ECLI:CZ:US:2020:4.US.2383.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2383/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Veselským, advokátem, sídlem 28. října 1872/114, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2020 sp. zn. 4 Tdo 452/2020, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. října 2019 sp. zn. 1 To 75/2018 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. května 2018 sp. zn. 32 T 10/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (správně zvlášť závažného zločinu) a odsoudil jej podle §209 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku stěžovatele pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně krajský soud rozhodl podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku o zabrání věcí, a to peněžních prostředků na konkretizovaném běžném účtu. Stěžovatel se podle skutkové věty výroku o vině dopustil uvedeného pokusu zločinu (resp. zvlášť závažného zločinu), stručně řečeno, tím, že v určeném období na vymezených místech jako obchodní zástupce obchodní společnosti STREEMSUN, s. r. o., prostřednictvím brigádníků, za jejich činnost byl odpovědný, nabízel seniorům krém na křečové žíly s výtažkem kaštanu za částku 1 Kč nebo zcela zdarma za podmínky souhlasu ke vstupu do "drogerijního klubu". Účelem takového způsobu uzavírání Smluv o členství v drogerijním klubu bylo pozdější vymáhání poplatku 4 650 Kč za "aktivační kód", přičemž o této povinnosti nebyli poškození před podpisem smlouvy řádně informováni. Specifikovaná část z celkem 1294 poškozených na tuto výzvu spojenou s "upozorněním" na možnost vymáhání soudní cestou s případnou exekucí předmětnou částku zaplatila a další poškození na obdrženou výzvu buď nereagovali a aktivační poplatek nezaplatili, nebo jim výzva k úhradě vůbec nestihla být zaslána, neboť došlo k masivní medializaci věci a na základě oznámení řady poškozených se věcí začala zabývat Policie České republiky.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") nadepsaným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil s poukazem na §209 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let při nezměněném výroku o vině pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy zatížily svá rozhodnutí extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Vytýká, že krajský soud provedl při hlavním líčení dokazování toliko výslechem 263 poškozených, když podle tohoto soudu šlo o tzv. reprezentativní vzorek 20 % svědků (263 svědeckých výpovědí z celkového počtu 1294). Uvedený postup krajského soudu považuje stěžovatel za porušení zásady rozsahu dokazování pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Abecední kritérium výběru podle jeho tvrzení nesplňuje základní kritéria výběru a jako příklad správného výběru uvádí pravděpodobnostní, prostý náhodný, stratifikovaný náhodný, záměrný. Uvádí, že žádný obecný předpis upravující trestní řízení takový pojem nezná, natož aby ho připouštěl. Současně tvrdí, že výslechy svědků v posuzované věci nejsou shodné (podpisy, výzva k zaplacení, výpovědi smluv). Takovým postupem došlo k nezákonnému obcházení trestního řádu, kdy soud de facto legalizoval neprocesní důkazy. Zastává názor, že měl mít možnost ve všech 1294 případech podrobit svědky výslechu, klást jim otázky. Zvoleným postupem soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a bylo mu upřeno právo na obhajobu (návrhy na doplnění dokazování a provedení důkazů). Stěžovatel dodává, že skutek má být zjištěn bez důvodných pochybností, přičemž rozsudek opřený pouze o pravděpodobnostní zjištění viny nemá náležitou morální váhu a není hodnocen jako akt spravedlnosti. Stěžovatel tvrdí, že v dané věci nebyl dodržen §2 odst. 5 trestního řádu.
6. Stěžovatel dále namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, nejprve obecně a následně konkrétně. Rozporuje postup krajského soudu, který nevysvětlil, z jakého důvodu nepřistoupil k výslechu zbývajících svědků (79,7 % poškozených), resp. v čem spatřuje nadbytečnost jejich výslechu. Nesouhlasí ani s postupem krajského soudu, který neprovedl ani jeden výslech tzv. brigádníků. Tvrdí, že nebylo zjišťováno, zda tyto osoby byly o způsobu prodeje a uzavírání smluv poučeny jeho osobou. Má za to, že by to výslech uvedených svědků vyvrátil a poukazuje na svoji obhajobu.
7. Posléze stěžovatel namítá, že předmětná věc měla být posuzována v občanském soudním řízení, nikoli trestním řízení, čímž se soudy nezabývaly ani jako předběžnou otázkou podle §9 odst. 1 trestního řádu. Poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe jako uplatňování trestního práva zdrženlivě a jako ultima ratio. Zdůrazňuje zákonné využití možnosti odstoupení od smlouvy a skutečnost, že žádný subjekt po poškozených finance nepožadoval ani nevymáhal. Celá věc se tak podle stěžovatele měla řešit v civilněprávní rovině, kde je regulována ochrana spotřebitele, k čemuž uvádí, že judikatura řeší velikost písma ve smluvních ujednáních, nekalé praktiky, překvapivá ujednání ve spotřebitelských smlouvách aj. V kontextu této námitky akcentuje hromadné namítání neplatnosti smluv, udílení četných rad poškozeným svědkyní Š. a různými organizacemi zabývajícími se ochranou spotřebitele. Trvá na tom, že především samotní účastníci soukromoprávního smluvního vztahu musí dbát ochrany svých majetkových práv, musí postupovat obezřetně a dodržovat zásady opatrnosti, což podle stěžovatele vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
11. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí (viz níže).
13. Stěžovatel v části své ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky proti skutkovým zjištěním, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
14. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
15. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Uvedené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
16. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
17. Stěžovatel v podstatě "kombinuje" všechny uvedené kategorie vad důkazního řízení, a to argumentací, že soudy procesně nepřípustným způsobem vycházely jen ze "vzorku" poškozených, který nadto nevybraly tak, aby šlo alespoň o jejich "reprezentativní vzorek", ostatní poškozené nevyslechly (jde podle tvrzení stěžovatele o opomenuté důkazy) a na tomto základě dospěly ke skutkovým zjištěním, které jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
18. Ústavní soud - při respektování výše uvedených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal relevantní pochybení v postupu krajského soudu, který vyslechl pouze konkretizovanou část z poškozených. Určující je, že z výpovědí prakticky všech poškozených slyšených v hlavním líčení (tedy cca jedné pětiny z celkového počtu poškozených, vybrané na základě "abecedního" klíče) podle závěrů soudů vyplynul stejný modus operandi stěžovatele. Z výpovědí poškozených slyšených ve hlavním líčení vzaly soudy za prokázané, že v naprosté většině případů šlo o osoby seniorského věku, v některých případech o velmi staré osoby, přičemž žádnému z těchto poškozených nebyla sdělena skutečnost, že odběrem krému na křečové žíly za 1 Kč nebo zdarma a podpisem překládané listiny (registračního formuláře do drogerijního klubu) vzniká povinnost uhradit do 30 dní částku 4 650 Kč. Všichni slyšení svědci vypověděli, že byla-li by jim tato povinnost před nebo při podpisu smluv sdělena, krém na křečové žíly by si nevzali a v žádném případě by nic nepodepsali. Zde je nezbytné zdůraznit, že žádný z vyslechnutých svědků neuvedl, že byl seznámen s důsledky uzavření smlouvy, ani jednomu z nich se tedy nedostalo úplných a pravdivých informací, jednak o zaplacení rezervačního kódu jednak o možnosti odstoupit od smlouvy. Nikdo ze svědků neobdržel kopii registračního formuláře. Předmětné informace byly zapsány těžko čitelným drobným písmem světle modré barvy na rubové straně smlouvy. Kopie smluv, ze kterých by mohli poškození poznat, k čemu se zavázali, byly poškozeným zasílány až současně s výzvou k zaplacení částky 4 650 Kč v době, kdy již lhůta k odstoupení od smlouvy uplynula. Drobné rozdíly ve výpovědi u jednotlivých poškozených (co podepisovali, zda zaplatili cenu krému, zda uhradili požadovanou částku na základě výzvy zcela, částečně nebo vůbec atd.) nejsou z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele určující. V širších souvislostech lze připomenout rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 11. 2007 ve věci D. H. v. Česká republika, stížnost č. 57325/00, bod 209., ze kterého se podává, že není vždy nutné při zjišťování skutkového stavu posuzovat každý případ individuálně, nýbrž může postačovat přiměřený vzorek.
19. Namítá-li stěžovatel, že nebyli ztotožněni a vyslechnuti brigádníci (prodejci), kteří s poškozenými smlouvy sjednávali, dlužno konstatovat, že odpovídající zjištění soudy učinily na základě školícího protokolu ze dne 1. 9. 2011 uzavřeného mezi společností STREEMSUN, s. r. o., a stěžovatelem, a dále výpovědí svědků, kteří se na základě inzerátu přihlásili na pozici prodejců, avšak jakmile jim byla vysvětlena jejich náplň práce a přečetli si zejména smlouvy o spolupráci, o uvedenou činnost neměli zájem a od záměru spolupráce odstoupili. I těmto svědkům bylo totiž ihned po přečtení smluv o spolupráci zřejmé, že jde o nekalé praktiky zaměřené na osoby staršího věku.
20. Stěžovatel byl tedy uznán vinným nejen na základě svědeckých výpovědí poškozených, ale rovněž i svědeckých výpovědí týkajících se založení společnosti, jejího účetnictví a osob ucházejících se o pozici prodejce drogerijního zboží (i s podepsanou smlouvou o spolupráci); dále zejména na základě listinných důkazů (registrační formuláře do drogerijního klubu, výzvy k zaplacení dluhu po splatnosti, smlouvy o spolupráci, školící protokoly, protokol o prohlídce jiných prostor a pozemků, výpis z katastru nemovitostí, nájemní smlouvy, znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, aj.) a na základě příkazu ke zjištění údajů o telekomunikačním provozu apod.
21. Stěžovatel polemizuje s hodnocením těchto důkazů provedeným soudy, jakož i navazujícím právním hodnocením, jeho polemika však nemá ústavněprávní relevanci. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a právní argumentaci řídily.
22. Jde-li o stěžovatelovu námitku, že soudy měly v jeho prospěch aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, soudy shodně konstatovaly, že stěžovatel standardně naplnil všechny znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, a tento trestný čin odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), tudíž reakce v podobě trestního odsouzení byla adekvátní. Skutečnost, že se stěžovatel trestné činnosti dopustil s využitím institutu vlastního občanskému právu (smlouva), není samozřejmě důvodem, pro který by nebylo možné uplatnit prostředky trestního práva. Očividně bezvýznamné jsou též stěžovatelovy úvahy o nedostatečné "opatrnosti" poškozených.
23. Jak bylo konstatováno, uvedený rozsah dokazování, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů, považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, ani že by nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
24. Znaky neústavního postupu nespatřuje Ústavní soud ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky směřovaly zčásti do důkazního řízení, a proto neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za podřaditelnou pod zmíněný dovolací důvod považoval Nejvyšší soud zejména námitku, že bylo nutné aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. K ní Nejvyšší soud konstatoval, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou, přičemž konkrétní důvody jsou vymezené výše. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
25. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
26. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu