ECLI:CZ:US:2020:4.US.214.20.1
sp. zn. IV. ÚS 214/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. PhDr. Miroslava Špadrny, Ph.D., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2019 č. j. 30 Cdo 2508/2018-475, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, a 2. České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel svou žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o jeho žádosti o poskytnutí informací o obsahu celého spisu Oddělení kontroly a stížností Policie ČR sp. zn. PSP-229/OKS-ST-102-2005, který se týkal vyřízení stížnosti stěžovatele na protiprávní jednání policisty při silniční kontrole a projednání podezření z přestupku Tomáše Šimůnka.
3. Rozhodnutím Policie ČR ze dne 28. 12. 2005 č. j. PSP-1005/OKS-ČJ-425-2005 bylo žádosti stěžovatele na poskytnutí informací částečně vyhověno. Proti části rozhodnutí, kterou nebylo stěžovateli vyhověno, podal stěžovatel odvolání a předmětné rozhodnutí bylo rozhodnutím policejního prezidenta ze dne 18. 1. 2006 č. j. PPR-5/K-PK-2006 zrušeno. Dalším rozhodnutím Policie ČR ze dne 10. 2. 2006 č. j. PSP-118/OKS-ČJ-85-2006 nebylo stěžovateli vyhověno opět ve stejné části jako ve zrušeném rozhodnutí ze dne 28. 12. 2005. Stěžovatel proti rozhodnutí podal opět odvolání, o kterém bylo rozhodnuto policejním prezídiem rozhodnutím ze dne 23. 3. 2006 č. j. PPR-65/K-PK-2006 tak, že předmětné rozhodnutí bylo částečně změněno ve formulaci výroku, jinak zůstalo nedotčeno. Stěžovatel podal u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") žalobu, na jejímž základě bylo rozhodnutí o odvolání rozsudkem městského soudu ze dne 30. 5. 2008 č. j. 7 Ca 149/2006-32 zrušeno. Policejní prezídium vydalo nové rozhodnutí ze dne 30. 10. 2008 č. j. PPR-23470-1/ČJ-2008-99KP, jímž bylo poskytnutí informací stěžovateli opět ve stejném rozsahu odepřeno. Na základě další žaloby městský soud rozsudkem ze dne 29. 2. 2012 č. j. 9 Ca 1/2009-70-80 rozhodnutí policejního prezídia i Policie ČR zrušil a uložil příslušnému orgánu poskytnout stěžovateli uvedenými rozhodnutími odepřené informace, které mu byly poskytnuty dne 15. 5. 2012 dopisem vhozeným do jeho schránky. Ve věci tak byla podle stěžovatele výrazně překročena patnáctidenní lhůta k vyřízení žádosti o informace, neboť řízení trvalo 6 let a 5 měsíců.
4. Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3282/2015 zrušil rozsudek městského soudu ze dne 19. 2. 2015 č. j. 58 Co 394/2014-127 a rozsudek obvodního soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 8 C 184/2013-70 a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
5. Obvodní soud pak rozsudkem ze dne 4. 9. 2017 č. j. 8 C 184/2013-329, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 27. 11. 2017 č. j. 8 C 184/2013-365, rozhodl tak, že zamítl návrh, aby byla 1. vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli částku ve výši 50 700 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil 2. vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 37 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 5. 2013 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), zamítl žalobu co do částky ve výši 22 500 Kč s příslušenstvím vůči 2. vedlejší účastnici (výrok III), uložil stěžovateli povinnost zaplatit 1. vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 5 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV) a uložil 2. vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 12 520,26 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet právního zástupce stěžovatele (výrok V).
6. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele a 2. vedlejší účastnice rozhodl rozsudkem ze dne 8. 3. 2018 č. j. 58 Co 12/2008-392 tak, že potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci (výrok I) a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a 1. vedlejší účastnicí (výrok IV) tak, že jejich výše činí 3 900 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I). Dále městský soud změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad II) tak, že 2. vedlejší účastnice je povinna se stěžovateli omluvit písemně do patnácti dnů od právní moci rozsudku doporučeným, datovaným a otiskem úředního razítka a podpisem oprávněné úřední osoby opatřeným dopisem tohoto znění: "Omluva Mgr. Miroslavu Špadrnovi, nar. XX: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za nesprávný úřední postup - nečinnost a nepřiměřenou délku řízení, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Ca 149/2006 a sp. zn. 9 Ca 1/2009 ve věci Vaší žádosti o poskytnutí informací z obsahu spisu oddělení kontroly a stížností Policie ČR, sp. zn. PSP-229/OKS-ST-102-2005, který se týkal vyřízení stížnosti Tomáše Šimůnka zastoupeného žalobcem, na protiprávní jednání policisty", a žaloba se žádostí o zaplacení 37 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 3. 5. 2013 do zaplacení se zamítá, a v zamítavém výroku o věci samé (ad III) se rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok II). Dále uložil 2. vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení před obvodním soudem částku ve výši 51 317,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky (výrok III). Uložil též stěžovateli povinnost zaplatit 1. vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV) a uložil 2. vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů odvolacího řízení 10 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky (výrok V).
7. K dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu ze dne 8. 3. 2018 č. j. 58 Co 12/2008-392 rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že dovolání se odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud zejména uvedl, že argumentace stěžovatele předně cílí k revizi právního závěru, který byl Nejvyšším soudem učiněn v předchozím průběhu řízení a podle něhož stěžovatelem uplatněný nárok na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku (jediného) řízení nelze právně hodnotit jinak, než jako sestávající z dílčích nároků, přičemž řízení o žádosti o poskytnutí informace před správními orgány nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny. Nejvyšší soud však neshledal důvod, aby se od předmětného právního názoru odchýlil, přičemž mj. odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněný pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jako též na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 3. 1987, ve věci Leander proti Švédsku, stížnost č. 9248/81 a ze dne 8. 11. 2016, ve věci Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, stížnost č. 18030/11. Právní závěr Nejvyššího soudu pak zjevně není ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 899/17 (N 146/86 SbNU 473). Bezpředmětným by podle Nejvyššího soudu bylo též se zabývat dovolací otázkou týkající se funkce nepeněžitého zadostiučinění, neboť nic nenasvědčuje tomu, že by městský soud v tomto ohledu učinil jakkoliv chybný závěr (ke skutečnosti, že nepeněžité zadostiučinění je plnohodnotnou formou zadostiučinění viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3076/2012). Rovněž další stěžovatelem uplatněné dovolací námitky přípustnost dovolání nezakládají, neboť jednak co se týká posouzení konkrétního významu předmětu řízení (před správním soudem) pro stěžovatele, pak jej městský soud vyhodnotil jako minimální, přičemž opakuje-li stěžovatel skutečnosti, z nichž dovozuje, že význam řízení pro něj byl vyšší (či dokonce slovy stěžovatele "zásadní"), nejde o relevantní dovolací argument. Námitka nedostatku odůvodnění pak byla vyřešena v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu závazně podle 243g odst. 1 části první věty za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §226 o. s. ř. K další dovolací námitce Nejvyšší soud uvedl, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona, tj. zde z dikce §13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu")]. Z něj podle Nejvyššího soudu vyplývá, že stát odpovídá za škodu a újmu způsobenou porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Stěžovatelův názor, podle nějž jestliže bylo vydáno včasné rozhodnutí, které bylo posléze zrušeno, nebyla podmínka včasnosti splněna, tudíž nemá jakýkoliv podklad. Stěžovatelem zmíněnému obstrukčnímu jednání správních orgánů se pak lze účinně bránit v rámci správního soudnictví (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018 č. j. 7 As 192/2017-35). Otázka týkající se účinků zrušení správního rozhodnutí nemá pro posouzení věci žádný význam. Ani v případě, že by rozhodnutí vydaná v posuzovaných řízeních byla rušena s účinky ex tunc, neměnilo by to nic na skutečnosti, že šlo o rozhodnutí vydaná a existující.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Podle stěžovatele tím, že Nejvyšší soud odmítl věcně projednat jeho dovolání, mu odepřel přístup k soudu. Jeho dovolání (v pořadí druhé) Nejvyšší soud odmítl, přičemž (toliko s plytkým a nicneříkajícím odůvodněním) se odmítl vypořádat se stěžovatelem předestřenými právními otázkami a právní argumentací, zejména (nikoliv však výlučně) k otázce aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na základní právo na informace. V každém případě, ať už byl právní názor Nejvyššího soudu na důvody dovolání stěžovatele jakýkoliv, jeho dovolání splňovalo všechny zákonné náležitosti, a jeho (případná) nedůvodnost nebyla důvodem pro jeho odmítnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud k argumentaci stěžovatele předně uvádí, že se přezkumem rozhodnutí ve věci přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v minulosti již opakovaně zabýval [základní ústavněprávní východiska k této problematice byla shrnuta např. v nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Účelem právního institutu zadostiučinění je následná kompenzace negativních důsledků vzniklých v souvislosti s poskytováním práva na soudní a jinou právní ochranu v podobě nemajetkové (nehmotné) újmy vzniklé typicky porušením základního práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy, eventuálně vzniklé jiným nezákonným výkonem veřejné moci. Jde tak o nástroj sloužící k ochraně proti neodůvodněnému prodlužování řízení ze strany soudů či jiných orgánů veřejné moci, představující jednu ze zákonných specifikací základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny [srov. nález ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 19/16, bod 18 (N 140/82 SbNU 243)].
12. Konstantní judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že při rozhodování o nárocích plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny a ze zákona o odpovědnosti státu jsou to především obecné soudy, které jsou povolány k tomu, aby posoudily existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. např. usnesení ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2190/12). Do samotného hodnocení konkrétních okolností případu je tak Ústavní soud oprávněn vstupovat pouze omezeně. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se otevírá toliko v případech, v nichž je možné závěry obecných soudů označit za skutečně extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy a odporující tudíž ústavně zaručeným právům účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny [srov. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
13. Ústavní soud zároveň v mnoha svých rozhodnutích definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného uspořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Taková pochybení ze strany Nejvyššího soudu však Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal.
14. Stěžovateli sice lze přisvědčit, že podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 7. 2012 ve věci Shapovalov proti Ukrajině, stížnost č. 45835/05, bod 49, představuje právo na přístup k informacím občanské právo v intencích čl. 6 odst. 1 Úmluvy, současně je však nutné zdůraznit, že z rozhodovací praxe téhož soudu plyne, že průtahy ve správním řízení jsou zohledňovány pouze v souvislosti s navazujícím soudním řízením (srov. rozsudek ze dne 24. 3. 2005, ve věci Kiurkchian proti Bulharsku, stížnost č. 44626/98, bod 51 a zde uvedená související judikatura). Právo na přiměřenou délku správního řízení, bez vazby na soudní přezkum, však vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny [srov. např. nálezy ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 173/01 (N 2/32 SbNU 9), ze dne 13. 11. 2003 sp. zn. III. ÚS 696/02 (N 133/31 SbNU 189) či nověji ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 1242/18]; k jeho porušení však podle Ústavního soudu v aktuálně přezkoumávaném řízení o poskytnutí informací nedošlo. V nyní projednávaném případě je totiž podstatné, že se správní orgány (orgány Policie ČR) žádostí stěžovatele o poskytnutí informací aktivně opakovaně a bez zbytečných průtahů zabývaly, a též o ní rozhodovaly (sub 3), přičemž v samotném jednání orgánů Policie ČR nelze shledat nic neústavního a závěry obecných soudů ve vztahu k 1. vedlejší účastnici lze považovat za ústavně konformní. Za klíčové je totiž nutno označit to, že k samotným průtahům docházelo až v (navazujících) soudních řízeních správních, přičemž však stěžovateli bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění vůči 2. vedlejší účastníci, a to právě za nesprávný úřední postup - nečinnost a nepřiměřenou délku řízení, vedeného u městského soudu pod sp. zn. 7 Ca 149/2006 a 9 Ca 1/2009. Nelze totiž zaměňovat délku správního řízení s délkou (navazujícího) soudního řízení správního.
15. Ústavní soud konstatuje, že kromě dílčího uvedeného nedostatku v napadeném usnesení ve vztahu k aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který však neměl vliv na ochranu stěžovatelových základních práv, Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí. Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn s odkazy na předchozí judikaturu a Ústavní soud považuje opakovaný výklad provedený Nejvyšším soudem za ústavně konformní a srozumitelný. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud přisvědčil závěrům Nejvyššího soudu, když z odůvodnění jeho napadeného usnesení plyne jednoznačný závěr, že městský soud se při řešení otázky hmotného práva neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a ani další námitky uplatněné stěžovatelem přípustnost dovolání založit nemohly, což Nejvyšší soud přezkoumatelně a přesvědčivě odůvodnil.
16. Ústavní soud proto konstatuje, že Nejvyšší soud v meritu předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
17. S ohledem na tyto důvody proto byla podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu