ECLI:CZ:US:2020:4.US.2308.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2308/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Beneše, zastoupeného Mgr. Michaelou Folberovou, advokátkou, sídlem Boloňská 602/5, Praha 15 - Horní Měcholupy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2020 č. j. 20 Cdo 1594/2020-95, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2020 č. j. 62 Co 380/2019-66 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. září 2019 č. j. 54 EXE 523/2019-34, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Artissica, s. r. o., sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces (sc. práva na soudní ochranu) zaručeného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na soudní ochranu základních práv ve smyslu čl. 5 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pověřením ze dne 8. 2. 2019 č. j. 54 EXE 523/2019-13 nařídil na základě vykonatelného exekučního titulu (usnesení ze dne 12. 4. 2018 č. j. 46 C 234/2017-105, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2018 č. j. 46 C 234/2017-108) exekuci na majetek stěžovatele a jejím provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, Exekutorský úřad Brno-venkov (dále jen "soudní exekutor"). Podáním ze dne 26. 06. 2019 stěžovatel navrhl zastavení exekučního řízení s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), dle něhož má poskytovatel úvěru jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, což se v jeho případě nestalo. Soudní exekutor (s ohledem na nesouhlas oprávněné - tj. vedlejší účastnice) postoupil návrh obvodnímu soudu, který ho usnesením napadeným ústavní stížností, jako nedůvodný, zamítl. V odůvodnění upozornil, že soudu nařizujícímu exekuci nepřísluší posuzovat věcnou správnost vykonávacího titulu, tudíž stěžovatelovy námitky jsou irelevantní, neboť je měl uplatnit v nalézacím řízení a exekuční soud se jimi nemůže zabývat.
3. Usnesení obvodního soudu stěžovatel považoval za nepřezkoumatelné, neboť se obvodní soud nezabýval odkazovaným nálezem Ústavního soudu, a proto ho napadl odvoláním. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uvedenou výtku považoval za správnou, avšak nikoliv za významnou, protože nález se na stěžovatelovu věc nevztahuje, a proto usnesením napadeným ústavní stížnosti potvrdil usnesení obvodního soudu. V odůvodnění dále konstatoval, že platnost úvěrové smlouvy je možno zkoumat jen při meritorním rozhodování v nalézacím řízení, popřípadě v exekučním řízení, je-li exekučním titulem rozhodčí nález. Vzhledem k tomu, že ve stěžovatelově věci byl exekučním titulem pravomocně schválený soudní smír, nemohl již stěžovatel svoji argumentaci uplatnit v exekučním řízení, a to ani s odkazem na uvedený nález. V závěru městský soud stěžovatele poučil, že proti jeho usnesení je přípustné dovolání za podmínek uvedených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. Proti usnesení městského soudu brojil stěžovatel dovoláním, při odůvodnění jeho přípustnosti odkázal na §237 o. s. ř. a formuloval dvě právní otázky (část V. dovolání). Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížnosti dovolání odmítl pro nepřípustnost [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] s odůvodněním, že směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění (tj. exekucí vymáhaná pohledávka) nepřevyšující částku 50 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel je přesvědčen, že obvodní soud ani městský soud při rozhodování nezohlednily stávající judikaturu, především Ústavního soudu, čímž došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Toto právo porušil i Nejvyšší soud, který se věcí vůbec nezabýval a dovolání odmítl. Konkrétně stěžovatel považuje za nesprávný závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jeho dovolání, protože smluvní vztah - úvěr ke kreditní kartě - byl uzavřen mezi ním, jako fyzickou osobou, a poskytovatelem úvěru, šlo tedy o vztah spotřebitelský, tudíž bylo dovolání přípustné. O tom svědčí i poučení městského soudu o opravném prostředku.
6. Poté stěžovatel shrnuje dosavadní průběh řízení a právní argumentaci. Informuje, že dne 17. 10. 2008 požádal o vydání kreditní karty Citi Classic a že vedlejší účastnice vymáhala v nalézacím řízení pohledávky své předchůdkyně vzniklé na základě úvěru z kreditní karty. Dále připomíná, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 má poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení věřitele (pozn. má být "spotřebitele"), jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Je přesvědčen, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice jeho poměry neprověřila, a proto nezjistila, že proti němu byla zahájena exekuce a že měl dluh, pro který byl proti němu zahájen výkon rozhodnutí. Podle stěžovatele se obvodní soud uvedeným nálezem vůbec nezabýval a dodává, že v tomto nálezu odkázal Ústavní soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3324/2017, v němž Nejvyšší soud dovodil, že nejde o věcný přezkum exekučního titulu v rozporu s judikaturou, je-li zkoumáno, zda je úvěrová smlouva v rozporu s dobrými mravy. Dospívá k závěru, že úvěrová smlouva ke kreditní kartě je neplatná, protože právní předchůdkyně vedlejší účastnice si stěžovatele řádně neprověřila, kdyby tak učinila, pak by jeho žádost o schválení úvěru nikdy neschválila. Domnívá se, že jde o případ, kdy lze přezkoumávat exekuční titul i v exekučním řízení, a když obvodní soud ani městský soud nezkoumaly, zda je úvěrová smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy, odchýlily se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále stěžovatel upozorňuje, že podle městského soudu se odkazovaný nález Ústavního soudu na tento případ nevztahuje, protože exekuční titul neměl formu exekučního nálezu (v dané věci byl pravomocně schválen soudní smír). Stěžovatel se však domnívá, že závěry tohoto nálezu lze vztáhnout i na běžné soudní řízení o vymáhání pohledávky a ukončení věci soudním smírem, nikoliv jen na rozhodčí řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř, neboť směřovalo proti rozhodnutí, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč. Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením, zda mohlo dojít k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele v důsledku skutečnosti, že jeho dovolání nebylo meritorně projednáno, přestože o jeho přípustnosti byl (byť nesprávně) poučen městským soudem. Ústavní soud již v minulosti vyložil, že právo na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411) či stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Záleží tak především na uvážení zákonodárce, jak vymezí podmínky přípustnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků, včetně množiny rozhodnutí, s ohledem na účel toho kterého opravného prostředku, vyloučených z přezkumu. U dovolání je třeba mít na zřeteli, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy), přičemž cílem právní úpravy obsažené v občanském soudním řádu není, aby projednal co největší množství sporů, nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce významné. Vynětí některých rozhodnutí (např. i bagatelního charakteru) z dovolacího přezkumu je s touto koncepcí plně v souladu a s ohledem na to nelze dovodit, že by tuto skutečnost bylo možno považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. V této souvislosti je nutno připomenout, že nesprávné poučení o možnosti podat dovolání jeho přípustnost založit nemůže. Z těchto důvodů Ústavní soud žádné pochybení v postupu Nejvyššího soudu neshledal.
10. Stěžovatelova námitka, že přípustnost dovolání měla vyplývat z toho, že předmětem jeho návrhu na zastavení exekuce byla částka nepřevyšující 50 000 Kč, avšak pohledávka vedlejší účastnice vznikla ze spotřebitelského vztahu, nebyla pro rozhodování v nyní posuzované věci relevantní. Pro posouzení přípustnosti dovolání z pohledu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není okolnost, že vedlejší účastnicí vymáhaná pohledávka měla spotřebitelský charakter, v exekučním řízení rozhodná; taková skutečnost má význam v řízení nalézacím. Tento závěr odpovídá konstantní judikatuře, na kterou odkázal Nejvyšší soud v napadeném usnesení.
11. Jelikož bylo dovolání v nyní posuzované věci ex lege nepřípustné, nebylo je možno považovat za poslední procesní prostředek k ochraně práva a lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí městského soudu počala běžet již dnem následujícím po dni jeho doručení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud nicméně vzal v potaz, že stěžovatel se při podání dovolání řídil nesprávným poučením obsaženým v usnesení městského soudu, kterážto skutečnost by mu neměla jít k tíži (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Gajtani proti Švýcarsku ze dne 9. 9. 2014, č. 43730/07, body 61. až 77.). Odmítnutí stěžovatelovy ústavní stížnosti proti usnesení městského soudu a obvodního soudu pro opožděnost by tak znamenalo porušení jeho práva na přístup k soudu. S ohledem na tuto specifickou okolnost považoval Ústavní soud ústavní stížnost i v části směřující proti usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu za včasnou.
12. Také tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadá usnesení městského soudu a obvodního soudu, posoudil Ústavní soud z výše uvedených hledisek (bod 8.) a dospěl k závěru, že stěžovatelovy námitky nejsou významné. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumenty, které již zařadil do odvolání proti usnesení obvodního soudu (část II. až IV.) a do dovolání proti usnesení městského soudu (část III. a IV.), včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu (pozn. v ústavní stížnosti toliko přizpůsobil označení "povinný" za "stěžovatel", aniž by reagoval na chybnou citaci z 20. bodu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ve slovech "poskytoval úvěru, kdy dlužník je v postavení věřitele..."). Ústavní soud shledal, že městský soud se stěžovatelově argumentaci náležitým způsobem věnoval a vypořádal se s ní (srov. body 9. až 11. odůvodnění napadeného usnesení). Zejména je třeba připomenout zásadní odlišnost - ve stěžovatelově věci byl exekučním titulem soudem schválený smír, v němž se stěžovatel dobrovolně zavázal zaplatit dlužnou částku 46 878,85 Kč s příslušenstvím v pravidelných měsíčních splátkách. Je notorietou, že smír, i přes schválení soudem a jeho vlastnost být exekučním titulem, nadále zůstává dohodou stran, a proto vůči němu nejsou přípustné "klasické" opravné prostředky, lze se však žalobou domáhat zrušení usnesení o jeho schválení, je-li smír podle hmotného práva neplatný; z předložených podkladů však neplyne, že by stěžovatel této možnosti využil (namítá-li neplatnost úvěrové smlouvy, na jejímž základě čerpal finanční prostředky, jež se ve smíru zavázal vrátit).
13. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na výše vylíčené důvody nebyla napadenými rozhodnutími porušena základní práva zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu