ECLI:CZ:US:2020:4.US.2322.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2322/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Pardamce, zastoupeného JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem, sídlem Malá Štupartská 635/6, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020 č. j. 22 Cdo 856/2020-538, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. prosince 2019 č. j. 22 Co 1730/2017-509 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. srpna 2019 č. j. 25 C 230/2014-467, ve znění opravného usnesení ze dne 14. ledna 2020 č. j. 25 C 230/2014-524, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a spolku Aeroklub Kramolín, z. s., sídlem Třebízského 976/21, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") s tím, že podle stěžovatele došlo k nezákonnému vyvlastnění jeho majetku. Dále těmito rozhodnutími bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatel se u Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") domáhal určení vlastnictví ke dvěma konkretizovaným pozemkům v katastrálním území Kramolín u Kojákovic a uložení navazujících povinností vedlejšímu účastníkovi. V průběhu řízení vedlejší účastník uplatnil vzájemnou žalobou zřízení věcného břemene provozování letiště podle §30a odst. 1 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o civilním letectví"). Protože stěžovatel vzal původní žalobu zpět, rozhodl okresní soud nejprve o zastavení řízení o této žalobě a poté rozsudkem napadeným ústavní stížností (druhým v pořadí) zřídil věcné břemeno (služebnost) strpět provozování letiště na vymezených pozemcích za stanovenou náhradu, neboť zjistil, že jsou naplněny předpoklady stanovené v §30a odst. 1 zákona o civilním letectví (vedlejší účastník je provozovatelem letiště, letiště existovalo ke dni 31. 12. 2009 a zřízení věcného břemene je přípustné, neboť převažuje veřejný zájem na jeho zřízení nad zachováním dosavadních práv vlastníka letištního pozemku, nepodařilo-li se provozovateli letiště právo k letištnímu pozemku získat dohodou).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, a protože Krajský v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") dospěl k závěru o jeho nedůvodnosti, rozsudkem napadeným ústavní stížnosti rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud shledal, že okresní soud se řídil pokyny Nejvyššího soudu, konstatoval, že nepochybil, když částečně vyšel z nepřímých důkazů, vyhodnotil, že jeho skutková zjištění jsou úplná a ztotožnil se s jeho právními závěry.
4. Následné stěžovatelovo dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, protože Nejvyšší soud vyhodnotil vymezené otázky (určení rozhodného dne pro posouzení splnění podmínek vzniku nároku na zřízení věcného břemene, otázku existence územně plánovací dokumentace, existence veřejného zájmu a promlčení práva na zřízení věcného břemene) jako otázky, které nezakládají přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Porušení svých základních práv napadenými rozhodnutími spatřuje stěžovatel v nesprávném postupu obecných soudů díky zcela chybnému výkladu pojmu "veřejný zájem" vložily k dotčeným pozemkům věcné břemeno služebnosti - letiště. V další části se věnuje výkladu uvedeného a uzavírá, že kdyby soudy dbaly Listinou a Úmluvou mu zaručených práv a postupovaly konformně s nimi, posoudily by tento pojem zcela protikladně a řízení by neskončilo připuštěním zápisu věcného břemene (služebnosti) k dotčeným pozemkům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
8. Ústavní soud nepovažuje stěžovatelovu námitku (sub 5.) za důvodnou. Existencí veřejného zájmu se obecné soudy adekvátně zabývaly, např. okresní soud v napadeném rozsudku uzavřel, že veřejný zájem na provozování předmětného letiště je dán tím, že jej mohou využívat pro jeho technologické parametry i složky integrovaného záchranného systému (viz body 47. a 48. odůvodnění rozsudku okresního soudu). Ústavnímu soudu - s ohledem na jeho postavení - nepřísluší polemizovat, zda stroje integrovaného záchranného systému mohou přistávat kdekoliv jinde (jak argumentuje stěžovatel). Pro posouzení věci je naopak rozhodující, že používání tohoto letiště složkami integrovaného záchranného systému není technicky vyloučeno (což ani sám stěžovatel netvrdí, nerozporuje tak vyjádření Letecké amatérské asociace České republiky, kterou jinak považuje za spřízněnou s vedlejším účastníkem, a tudíž v jejím vyjádření k danému sporu za podjatou).
9. Stěžovateli lze sice dát v kontextu nálezu sp. zn. I. ÚS 198/95 ze dne 28. 3. 1996 (N 23/5 SbNU 193) za pravdu v tom, že ne každý kolektivní zájem lze označit za veřejný zájem společnosti (zájem sportovních letců tedy vždy není možné ztotožňovat s veřejným zájmem). Na druhou stranu se člověk věnuje rozličným více či méně smysluplným volnočasovým aktivitám, kdy mnohé z nich jsou nejen legální, ale dokonce státem podporované či alespoň akceptované. Je-li takovou aktivitou sportovní rekreační létání, je zapotřebí pro tuto činnost zajistit možnost existence potřebného technického zázemí. Též z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013 č. j. 6 As 65/2012-161 (odkazovaného Nejvyšším soudem) plyne - zjednodušeně řečeno - výjimka z pravidel ochrany přírody a krajiny (o níž ovšem v dané věci ani nejde), neexistuje-li jiné uspokojivé řešení. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádné jiné uspokojivé řešení pro účely letištní plochy ani nenaznačuje, ani se nezmiňuje o důvodech, pro které nepřijal smírné řešení navrhované vedlejším účastníkem o směně pozemků ve vlastnictví stěžovatele (které jsou potřeba k provozování letiště) za pozemky jiné ve vlastnictví vedlejšího účastníka.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu