ECLI:CZ:US:2020:4.US.2065.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2065/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele I. P., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Vítem Svobodou, advokátem, sídlem Púchovská 2782/12, Praha 4 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2020 č. j. 7 Tdo 425/2020-1132, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2019 sp. zn. 2 To 77/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2019 č. j. 49 T 3/2019-915, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 36, čl. 37, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 k §185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to by odsouzen podle §185 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku uložen úhrnný trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255; dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná). Je přesvědčen, že dokazování bylo vedeno jen k jeho usvědčení a za pomoci důkazů, které vyznívají v jeho neprospěch, a proto v řízení došlo k porušení procesní zásady (sic! procesního pravidla) in dubio pro reo, k čemuž vyjmenovává četná rozhodnutí Ústavního soudu.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozebírá jednotlivé v řízení provedené důkazy, ze svého pohledu je hodnotí, předkládá svoji vlastní verzi skutkového děje a uzavírá, že z provedených důkazů nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že je pachatelem vytýkaného jednání. Má za to, že na základě zjištěného skutkového stavu věci není možné se ztotožnit se závěrem vrchního soudu, že městský soud zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. V nyní posuzované věci stěžovatel námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Obecný soud po provedení důkazů je hodnotí podle svého uvážení a vnitřního přesvědčení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
10. Navíc je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší námitky, které uplatnil již v odvolání a následně i v dovolání a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry rozhodujících soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jejich úvahám, jimiž vysvětlily i důvody, pro něž odmítly snahy stěžovatele o znevěrohodnění usvědčujících svědeckých výpovědí a prosazení vlastní verze skutkového děje, nelze naopak nic vytknout. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ v obsáhlém dokazování, především ve výpovědích svědků, poškozených, řadě znaleckých posudků vypracovaných ve věci, protokolech o ohledání místa činu, kamerových záznamech a dalších důkazech, které soudy hodnotily v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. V řízení provedené důkazy tvoří nepřerušený řetězec důkazů svědčící o vině stěžovatele a o charakteru jeho podvodného jednání. Opakovat na tomto místě podrobný souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
12. Žádné znaky pochybení porušujícího předpisy ústavního pořádku nespatřuje Ústavní soud ani v postupu Nejvyššího soudu, který se zabýval také otázkou, zda v řízení před městským soudem a vrchním soudem nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani v tomto směru neshledal jakékoliv pochybení. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal žádný rozpor, natož extrémní, že provedené důkazy poskytují dostatečný podklad pro kontrolu správnosti namítaných skutkových zjištění (§2 odst. 6 trestního řádu) a že řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Jako relevantně uplatněnou, ale zjevně neopodstatněnou, hodnotil toliko dovolací námitku, kterou stěžovatel brojil proti způsobu výkonu jemu uloženého trestu, a to ve věznici se zvýšenou ostrahou, když podle něj byly splněny podmínky pro aplikaci §56 odst. 3 trestního řádu pro jeho zařazení do jiného typu věznice. Ostatní dovolací námitky stěžovatele, které se de facto shodují s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, vyhodnotil Nejvyšší soud jako nepřípustné.
13. K námitce extrémního rozporu, kterou stěžovatel opětovně uplatnil v ústavní stížnosti, Ústavní soud připomíná, že extrémním rozporem není každý subjektivně pociťovaný nesouhlas se způsobem, jakým byl důkaz proveden, resp. co z něj obecný soud vyvodil. Ústavní soud je povolán k nápravě jen těch nejextrémnějších excesů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 721/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 199/58 SbNU 767) či nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Extrémní rozpor je dán jen tehdy, vyvodí-li soudy z určitého důkazu skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 260/05 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 1963/13 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádný takový kvalifikovaný rozpor však mezi obsahem provedených důkazů v nyní souzené věci a skutkovými závěry obecných soudů z nich vyvozenými dán není.
14. Za pravdu nelze dát stěžovateli ani v tom, že by soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti o skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
15. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu