ECLI:CZ:US:2020:4.US.2353.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2353/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Boudy, zastoupeného JUDr. Pavlínou Kolátorovou, advokátkou, sídlem Chlumova 1436/3, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2020 č. j. 22 Cdo 1097/2020-548, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2019 č. j. 22 Co 717/2019-519 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 12. listopadu 2018 č. j. 2 C 96/2011-469, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, a Ivety Boudové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy a jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice a stěžovatel jsou bývalými manželi. Manželství bylo uzavřeno dne 24. 10. 1998, rozsudek o rozvodu nabyl právní moci dne 12. 10. 2010. Vedlejší účastnice se dne 6. 5. 2011 u Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") žalobou domáhala vypořádání společného jmění manželů. Okresní soud napadeným rozsudkem přikázal některé věci, jež měli stěžovatel a vedlejší účastnice ve společném jmění manželů, jednomu a jiné takové věci druhému do výlučného vlastnictví každého z nich a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici 378 588,99 Kč jako vypořádací podíl.
3. Stěžovatel v daném soudním řízení tvrdil, že blíže určená bytová jednotka (resp. výnos z jejího prodeje ve výši 737 343,62 Kč) netvoří součást společného jmění manželů, neboť stěžovatel nabyl sice byt za trvání manželství v roce 2002, avšak převod bytu představoval splnění závazku ze smlouvy o půjčce 550 000 Kč z roku 1997 (před vznikem manželství) uzavřené s převodcem bytu jako dlužníkem. Okresní soud vyslechl vedlejší účastnici a stěžovatele jako účastníky soudního řízení, dále jako svědky převodce bytu a další osoby a uvedl, že stěžovateli se nepodařilo prokázat jeho tvrzení o převodu uvedeného bytu jako splnění závazku ze smlouvy o půjčce, kterou ani v písemné podobě nepředložil. Svědecké výpovědi, které podporovaly uvedené tvrzení, označil okresní soud za obecná, nejednoznačná a nekonkrétní a přihlédl k tomu, že jde o přátele stěžovatele a mají "nepřátelský vztah" s vedlejší účastnicí. Ani sám dlužník (převodce bytu) nebyl schopný ve své výpovědi přesně uvést majetkové poměry mezi ním a stěžovatelem, zejména zda byt stěžovateli převedl skutečně jako uspokojení jeho pohledávky. V dané době spolu podnikali, měli "společné finanční a majetkové obchody a zájmy". Z účastnické výpovědi stěžovatele podle okresního soudu nadto vyplývá, že nemohl v dané době mít k dispozici peněžní prostředky na poskytnutí půjčky. Návrh stěžovatele na výslech advokáta, který měl sepsat písemné vyhotovení smlouvy o půjčce, okresní soud nepřipustil, neboť vedlejší účastnice uvedla, že jej nezbavila mlčenlivosti.
4. Uvedený rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") potvrdil napadeným rozsudkem. Podle krajského soudu nelze mít za prokázané, že uvedený převod bytu byl splněním závazku ze smlouvy o půjčce z doby před uzavřením manželství. Z ničeho nevyplývá, že došlo k půjčení peněž před uzavřením manželství, natož že k uspokojení závazku došlo převodem uvedeného bytu. Krajský soud uvedl, že "lze mít za to, že advokát, který smlouvu sepisoval, by ve věci vypovídat mohl, neboť šlo výlučně o záležitost mezi [stěžovatelem a dlužníkem], nikoli o záležitost týkající se [vedlejší účastnice]", avšak je nepochybné, že za současného stavu dokazování nelze dospět k závěru, že výnos z prodeje bytu představuje majetek náležící do výlučného vlastnictví stěžovatele.
5. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém namítal, že krajský soud rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, vzal-li v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů, a naopak pominul ty skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl v záhlaví uvedeným usnesením, neboť není přípustné. Podle Nejvyššího soudu se krajský soud neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe, dovolací námitky míří proti hodnocení skutkového stavu, které Nejvyššímu soudu nepřísluší, krajský soud se nedopustil žádné nezákonnosti. Namítl-li stěžovatel v dovolání, že vedlejší účastnice záměrně zmařila provedení důkazu výslechem stěžovatelova bývalého advokáta, Nejvyšší soud uvedl, že tímto způsobem stěžovatel řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá tzv. opomenutý důkaz v řízení před krajským soudem a okresním soudem. Okresní soud neprovedl stěžovatelem navrhovaný výslech jeho bývalého advokáta, který sepisoval smlouvu o půjčce v roce 1997, neboť jej vedlejší účastnice nezprostila mlčenlivosti. Krajský soud však uvedl, že zproštění mlčenlivosti vedlejší účastnicí nebylo nutné, neboť nešlo o její záležitost. Přesto krajský soud důkaz neprovedl, ani neuvedl jiný důvod jeho neprovedení. Stěžovatel namítá, že žádný z rozhodujících soudů nezdůvodnil, proč jím navrhovaný důkaz nebyl proveden. O to víc stěžovatel považuje postup obecných soudů za vadný, uvedly-li, že se mu nepodařilo dané tvrzení prokázat. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1437/07 ze dne 9. 1. 2008 (N 5/48 SbNU 41).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Žádné z uvedených pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je založena na námitce vady dokazování označované jako tzv. opomenutý důkaz. K ní je třeba nejprve uvést, že z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že z požadavků řádného procesu plyne mimo jiné právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, čemuž odpovídá povinnost obecných soudů se s jejich argumentací a návrhy náležitě, tj. srozumitelně a logicky, vypořádat (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ze dne 9. 10. 2018; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Soud však nemusí vyhovět každému důkaznímu návrhu, a to z důvodu irelevance důkazu s předmětem řízení, jeho chybějící vypovídací schopnosti či jeho nadbytečnosti [srov. např. mutatis mutandis nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Nevyhoví-li však soud určitému důkaznímu návrhu, musí v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, proč důkaz neprovedl. Neodůvodní-li soud řádně neprovedení navrženého důkazu, zatíží důkazní řízení ústavně relevantní vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů a způsobí, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19)].
10. Podle judikatury Ústavního soudu však současně lze dovodit důvody zamítnutí důkazního návrhu i mlčky (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 744/06 ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07 ze dne 1. 6. 2007 či sp. zn. III. ÚS 2258/19 ze dne 30. 7. 2019, bod 16). Ne každé procesní pochybení soudu nutně znamená porušení práva na soudní ochranu bez dalšího, je-li v této souvislosti úkolem Ústavního soudu přezkum a hodnocení soudního řízení jako celku (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 20/14 ze dne 24. 3. 2015, bod 20 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3735/18 ze dne 4. 4. 2019, bod 17).
11. Taková situace nastala v nyní posuzované věci. Je pravdou, že okresní soud uvedl ve svém napadeném rozsudku, že stěžovatelem navrhovanou svědeckou výpověď neprovedl z důvodu podle §124 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Je rovněž pravdou, že krajský soud ve svém napadeném rozsudku uvedl, že použití uvedeného ustanovení není namístě, jiné důvody neprovedení navrhované svědecké výpovědi nepředstřel, ani důkaz neprovedl. Jak z napadeného rozsudku okresního soudu, tak z napadeného rozsudku krajského soudu však lze dovodit, že oba soudy považovaly provedené dokazování za dostatečné k závěru, že převod daného bytu na stěžovatele nepředstavoval splnění závazku ze smlouvy o půjčce uzavřené před vznikem manželství. Z napadeného rozsudku krajského soudu proto plyne, byť implicitně, že krajský soud stěžovatelem navrhovanou svědeckou výpověď neprovedl pro nadbytečnost.
12. Uvedené značí pochybení soudu, avšak, jak plyne z obecných východisek předestřených shora, ne každé procesní pochybení nutně bez dalšího vede k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nadto za dané situace, zrušil-li by Ústavní soud napadená rozhodnutí pro opomenutou argumentaci o důkazním návrhu stěžovatele, vydaly by obecné soudy prakticky shodné rozhodnutí jako napadená rozhodnutí, avšak jen doplněná o tuto skutečnost. Šlo by proto o čirý formalismus (srov. obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 2103/14 ze dne 12. 8. 2014, bod 14).
13. Jde-li o stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 1437/07 ze dne 9. 1. 2008 (N 5/48 SbNU 41), je pravdou, že v něm Ústavní soud posuzoval situaci, kdy v občanském soudním řízení nebyl proveden, obdobně jako v nyní posuzované věci, důkaz svědeckou výpovědí advokáta z důvodu zachování jeho povinnosti mlčenlivosti. Ústavní soud v dané věci napadená rozhodnutí zrušil pro rozpor s právem na soudní ochranu, neboť advokát ve skutečnosti nebyl mlčenlivosti řádně zproštěn, soudy v tehdejším řízení neprovedení důkazu řádně neodůvodnily, a navíc neprovedly další navrhované důkazy. Uvedená věc se však zásadně liší od věci nyní posuzované v tom, že soudy neprovedly ani jiné důkazy, které stěžovatel navrhoval, a jejich právní závěry zůstaly v rovině domněnek. Naopak, v nyní posuzované věci obecné soudy jiným důkazním návrhům stěžovatele vyhověly, a z napadených rozhodnutí neplyne, že by jejich právní závěry spočívaly na neprokázaných tvrzeních. Z odůvodnění napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že dokazování bylo provedeno úplně a skutkový stav zjištěn dostatečně. Obecné soudy v nyní posuzované věci nezabránily stěžovateli prokázat jeho tvrzení. Odkazovaná věc se proto skutkově liší.
14. Lze proto uzavřít, že v nyní posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí lze seznat, z jakého důvodu stěžovatelem navrhovaný důkaz obecné soudy neprovedly. Ústavní soud považuje argumentaci obecných soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu