ECLI:CZ:US:2020:4.US.2253.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2253/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Vzdělávací institut Praha s. r. o., sídlem Švédská 39/107, Praha 5 - Smíchov, zastoupené JUDr. Petrem Kubíčkem, advokátem, sídlem Matoušova 515/12, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2020 č. j. 26 Cdo 4023/2019-210 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2019 č. j. 68 Co 207/2018-158, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 5, sídlem náměstí 14. října 1381/4, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 3. 5. 2018 č. j. 42 C 245/2017-95 určil, že výpověď smlouvy o nájmu nebytových prostor č. 53/0/OOA/09 ze dne 23. 6. 2017 je neplatná (výrok I.), a vedlejší účastnici jako žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 22 400 Kč (výrok II.).
3. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že "žaloba se žádostí, aby bylo určeno, že výpověď smlouvy o nájmu nebytových prostor č. 53/0/OOA/09 ze dne 23. 6. 2017 je neplatná, se zamítá" (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Městský soud vyšel ze zjištění obvodního soudu, že účastníci uzavřeli dne 22. 6. 2009 smlouvu o nájmu nebytových prostor č. 53/0/OOA/09 (dále jen "nájemní smlouva") na dobu určitou s tím, že dodatkem ze dne 25. 8. 2010 byl nájem prodloužen do 31. 12. 2019, a že vedlejší účastnice doručila stěžovatelce prostřednictvím datové schránky dne 10. 7. 2017 písemnou výpověď z předmětu nájmu pro hrubé porušení čl. IX. odst. nájemní smlouvy, podle něhož byl nájemce oprávněn přenechat jinému předmět nájmu nebo jeho část do podnájmu pouze po předchozím písemném souhlasu pronajímatele (dále jen "výpověď"). Porušení uvedeného ujednání vedlejší účastnice spatřovala v tom, že stěžovatelka přenechala bez jejího předchozího písemného souhlasu část předmětu nájmu do podnájmu advokátovi JUDr. Ondřejovi Sovákovi, který zde má zapsáno své sídlo a vykonává zde advokátní činnost. Tuto skutečnost považoval městský soud po doplnění dokazování na rozdíl od obvodního soudu za prokázanou, a proto dovodil, že výpovědní důvod je dán, přičemž vztah mezi stěžovatelkou a JUDr. Ondřejem Sovákem (založený smlouvou o spolupráci ze dne 30. 12. 2013) hodnotil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu jako vztah podnájemní. Proto uzavřel, že stěžovatelka hrubě porušila povinnosti nájemce, přenechala-li v rozporu s čl. IX. odst. 1 nájemní smlouvy část pronajatých prostor do podnájmu třetí osobě bez předchozího písemného souhlasu vedlejší účastnice.
4. Dovolání stěžovatelky proti měnícímu výroku rozsudku městského soudu Nejvyšší soud neshledal přípustným podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť městský soud rozhodnou právní otázku posoudil v souladu s ustálenou soudní praxí, od níž neshledal důvod se odchýlit ani v předmětné věci. Nejvyšší soud dále uvedl, že v té části dovolání, která směřuje proti II. výroku rozsudku městského soudu o nákladech řízení, je dovolání stěžovatelky nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatelky v záhlaví uvedeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
5. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitkou stěžovatelky, že městský soud neprovedl důkaz výslechem advokátního koncipienta Milana Kučery pro nadbytečnost, a že městský soud neopodstatněně dotvořil skutkový děj, pro který není opora v provedeném dokazování, stěžovatelka napadla ve skutečnosti správnost skutkového (nikoliv právního) závěru městského soudu (že JUDr. Ondřej Sovák měl v části pronajatých prostor evidováno své sídlo a vykonával zde advokátní činnost) a uplatnila tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Přitom podle Nejvyššího soudu skutková zjištění, k nimž městský soud dospěl, nejsou vadná, tedy ve svém důsledku nepředstavují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť zde nejde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Nejvyšší soud konstatoval, že zjištěné skutečnosti naopak mají oporu v provedeném dokazování, neboť městský soud zdůvodnil, z jakých důkazů vycházel, jaké skutečnosti z nich dovodil i proč některé důkazy neprovedl. Nejvyšší soud dále dovodil, že dovoláním nastolenou otázku (posouzení vztahu mezi stěžovatelkou a JUDr. Ondřejem Sovákem jako podnájemního) vyřešil městský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž neshledal důvod se odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud zamítl pro nadbytečnost její návrh na provedení důkazu výslechem Mgr. Milana Kučery, Ph.D., jehož potřeba vyvstala až v průběhu jednání konaného bezprostředně před vynesením napadeného rozsudku městského soudu. Takové odůvodnění považuje stěžovatelka za nevyhovující požadavkům kladeným na obsah rozhodnutí, v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 1437/07 (N 5/48 SbNU 41), podle kterého odmítne-li soud provedení důkazu, je nezbytné odmítnutí návrhu důsledně odůvodnit, v odůvodnění reagovat na námitky uplatněné účastníkem řízení, a to i ve vazbě na ostatní skutečnosti, které vyšly najevo.
7. Stěžovatelka dále namítá, že závěr městského soudu, který vedl k zamítnutí žalobního návrhu, je v přímém rozporu s listinným důkazem provedeným v řízení před obvodním soudem, a to se souhlasem s umístěním sídla, který JUDr. Ondřejovi Sovákovi poskytl nájemce bytu v domě na uvedené adrese, pan Jude Chukwudi.
8. Stěžovatelka dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449), podle něhož u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy beztoho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Městský soud v tomto směru podle stěžovatelky své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, když nepovažoval náklady vedlejší účastnice vynaložené na právní zastoupení za neúčelné.
9. Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud porušil její právo na soudní ochranu, neboť její dovolání odmítl a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Nejvyšší soud se nevypořádal s výše uvedenými námitkami stěžovatelky, ani se "zásadními zjištěními zakládajícími důvodné pochybnosti o nepodjatosti senátu městského soudu". Stěžovatelka dále odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž zákonná úprava dovolání je sice budována na striktně tvrzených dovolacích důvodech (sic! dovolacím důvodu - viz §241 o. s. ř.), avšak ani to nemůže nic měnit na ústavní povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy). Stěžovatelka poukazuje na to, že rozsah neopominutelné ochrany základních práv Nejvyšším soudem vymezil nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), kde Ústavní soud mj. vyslovil, že z ústavního pořádku vyplývá, že jsou-li ve hře základní práva, musí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků poskytnutých zákonem, včetně dovolání k Nejvyššímu soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].
14. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako nesprávně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
15. Vytýká-li stěžovatelka soudu, že nevyhověl jejím návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51). Této své povinnosti městský soud v posuzované věci dostál.
16. Městský soud po zopakování a doplnění dokazování měl za prokázané, že JUDr. Sovák vykonává v předmětných nebytových prostorách svoji advokátní činnost, když hodnotil jako nevěrohodnou jeho svědeckou výpověď o tom, že advokátní kancelář v uvedených prostorách (a vlastně nikde jinde) nemá a to i s ohledem na listinný důkaz - protokol o jednání ze dne 16. 7. 2018 ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 270/2017, v němž je zachyceno prohlášení advokátního koncipienta JUDr. Sováka (Mgr. Milana Kučery) o umístění jeho advokátní kanceláře a četnosti jeho výskytu v ní. Uvedený listinný důkaz vznikl až po rozhodnutí obvodního soudu, nelze jej tak hodnotit jako v odvolacím řízení nepřípustný. V této souvislosti městský soud zamítl pro nadbytečnost důkaz výslechem uvedeného advokátního koncipienta, který se měl vyjádřit k uvedenému svému prohlášení, neboť zmíněnou listinou byl prokázán její obsah, tedy uvedená listina prokazuje to, co uvedená osoba uvedla. Městský soud konstatoval, že o tom, že k užívání předmětných nebytových prostor JUDr. Sovákem nebyl vedlejší účastnicí dán písemný souhlas, nebylo mezi účastníky sporu. Z těchto důvodů městský soud dospěl k závěru o naplnění důvodů výpovědi a o její oprávněnosti. Z uvedeného vyplývá, že městský soud se důkazním návrhem stěžovatelky řádně zabýval a dostatečně přesvědčivým způsobem odůvodnil jeho neprovedení.
17. K námitkám stěžovatelky ohledně nákladů řízení, Ústavní soud poukazuje na to, že v minulosti se opakovaně vyslovil k problematice zastoupení státu advokátem v soudním řízení z pohledu účelnosti takto vynaložených nákladů řízení. Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); učiní-li tak, není důvodu uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené [srov. nález ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), nález ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) a další]. Obdobné závěry přitom Ústavní soud vztáhl též na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi (subjekty) hospodařícími s veřejnými prostředky, jako je např. Česká televize [nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193) či nález ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1333/14 (N 36/76 SbNU 503)], fakultní nemocnice [nález ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473)], Pozemkový fond České republiky [nález ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1172/12 (N 165/70 SbNU 535)] nebo též Národní památkový ústav [nález ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3855/14 (N 162/78 SbNU 429)].
18. Ústavní soud ve své judikatuře též konstatoval, že nelze a priori vyloučit výjimky z uvedeného pravidla neúčelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení státu či veřejných institucí i přesto, že jsou k hájení svých zájmů vybaveny příslušnými organizačními složkami. Vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně předmětu sporu, jeho obtížnosti, souvislosti s běžnou agendou daného účastníka, atd. Předmětem sporu může být i právní problematika přímo nesouvisející s oblastí spravovanou daným účastníkem či velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, s mezinárodním prvkem a podobně; v takových případech může být postup účastníka, který zvolí pro své zastupování specializovaného advokáta, shledán adekvátním. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení řádně odůvodnit specifické okolnosti případu [např. výše uvedený nález sp. zn. II. ÚS 1172/12 nebo nálezy ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401) či ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 3274/17].
19. V této souvislosti je třeba podotknout, že náhrada nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu. Odůvodní-li soudy tyto své úvahy dostatečně, nelze jejich postup podle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný, ani za nepřiměřený (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2442/19).
20. V posuzované věci městský přihlédl k účelnosti vynaložených nákladů řízení, přičemž náklady vedlejší účastnice vynaložené na právní zastoupení nepovažoval za neúčelné s ohledem na charakter sporu a jeho specifika, která nejsou běžně v agendě vedlejší účastnice řešena, a proto městský soud dospěl k závěru, že na vedlejší účastnici tak nebylo spravedlivě možno požadovat, aby své právo v řízení hájila vlastními silami.
21. K další námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud se nevypořádal "se zásadními zjištěními ohledně důvodné pochybnosti o nepodjatosti senátu městského soudu", Ústavní soud především poukazuje na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že tato námitka bude dále rozvedena, což však již neučinila. Ústavní soud nicméně konstatuje, že Nejvyšší soud se touto námitkou řádně zabýval a dovodil, že stěžovatelka uplatnila nepřípustně vadu řízení (námitkou, že postrádá důvěru v možnost dosáhnout spravedlivého rozhodnutí u daného odvolacího senátu), která podle současné právní úpravy není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.], totiž Nejvyšší soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají.
22. Ústavní soud dále poukazuje na to, že Nejvyšší soud se vypořádal i s námitkou stěžovatelky ohledně namítaného porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny.
23. Jak plyne ze shora uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se pouze v rovině podústavního práva, tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
24. Ústavní soud uzavírá, že městský soud se s námitkami stěžovatelky zabýval a dostatečným způsobem se s nimi vypořádal. Rovněž Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky řádně zabýval, posoudil obsah dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a odůvodněně dovodil, že dovolání není přípustné. V odůvodnění svého rozhodnutí se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelky. Napadená rozhodnutí proto neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny.
25. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu