ECLI:CZ:US:2020:4.US.2233.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2233/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů P. A., J. B., M. B., Z. B., I. B., L. B., V. B., B. B., Z. Č., J. D., J. D., M. F., I. F., L. F., P. F., J. H., S. H., P. H., T. H., F. H., J. H., K. K., R. K., E. K., H. K., S. K., B. K., M. D. L., L. M., D. M., F. M., E. M., A. O., M. O., S. P., M. P., T. R., J. Ř., J. S., Z. S., A. S., M. Š., A. T., I. T., P. V., J. V., T. V., V. V., Z. V., A. Z. a J. Z., všech zastoupených JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou, sídlem Nad Královskou oborou 41, Praha 7 - Bubeneč, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. června 2020 č. j. 6 T 262/2015-711, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným usnesením rozhodl v trestní věci L. F. (vedené pod sp. zn. 6 T 262/2015), v řízení o zabrání věci, o žádosti JUDr. Hany Kordové Marvanové účastnit se jako zmocněnec poškozených předmětného trestního řízení a o návrhu poškozených na doplnění dokazování tak, že podle §206 odst. 3, odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), za použití §44 odst. 3 trestního řádu per analogiam se poškození (v záhlaví označení stěžovatelé a dále J. M., P. Š., P. V. a M. V.) jako poškození k veřejnému zasedání v řízení o zabrání věci nepřipouštějí. Dále obvodní soud zamítl žádost zmocněnkyně poškozených JUDr. Hany Kordové Marvanové.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obvodní soud ústavně nekonformním způsobem interpretoval §43 a násl. trestního řádu. Mají za to, že trestní řád oproti konstatování obvodního soudu, který kladl důraz na skutečnost, že trestní řízení vedené pod sp. zn. 6 T 262/2015 se vztahuje k podezření ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, nezohledňuje, co je objektem konkrétního trestného činu a jaký zájem se chrání, ale pouze bere v potaz, zda v důsledku trestného činu došlo ke způsobení újmy či škody. Skutek, který byl předmětem obžaloby, podle stěžovatelů úzce souvisí s jejich majetkovými nároky, neboť se týká pokusu o vyvedení majetku určeného pro uspokojení nároků poškozených na náhradu škody.
4. Dále stěžovatelé upozorňují na §22 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, (dále jen "zákon o obětech trestných činů"), podle kterého mají oběti právo v kterémkoliv stádiu trestního řízení učinit prohlášení o tom, jaký dopad měl spáchaný trestný čin na jejich dosavadní život. Stěžovatelé dovozují, že proto neobstojí konstatování obvodního soudu, podle kterého není možná účast poškozených v řízení o ochranném opatření po pravomocném skončení řízení ve věci samé.
5. Podle stěžovatelů obvodní soud porušil rovněž §3 odst. 2 a §7 zákona o obětech trestných činů tím, že nevyhověl žádosti o nahlížení do spisu jím vedeného pod sp. zn. 6 T 262/2015. Toto odepření práva nahlížet do spisu je zjevně svévolné, neboť zcela totožné žádosti stěžovatelů ze dne 3. 6. 2019, která byla podána ze shodných důvodů, bylo týmž soudem vyhověno, a aktuální nedůvodně odlišné rozhodnutí vybízí k úvahám o podjatosti předsedkyně senátu, neboť k zamítnutí žádosti o nahlížení do spisu došlo v přímé návaznosti na nový návrh stěžovatelů na doplnění dokazování a připuštění vstupu do řízení v postavení poškozených.
6. Ústavní soud v průběhu řízení o ústavní stížnosti obdržel přípis spolku Sdružení Maják, který argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti podporuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří se domáhali účasti v řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé neměli k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Takové zásahy či pochybení obvodního soudu Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Obvodní soud své usnesení založil na konstatování, že účasti poškozených v předmětném řízení o zabrání věci brání "dva aspekty". Jednak "zákon s účastí poškozených v řízení o ochranném opatření, probíhajícímu po pravomocném skončení věci, nepočítá", a jednak čin, pro který byl stíhán L. F. jako účastník ve formě pomoci "není majetkovým deliktem", a proto ani v případě, kdyby došlo k odsuzujícímu rozhodnutí, "nemohla v příčinné souvislosti s jednáním pachatelů, vzniknout majetková újma poškozeným".
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice (ohledně postavení poškozeného) vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (srov. §12 odst. 6 trestního řádu). Poškozený má takto právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu [srov. nález ze dne 12. 6. 2001 sp. zn. I. ÚS 570/99 (N 87/22 SbNU 227)]. Pro postavení poškozeného v trestním řízení je přitom určující zejména §43 trestního řádu, který poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, byla jí způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, anebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil.
12. V obecné rovině lze uvést, že institut zabrání věci je reakcí na požadavky plynoucí z pramenů mezinárodního práva veřejného a práva Evropské unie, k tomu lze odkázat především na Úmluvu o praní a vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 33/1997 Sb.).
13. Ústavní soud ve své judikatuře poukazuje, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické osoby nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a §38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Účelem trestního řízení totiž je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, kdy vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce" [srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343)]. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem [srov. nález ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 1587/07 (N 104/49 SbNU 531)].
14. Stěžovatelé přitom neuplatňují nárok na náhradu škody v adhezním řízení, ale usilují o to, aby L. F. bylo uloženo ochranné opatření majetkového charakteru podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, spočívající v zabrání nemovitých věcí. Vycházejí přitom z předpokladu, že zákon č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů, umožňuje využít majetek, který by byl odčerpán na základě tohoto ochranného opatření, k uspokojení jejich tvrzených majetkových nároků.
15. V této souvislosti je třeba připomenout, že obvodní soud usnesením ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. 6 T 262/2015 podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku rozhodl o zabrání nemovitých věcí, které byly předtím podle §79d odst. 1 trestního řádu zajištěny usnesením policejního orgánu, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 1 To 52/2011 a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. 6 To 72/2012. Proti usnesení obvodního soudu podal L. F. stížnost, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2019 sp. zn. 7 To 469/2018 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. 5 Tdo 1069/2019 podle §265k odst. 1 trestního řádu obě usnesení zrušil, podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu, a posléze podle §265l odst. 1 trestního řádu obvodnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud se podrobně zabýval okolnostmi sporné dražby, na jejímž základě (pravomocným usnesením o udělení příklepu a zaplacením nejvyššího podání) L. F. nabyl nemovité věci. Nejvyšší soud konstatoval, že soudní exekutor pravidelně komunikoval se státními zástupci, jejichž rozhodnutím došlo k zajištění předmětných nemovitostí a předem ("plně a zevrubně") informoval o připravovaném dražebním jednání jak Vrchní státní zastupitelství v Praze, tak i Městské státní zastupitelství v Praze. K samotnému průběhu dražby připomenul, že byla veřejně avizována, účastnilo se jí šest dražitelů, přičemž nejnižší podání činilo 5 067 000 Kč a po příhozech ostatních účastníků dražby učinil nejvyšší podání L. F., a to v částce 29 030 000 Kč. Závěrem Nejvyšší soud konstatoval, že nenabídne-li státní zástupce nové zásadní důkazy k prokázání vlastních tvrzení o zlé víře L. F., nebude možno mu majetkovou sankci podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku uložit.
16. Ústavní soud připomíná, že případné uložení majetkové sankce podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, resp. její následný výkon by však znamenal nárůst majetku státu, nikoli bez dalšího uspokojení majetkových nároků stěžovatelů, a proto považuje za ústavněprávně udržitelný závěr obvodního soudu, který konstatoval, že stěžovatelé se nemohou účinně domáhat účasti "v řízení o ochranném opatření".
17. Dlužno konstatovat, že stěžovatelé nepředestřeli ústavněprávně relevantní argumentaci ve prospěch závěru, že usnesení obvodního soudu jim zamezuje v případném uplatnění jimi tvrzených nároků podle zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů. Bylo by přitom procesně předčasné, odpověděl-li by Ústavní soud na stěžovateli otevřenou otázku, zda v obžalobě vymezený skutek může založit jim náležející nároky na náhradu škody.
18. Nárok na náhradu škody je možné uplatnit samostatně v řízení ve věcech občanskoprávních, které je základním řízením určeným k rozhodování o náhradě škody, což vyplývá v souvislosti s adhezním řízením výslovně z §43 odst. 3 trestního řádu, a logicky též z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (srov. §228 a 229 trestního řádu); tyto zásady jsou přiměřeně uplatnitelné i vůči stěžovatelům, byť o adhezní řízení nejde. Z toho je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, není-li o nároku na náhradu škody v trestním řízení rozhodnuto, resp. nejsou-li práva poškozeného ve vztahu k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. též usnesení ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 2725/07 nebo usnesení ze dne 12. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 1177/16; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). I s ohledem na takto vymezené postavení poškozeného a podstatu adhezního řízení proto Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o tom, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody v trestním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu z podnětu individuální ústavní stížnosti vymyká právě proto, že poškozený může vždy podat občanskoprávní žalobu.
19. Ve věci stěžovatelů je zřejmé, že podstata omezení jejich práv napadeným usnesením se koncentruje do jimi tvrzených práv majetkových, která mohou být plně chráněna v občanskoprávním řízení [na rozdíl od situace popsané v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443)]. Ochranu jakýchkoliv základních práv a svobod je přitom třeba vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv formální. Existuje-li v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je třeba, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku. To je i případ stěžovatelů, přičemž takto jím zůstávají zachována veškerá práva ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny (zejm. právo na soudní ochranu ve své věci a právo na přístup k soudu), neboť i ze samotného textu §206 odst. 3 věty druhé trestního řádu plyne, že rozhodnutí o nepřipuštění poškozeného nebrání uplatnění nároku na náhradu škody před příslušným orgánem.
20. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky o výstižnosti hodnocení učiněného obvodním soudem v rovině podústavního práva, ústavněprávní význam má jen extrémní vybočení z rámce výkladu a aplikace předmětných právních norem. To však v dané věci zjištěno nebylo. Do nezávislého rozhodnutí obecného soudu by pak Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by v přezkoumávané části postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou nebo logickou oporu. V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by uvedené závěry obvodního soudu a posouzení, jaké skutečnosti k nim soud vedly, vybočovaly z mezí ústavnosti.
21. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal ústavní stížnost stěžovatelů opodstatněnou. Ústavní soud především připomíná, že k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. Soukromoprávní nároky osoby poškozeného určitým jednáním jsou za situace, kdy mu oproti jeho názoru orgány činné v trestním řízení nepřiznaly postavení poškozeného v trestním řízení (jako ve věci stěžovatelů), jsou přitom zajištěny příslušnými občanskoprávními instituty. Stěžovatelé tudíž mají či měli ve své dispozici procesní prostředek k ochraně subjektivních zájmů, kterým je žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení.
22. Jde-li o namítané nahlížení do spisu, stěžovatelé odpovídajícímu požadavku nepřizpůsobili petit ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán.
23. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých by soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračovaly hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
24. Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
25. Zcela na závěr Ústavní soud konstatuje, že mínili-li stěžovatelé napadnout usnesení obvodního soudu též co do procesních důsledků týkajících se jiných osob než jich samotných (tedy osob, které se domáhaly účastenství v řízení před obvodním soudem, avšak následně ústavní stížnost nepodaly), šlo by v tomto rozsahu o důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu