ECLI:CZ:US:2020:4.US.2473.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2473/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Keprta, zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, sídlem Radniční 237/13, Šumperk, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. června 2020 č. j. 69 Co 32/2020-75 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. září 2019 č. j. 17 C 159/2018-47, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a Lenky Heinischové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále též došlo podle stěžovatele k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici částku 32 000 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení a částku 3 330 Kč jako náklady spojené s uplatněním pohledávky do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a dále stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení částku 19 590 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6 732 Kč (výrok II). Oba soudy shledaly, že byla mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí uzavřena platná inominátní smlouva podle §1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na základě které se stěžovatel zavázal vedlejší účastnici splácet částku v souhrnné výši 166 000 Kč, když tato částka zohledňuje průběh společného hospodaření a peněžní toky v tomto období, kdy byly též spláceny dluhy stěžovatele, resp. jeho rodičů. Bylo pak věcí dohody mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, jakou částkou si tyto vztahy vypořádají. Není úkolem soudu dohodnutou částku jakkoli přepočítávat. Krajský soud k tomu uvedl, že došlo-li mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí k dohodě, pak je třeba jejich vůli respektovat a vycházet z presumpce platnosti právního úkonu podle §574 občanského zákoníku, jak uvedl okresní soud. Dospěl-li okresní soud po provedeném dokazování k závěru, že byla uzavřena ústní smlouva, pak nijak nevybočil ze skutku, který byl vymezen žalobou. Podle krajského soudu nejsou za situace, kdy okresní soud dovodil, že jde o inominátní dohodu, úvahy stěžovatele (k možnosti narovnat se) podstatné. Stěžovatel ostatně na dohodu částečně plnil, když jeho tvrzení, že mělo jít o výživné, bylo dokazováním vyvráceno. Byla-li jinými důkazy prokázána ústní dohoda, nemusel soud se již dále zabývat námitkou pravosti listiny uznání dluhu (u něhož nadto dovodil, že není uznáním žalovaného dluhu), neboť skutkový stav byl prokázán jinými důkazy. K tvrzení o neplatnosti dohody z důvodu omylu krajský soud uvedl, že není s ohledem na obsah ústní dohody zřejmé, v čem má tento omyl vyvolaný lstí vedlejší účastnice spočívat. Současně je tento tvrzený omyl vyloučen zjištěným skutkovým stavem, když účastníci jednali a dohodli se na v podstatě jednoduchém vypořádání o obsahu, jak dovodil okresní soud. V tom, že vedlejší účastnice měla stěžovateli tvrdit, že má právo na vypořádání, krajský soud žádnou lest nespatřoval a zneužití práva vedlejší účastnicí také neshledal.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřuje porušení ústavně garantovaných práv zejména v tom, že obecné soudy v zásadě shodně zaujaly závěr, že bez ohledu na tvrzení účastníků a provedené důkazy lze z předložené listiny dovozovat závěr o ústním uzavření nepojmenované smlouvy, aniž by obsah smlouvy a existence jasně formulované nabídky a jasně formulovaného přijetí nabídky byly právně relevantní, a to v rozporu s úpravou v občanském zákoníku. Postupem obecných soudů došlo podle stěžovatele k porušení jeho práv, a to mimo jiné užitím svévole, extrémním vybočením ze standardů občanského soudního řízení, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální, interpretací zákona a zjišťováním skutkového stavu, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlností, když obecné soudy ignorovaly právní normy vyplývající z platného občanského zákoníku a konstantní judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
8. Stěžovatel se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů tak, aby byl podpořen jeho právní názor, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly; tím staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatel tak v podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což k založení důvodnosti ústavní stížnosti nedostačuje [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
9. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že předmětem nyní posuzovaného sporu je částka ve výši 32 000 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní.
10. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
11. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další).
12. Ústavní soud shledává, že výše uvedený deficit v dané věci zjištěn nebyl. Na klíčových závěrech obecných soudů, jak jsou shrnuty sub 3 tohoto usnesení, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické.
13. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu