ECLI:CZ:US:2020:4.US.2440.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2440/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Martina Tichého, zastoupeného Mgr. Reném Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti II. výroku a IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. května 2020 č. j. 69 Co 60/2020-130, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a Bytového družstva PASÁŽKA na Tř. Svobody 411/27 a ulici Švédská 415/12, sídlem tř. Svobody 411/27, Olomouc, a Statutárního města Olomouc, sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 5. 2020 č. j. 69 Co 60/2020-130 v části, kterou byl změněn III. výrok rozsudku Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 12. 2019 č. j. 19 C 257/2019-101, kterým byla stěžovateli jako žalobci uložena povinnost nahradit druhému vedlejšímu účastníkovi jako druhému žalovanému náklady řízení před okresním soudem ve výši 12 342 Kč, a dále se domáhal zrušení IV. výroku rozsudku krajského soudu, kterým byla stěžovateli uložena povinnost nahradit druhému vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 12. 2019 č. j. 19 C 257/2019-101 byla zamítnuta žaloba o určení, že vlastníkem v žalobě konkretizovaných nemovitostí je druhý vedlejší účastník (výrok I.) a dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi jako prvnímu žalovanému náklady řízení ve výši 10 164 Kč (výrok II.) a druhému vedlejšímu účastníkovi částku 10 164 Kč (výrok III.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem krajského soudu ze dne 26. 5. 2020 č. j. 69 Co 60/2020-130 byl rozsudek okresního soudu v I. výroku potvrzen (výrok I.) a v nákladových výrocích II. a III. byl změněn tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení před okresním soudem prvnímu vedlejšímu účastníkovi částku 12 342 Kč a druhému vedlejšímu účastníkovi částku 12 342 Kč (výrok II.). Výroky III. a IV. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení prvnímu vedlejšímu účastníkovi ve výši 4 114 Kč a druhému vedlejšímu účastníkovi ve výši 8 228 Kč.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, v níž se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
8. V posuzované věci bylo proti napadenému rozsudku krajského soudu přípustné dovolání za podmínek uvedených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a o této možnosti bylo účastníkům řízení poskytnuto krajským soudem řádné poučení. Dotazem na pracovnici okresního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel dovolání skutečně podal a bude o něm rozhodováno.
9. Podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti výše uvedeným nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu, když v souladu s poučením poskytnutým krajským soudem není dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení samostatně přípustné.
10. Za dané situace Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva; za takový procesní prostředek je v nyní projednávané věci nutno považovat i dovolání podle §236 a násl. o. s. ř., byť by šlo o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpáním všech procesních prostředků se rozumí nejen jejich uplatnění, přesněji uplatnění posledního procesního prostředku (zde dovolání), který stěžovateli přísluší, nýbrž i ukončení řízení o něm pravomocným rozhodnutím. To vyplývá již ze samotného znění čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva stanovená §75 odst. 1 části věty za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Posledním prostředkem k ochraně práva je zde tedy podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti začne proto stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to jak proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím. Byla-li by ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování tohoto soudu.
11. Výroky o náhradě nákladů řízení (výroky II. a IV.) napadeného rozsudku krajského soudu) mají v této souvislosti k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv je si proto Ústavní soud vědom okolnosti, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, když by Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší.
12. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje v jeho právu na přístup k Ústavnímu soudu, protože kdyby nesouhlasil s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněn po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 2016/13, ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19, ze dne 20. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 335/20 nebo ze dne 2. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 757/20).
13. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2020
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj