Cdo 3230/2019-955. Nejvyšší soud uvedl, že aktivní legitimace k podání žaloby na určení vlastnického práva dle §18 zákona o majetkovém vyrovnání se připíná k osobě, která naplňuje definiční znaky oprávněné osoby v §3 daného zákona. Aktivní legitimace k podání takové žaloby není dána u takové osoby, která nebyla ani po část rozhodného období vlastníkem majetku, jehož se žaloba týká. Dále Nejvyšší soud zmínil, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., který prováděl dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Nejvyšší soud posléze podrobně rozebral, proč na posuzovanou věc nedopadala judikatura Ústavního soudu, jíž se stěžovatelka dovolávala.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zpochybnila, že by po kapitulaci Velkoněmecké říše nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva. Převody vlastnického práva na základě rozhodnutí říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti byly stiženy neplatností dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Restituční judikatura Ústavního soudu dle stěžovatelky připustila, aby se restituent domáhal obnovení svého vlastnického práva dvojím způsobem: buď uplatněním nároku dle dekretu č. 5/1945 Sb., nebo restituční žalobou dle zákona č. 128/1946 Sb. Přitom zdůraznila, že konec lhůty k uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb. připadl na den 17. 6. 1949, tj. do doby po únoru 1948, kdy již nemělo význam pro politické změny nárok uplatňovat. V ústavní stížnosti je zmíněno, že Československý stát při nápravě poměrů po 2. světové válce vycházel z náhledu, že anexe jednoho státu druhým je nulitním právním aktem, a proto jsou nulitní i akty okupační moci proti takovému státu. Stěžovatelka se pak dovolávala nálezu ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 (N 144/82 SbNU 287; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) a ve vztahu k obnovení vlastnického práva soukromých osob tvrdí, že kdyby se rozhodovalo v podmínkách demokratického právního státu, jistě by došlo k nápravě z inciativy samotného státu.
6. Dále stěžovatelka namítla, že soudy spojily konfiskaci s účinností dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Dle jejího názoru však byla konfiskace dokončena až konfiskační vyhláškou, kterou zpochybňuje na základě nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1946 č. j. 690/46-6. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu v tom, že soudy nezkoumaly, zda jde o historický církevní majetek, a nezabývaly se zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.").
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Přitom shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná v části, v níž směřuje proti té části I. výroku rozsudku okresního soudu, která se týká zamítnutí žaloby ve vztahu k pozemku parc. č. 1651/2 v katastrálním území Vrbno pod Pradědem. Stěžovatelka totiž částečně vzala zpět své odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti uvedené části I. výroku rozsudku okresního soudu.
8. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tím, že stěžovatelka vzala částečně zpět své odvolání, zapříčinila, že v rozsahu zpětvzetí nevyčerpala procesní prostředek, který ji zákon proti rozsudku okresního soudu k ochraně jejího práva poskytl.
9. V uvedené části nelze ústavní stížnost připustit ani dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Od doručení rozsudku okresního soudu do podání ústavní stížnosti totiž uplynul více než 1 rok. Navíc ústavní stížnost v této části svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, neboť okresní soud své hodnocení založil na tom, že pozemek parc. č. 1651/2 stěžovatelka nikdy nevlastnila, což nemá zobecňující potenciál nutný k přesahu vlastních zájmů stěžovatelky. Jelikož stěžovatelka nepoukázala na žádné běžící řízení o opravném prostředku proti rozsudku okresního soudu, nelze ústavní stížnost v dané části připustit ani dle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
10. Ve zbylé části ústavní stížnosti jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem, neboť zde stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
12. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že z §1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. plyne, že právní poměry z doby nesvobody trvají, dokud nebudou příslušným orgánem prohlášeny za neplatné. Zákon č. 128/1946 Sb., který tento dekret provádí, vychází ze stejného stanoviska a nelze z něj dovodit, že by přímo ze zákona, bez rozhodnutí soudu, došlo k obnovení vlastnických práv osob, jež tato práva pozbyly v době nesvobody. Šlo o právní úkony a rozhodnutí napadnutelné, nikoli od počátku neplatné. Československý stát při nápravě válečných poměrů vyšel z toho, že anexe jednoho státu druhým je nulitním právním aktem, a tudíž jsou bez dalšího nulitní i akty okupační moci proti takovému státu. Proto majetkové změny v oblasti veřejnoprávní prováděl automaticky (§1 dekretu prezidenta republiky č. 124/1945 Sb.). To se však nemohlo vztahovat na bývalý majetek osob soukromého práva. Náprava stavu způsobeného dobou nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty atd. Restituce proto byly spjaty s přezkoumáním národnosti a postojů těch, kteří byli v době okupace postiženi. K tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 223/96 či usnesení ze dne 29. 9. 1999 sp. zn. II. ÚS 18/97.
13. Obecné soudy se v posuzované věci zabývaly tím, zda stěžovatelka řádně uplatnila svůj tvrzený nárok postupem dle zákona č. 128/1946 Sb. Na základě dokazování okresní soud zjistil, že se stěžovatelka u soudu se svým tvrzeným nárokem nepřihlásila. Hodnotil přitom i předložené žádosti velmistra Řádu německých rytířů adresované správním úřadům a prezidentovi republiky, které s ohledem na jejich obsah nevyhodnotil jako uplatnění nároku postupem dle zákona č. 128/1946 Sb. Ústavní soud v tomto hodnocení neústavnost neshledal. Poznamenat lze, že poukaz na žádosti velmistra Řádu německých rytířů adresované správním úřadům a prezidentu stěžovatelce nepřinesl úspěch ani ve věcech, v nichž byla vydána usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 4163/18 a ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2426/19 (srov. jeho bod 23.).
14. Ústavní souladnost postupu obecných soudů, které se zabývaly tím, zda stěžovatelka uplatnila tvrzený nárok postupem dle zákona č. 128/1946 Sb., nezpochybňuje ani nález sp. zn. I. ÚS 3943/14, na který stěžovatelka poukázala. Jak přiléhavě vyložil již Nejvyšší soud ve svém usnesení, daný nález se týkal situace, kdy pro tehdejšího stěžovatele nebylo možné nárok uplatnit, neboť šlo o židovský majetek odňatý za okupace, přičemž jeho příbuzní, kteří o majetku měli povědomost, válku nepřežili a uvedenému stěžovateli bylo na konci války 6 let. Stěžovatelčin případ nesnese srovnání se skutkovými okolnostmi, z nichž vycházel nález sp. zn. I. ÚS 3943/14. Z daného nelze obecně dovozovat, že by se mělo odhlížet od toho, zda byl či nebyl uplatněn nárok dle zákona č. 128/1946 Sb.
15. Stěžovatelka poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000 sp. zn. II. ÚS 3/2000, dle něhož z §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), nelze dovodit, že by nárok osob podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. musel být nutně uplatněn přesně stanoveným způsobem; je však nutné, aby byla vůbec projevena vůle vlastníka k získání jeho majetku zpět. Každý takto učiněný akt, byť neměl zákonné náležitosti, možno teprve posuzovat individuálně podle stupně rasistické perzekuce. Pomine-li Ústavní soud, že v posuzované věci soudy neaplikovaly zákon o mimosoudních rehabilitacích, pak může shodně jako ve zmíněném usnesení sp. zn. II. ÚS 2426/19 zdůraznit, že stěžovatelka nepředložila argumentaci ke své rasové perzekuci, není tedy podkladu pro hodnocení, zda perzekuce dosáhla natolik intenzivní úrovně, aby to mohlo ospravedlnit nedodržení některých požadavků zákona č. 128/1946 Sb.
16. Dále se stěžovatelka dovolávala části nálezu ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. II. ÚS 3/98 (N 152/12 SbNU 399) vytržené z kontextu věci řešené tímto nálezem, kde šlo o vyhrocenou formu rasové perzekuce, která dotčenou osobu pod tíhou psychického a fyzického nátlaku donutila nejen k převedení jejího podniku na německou společnost, ale i ke spáchání sebevraždy těsně před plánovaným odvozem do koncentračního tábora. Dle části nálezu sp. zn. II. ÚS 3/98, jíž se stěžovatelka dovolávala, lhůta pro uplatnění nároku dle §8 zákona č. 128/1946 Sb., běžela až ke dni 17. 6. 1949 (3 roky od účinnosti daného zákona) a pro změnu politické atmosféry po únoru 1948 bylo již zbytečné takovou žalobu na vrácení továrního komplexu podávat. Pro posuzovanou věc Ústavní soud konstatuje, že daný nález nelze interpretovat tak, že by obecně šlo pominout skutečnost, že nárok nebyl řádně uplatněn, navíc ve věci, kde nebyla rasová perzekuce ani tvrzena.
17. Další argumentace uplatněná v ústavní stížnosti se soustředila ke konfiskaci majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Okresní soud totiž ve svém rozsudku vedle závěru, že k zápisu vlastnického práva k pozemkům pro jiné subjekty došlo již dne 3. 4. 1940, zmínil (pro případ, že by předchozí závěr byl zpochybněn), že majetek stěžovatelky byl navíc konfiskován podle tohoto dekretu rovněž před rozhodným obdobím počínajícím dnem 25. 2. 1948. Stěžovatelka v dané souvislosti kladla důraz na účinnost konfiskačního výměru. Ústavní soud zdůrazňuje, že na základě dekretu č. 12/1945 Sb. přecházel konfiskovaný majetek na československý stát dnem účinnosti dekretu [nález ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. II. ÚS 405/98 (N 146/16 SbNU 87)]. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není správní akt, nýbrž dekret samotný [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (477/2005 Sb.; ST 21/39 SbNU 493)]. Nemá význam se hlouběji zabývat argumentací stěžovatelky, která tvrdí, že teprve konfiskační vyhláškou byla konfiskace dokončena. Okresní soud totiž poukazoval na vyhlášku Okresní komise v Bruntále ze dne 1. 4. 1946 č. j. 113/5-1946 (vyvěšenou dne 11. 4. 1946 a sňatou dne 3. 5. 1946). I tato vyhláška spadá před rozhodné období počínající dnem 25. 2. 1948. Okresní soud se zabýval i tvrzením stěžovatelky o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 690/46, kterým se snažila danou vyhlášku zpochybnit, a vyhodnotil, že nebylo prokázáno, že by nabylo právní moci.
18. Ústavní soud nespatřuje žádnou neústavnost v závěru obecných soudů, dle něhož k zamítnutí žaloby podané dle 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání plně postačoval závěr, že stěžovatelka nebyla oprávněnou osobou, protože v rozhodném období neutrpěla majetkovou křivdu ve vztahu k nemovitostem zmíněným v žalobě. Jde o plně odůvodněný závěr, který se navíc pohybuje na úrovni výkladu běžného zákona. Stěžovatelčiny úvahy k zákonu č. 172/1991 Sb. nedokládají porušení jejích ústavně zaručených práv či svobod. Rozhodnutí o žalobě podané dle §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání totiž musí v prvé řadě vycházet z posouzení, zda byly naplněny podmínky v daném ustanovení zákona o majetkovém vyrovnání (tj. i to, zda jde o oprávněnou osobu dle §3 daného zákona a zda utrpěla v rozhodném období majetkovou křivdu, která spadá pod vymezení v §5 zmíněného zákona).
V.
Závěr
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost zčásti pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (body 7. a 8.) a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (body 11. až 18.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu