ECLI:CZ:US:2020:4.US.2340.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2340/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Oleksandra Korolenka, zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem, sídlem Mánesova 752/10, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2020 č. j. 21 Cdo 572/2020-205, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Insolvency Project v. o. s., sídlem Bieblova 1110/1b, Hradec Králové, insolvenční správkyně dlužnice obchodní společnosti KOLIBA PRAHA spol. s r. o., sídlem Gregorova 2298/8, Praha 4 - Chodov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 56 C 115/2018, se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2019 č. j. 56 C 115/2018-86 rozhodl, že usnesení ze dne 20. 9. 2017 č. j. 60 C 417/2015-103, kterým byl schválen smír, se zrušuje (výrok I.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala zrušení smíru schváleného soudem dne 20. 9. 2017 č. j. 60 C 417/2015-103, na jehož základě byl nařízen soudní prodej zástavy zástavní dlužnice obchodní společnosti KOLIBA PRAHA spol. s r. o., a to k uspokojení pohledávky zástavního věřitele, kterým je stěžovatel jako žalovaný. Smír za uvedenou společnost uzavřel syn stěžovatele, který vystupoval v pozici jejího jednatele, ačkoli jím platně nebyl. Navíc jednal zjevně v rozporu se zájmy vedlejší účastnice.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 9. 2019 č. j. 19 Co 139/2019-161 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Městský soud konstatoval, že v posuzované věci není sporu o tom, že soudem původně schválený smír je v rozporu s hmotným právem, neboť nebyla řádně projevena vůle vedlejší účastnice. Vůli, která byla projevena synem stěžovatele, nelze považovat za vážnou, neboť ten neměl oprávnění jednat za vedlejší účastnici a k něčemu ji zavazovat.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, přičemž dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustné, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. K tomu uvedl, že stěžovatel nepředložil Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání. Dovolání proti rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení je nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dále Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že namítá-li stěžovatel, že rozsudek městského soudu je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. 21 Cdo 277/2017, pak přehlíží, že rozsudek městského soudu není postaven na řešení otázky splnění procesních podmínek pro nařízení soudního prodeje zástavy podle §358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, řešené v původním řízení, v němž byl schválen smír; námitka je tak nepřípadná a přípustnost dovolání založit nemůže. Tvrdí-li stěžovatel, že "...řízení vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 73 Cm 69/2017... bylo ukončeno pravděpodobně podobně neplatným smírem, když mezitím bylo rozhodnuto Městským soudem v Praze ... o neplatnosti rozhodnutí valné hromady, ze dne 29. 7. 2014, na jejímž základě byla zvolena Olga Yanova jednatelkou společnosti KOLIBA PRAHA spol. s r. o.", pak předkládá vlastní skutkové závěry, na kterých rozhodnutí soudů nestojí, a uvedené tvrzení je námitkou, jíž stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., a z níž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky podle §237 o. s. ř.; navíc jde o námitku nesrozumitelnou a bez vazby na posuzované rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud odmítnutím dovolání porušil jeho právo na soudní ochranu. Stěžovatel splnil podmínky stanovené pro podání dovolání uvedením splnění předpokladů přípustnosti dovolání, stejně jako požadavky na uvedení judikátů, od kterých se soudy v posuzované věci odchýlily. Nejvyšší soud se proto měl podaným dovoláním věcně zabývat, protože formální požadavky byly splněny. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud mu odňal možnost se s odůvodněním rozhodnutí v případě zamítnutí dovolání vypořádat a reagovat na něj (např. v ústavní stížnosti). V ústavní stížnosti dále stěžovatel odkazuje na bod 23 nálezu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527) a dále na nález ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581), dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podle Ústavního soudu Nejvyšší soud již v minulosti přiléhavě vyložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411)]. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích (srov. např. stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 1966/16) již opakovaně vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být jím splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě, a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
11. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Neboli, dovolatel je povinen vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269)]. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Nesplní-li dovolatel svou argumentační povinnost, Nejvyšší soud může odmítnout dovolání jako vadné.
12. Rozhodnutí o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, jde-li o jeho přípustnost, náležitě se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou vypořádal, nebo tím, že při posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391) či ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15 (N 153/82 SbNU 431) či usnesení ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1389/20].
13. Ústavní soud žádnou z uvedených situací v posuzované věci neshledal, poněvadž Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a z odůvodnění jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vysloveným právním závěrům. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, protože jeho dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle. Stěžovatel nepředložil Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí se přitom Nejvyšší soud dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele, a proto napadené usnesení Nejvyššího soudu neodporuje žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny.
16. Odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3093/13 a sp. zn. II. ÚS 1966/16 neshledal Ústavní soud případnými, neboť napadené usnesení Nejvyššího soudu není s těmito nálezy v rozporu. V uvedených nálezech byla řešena problematika rozhraničení otázek právních a skutkových. Ústavní soud těmito nálezy zrušil usnesení Nejvyššího soudu, kterými byla odmítnuta dovolání z důvodu vad podání. V posuzované věci Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, protože je neshledal podle §237 o. s. ř. přípustným, nikoli jen pro jeho vady.
17. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu