ECLI:CZ:US:2020:4.US.2408.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2408/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2020 č. j. 24 Cdo 465/2020-552, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. května 2019 č. j. 15 Co 45/2019-467 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. října 2018 č. j. 61 C 141/2016-377, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace DRUŽBA, stavební bytové družstvo, sídlem Kapucínské náměstí 100/6, Brno, Ing. Eduarda Kočvary a Mgr. Marie Kočvarové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jsou nejen v rozporu se zákonem, ale také s jeho ústavně zaručenými základními právy (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 10. 2018 č. j. 61 C 141/2016-377 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal určení, že vlastníky konkretizované bytové jednotky nejsou druhý vedlejší účastník a třetí vedlejší účastnice (I. výrok), a také žalobu, že jejím vlastníkem je první vedlejší účastník (II. výrok). Dále městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. a IV. výrok). Zamítavý první výrok odůvodnil nedostatkem naléhavého právního zájmu stěžovatele na negativním určení, zamítavý druhý výrok platným nabytím vlastnického práva druhým vedlejším účastníkem a třetí vedlejší účastnicí na základě smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví členů družstva.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek v I. a II. výroku (I. výrok), změnil výroky o nákladech řízení (II. výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. a IV. výrok). Podle krajského soudu na negativním určovacím výroku nemá právní zájem a v průběhu řízení ztratil naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem jednotky je první vedlejší účastník, protože v jiném řízení bylo pravomocně rozhodnuto, že není členem družstva ani nájemcem družstevního bytu.
4. Proti části I. výroku rozsudku krajského soudu, v níž byl potvrzen II. výrok rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť stěžovatel v něm nevymezil takovou otázku, která by zakládala jeho přípustnost.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy svá rozhodnutím nezaložily na jejich vlastním posouzení pro danou věc rozhodné otázky, ale držely se toho, jak tuto otázku posoudil v jiném řízení jiný soud, ovšem toliko v odůvodnění svého rozhodnutí - přitom podle stěžovatele je pro soudy závazný jen výrok jiného pravomocného rozhodnutí. Podle stěžovatele jsou smlouvy o převodu členských práv a povinností vztahujících se k předmětnému družstevnímu bytu uzavřené mezi stěžovatelem a Tomášem Březinou a následně mezi Tomášem Březinou a druhým vedlejším účastníkem a třetí vedlejší účastnicí absolutně neplatné, a proto je stěžovatel i nadále členem prvního vedlejšího účastníka a nájemcem předmětného družstevního bytu. Stěžovatel obsáhle polemizuje s výsledky řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 19 Cm 61/2012, z nichž má vyplývat platnost smlouvy o převodu členských práv mezi ním a Tomášem Březinou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy (zvláště krajský soud a Nejvyšší soud) velmi podrobně a instruktivně vypořádaly, když stěžovatel na jejich právní závěry v ústavní stížnosti nereaguje a v podstatě je přehlíží. Za takové situace ovšem postačí na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí odkázat.
9. Ústavní soud souhlasí s obecnými soudy v tom, že stěžovatel by mohl mít naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k bytové jednotce podle §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jen vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi, ale protože bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, že stěžovatel není členem tohoto družstva ani nájemcem družstevního bytu, nemohlo by ani takové eventuální vlastnictví prvního vedlejšího účastníka k předmětné jednotce založit nárok stěžovatele na to, aby uvedenou bytovou jednotku získal do svého vlastnictví. Vzhledem k tomu, že stěžovatel řádnou a věcnou argumentací nerozporuje závaznost soudních rozhodnutí o tom, že není členem družstva ani nájemcem družstevního bytu pro právě posuzované řízení (když v odůvodnění napadených rozhodnutí bylo stěžovateli - byť bez jeho náležité odezvy - opakovaně vysvětleno, že význam zamítavého výroku pro jiné řízení lze určit až jeho interpretací v odůvodnění), lze na tuto určující závaznost nyní už toliko odkázat. Nejvyšší soud stěžovateli v odůvodnění napadeného usnesení připomenul, že jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze (ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 19 Cm 61/2012) bylo odmítnuto a Ústavní soud k tomu dodává, že následná stěžovatelova ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou (usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1146/20; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. K námitce stěžovatele, že v jeho neprospěch byl krajským soudem změněn nákladový výrok městského soudu, ač odvolání podal jen on sám, Ústavní soud odkazuje například na usnesení ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 230/04, v němž je vysvětleno, že zásada zákazu reformationis in peius se v civilním řízení neuplatní.
11. Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání, nelze v takovém postupu shledat nic neústavního, neboť krajský soud z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve stěžovatelově případě bezezbytku vycházel a ani stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by formuloval otázku zakládající přípustnost jeho dovolání, kterou by Nejvyšší soud jakkoliv opomněl.
12. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu