ECLI:CZ:US:2020:4.US.2478.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2478/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Sedláčka, zastoupeného Mgr. ICLic. Štěpánem Šťastníkem, advokátem, sídlem Olomoucká 153/25, Opava, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2020 č. j. 16 Co 2/2020-619, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti DN STAVBY, spol. s r. o., "v likvidaci", sídlem V Zátiší 810/1, Ostrava, a 2) obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 9. 2019 č. j. 26 C 140/2014-568 ve znění opravného usnesení ze dne 7. 10. 2019 č. j. 26 C 140/2014-584 bylo první vedlejší účastnici jako žalované uloženo, aby zaplatila stěžovateli jako žalobci částku 533 411 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do rozdílu mezi žalovanou částkou 1 696 952 Kč s příslušenstvím a částkou 533 411 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi stěžovatelem a první vedlejší účastnicí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že ve vztahu mezi stěžovatelem a druhou vedlejší účastnicí jako vedlejší účastnicí řízení nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Okresní soud dospěl k závěru, že v předmětné věci je dána odpovědnost první vedlejší účastnice za škodu způsobenou pracovním úrazem v rozsahu 50 %, a proto stěžovateli náleží celkem částka 533 411 Kč s příslušenstvím. Soud dále zamítl žalobu o náhradu za ztrátu výdělku a žalobu o náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 96 000 Kč, neboť dospěl k závěru, že oba tyto nároky jsou promlčeny.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu ve II. výroku, byla-li jím zamítnuta žaloba o zaplacení částky 48 000 Kč a částky 79 152,10 Kč s příslušenstvím změněn tak, že první vedlejší účastnici bylo uloženo, aby zaplatila stěžovateli částku 48 000 Kč a částku 79 152,10 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků ani druhá vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Krajský soud dovodil, že nárok stěžovatele na náhradu za ztrátu na výdělku není promlčen, stejně jako jeho nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Krajský soud proto změnil rozsudek okresního soudu a přiznal stěžovateli na náhradě za ztrátu na výdělku částku 79 152,10 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel v odvolacím řízení uplatňoval také nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 48 000 Kč (při zohlednění 50% liberace první vedlejší účastnice) a krajský soud jej shledal v tomto rozsahu důvodným. Protože krajský soud rozsudek okresního soudu změnil, rozhodl znovu o nákladech řízení před okresním soudem, a to podle §224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a §142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z účastníků ani druhé vedlejší účastnici nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Krajský soud dovodil, že stěžovatel byl před okresním soudem převážně neúspěšný, že požadavek na náhradu za ztížení společenského uplatnění, u kterého záviselo rozhodnutí na úvaze soudu, činil pouze zlomek z uplatněné částky, první vedlejší účastnice a druhá vedlejší účastnice náklady řízení nepožadovaly. V odvolacím řízení měl stěžovatel plný úspěch, proto krajský soud uložil první vedlejší účastnici nahradit stěžovateli náklady řízení podle §224 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. ve výši 16 305 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení, resp. posuzování procesního úspěchu, a to zejména v pracovněprávních věcech, kde je zaměstnanec vždy slabší stranou. Oba soudy pominuly, že v konečném důsledku byly vedlejší účastnice neúspěšné, neboť oproti jejich setrvalému procesnímu postoji byly nároky stěžovatele co do základu shledány v soudním řízení jako celku za jednoznačně existující a dostatečně prokázané. Stěžovatel proto namítá, že obecné soudy neměly legitimní důvod nepřiznat mu právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. V této souvislosti se stěžovatel odvolává na nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), nález ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 (N 8/36 SbNU 75), nález ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 257/05 (N 231/39 SbNU 449), atd. (dostupné na http://nalus.usoud.cz), a namítá, že krajský soud se nevypořádal s jeho odkazy na rozhodovací činnost Ústavního soudu.
5. Stěžovatel poukazuje na to, že "převážný neúspěch" lze shledávat jen v matematickém propočtu celkové částky požadované a částky skutečně přiznané. Uvedený matematický výpočet má ovšem základ pouze na úvaze obecného soudu o míře stěžovatelova spoluzavinění. A tato úvaha není exaktně měřitelná, aniž by existovala jednoznačná zákonná kritéria pro její konkrétní výsledek. Podle stěžovatele nelze zasahovat do práva na náhradu nákladu řízení, které má samo o sobě ústavněprávní rozměr.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadený II. výrok rozhodnutí krajského soudu, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Je třeba mít na zřeteli, že jde-li o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů vykládat a uplatňovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup při rozhodování nebo rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení vyhovovaly obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a do rozhodovací činnosti soudů zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 411/15 (N 186/79 SbNU 111), či nález ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2417/13 (N 199/75 SbNU 239)].
10. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti nákladovému výroku rozsudku krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před okresním soudem. Krajský soud při svém rozhodování vzal v úvahu, že stěžovatel byl před okresním soudem převážně neúspěšný, že požadavek na náhradu za ztížení společenského uplatnění, u kterého záviselo rozhodnutí na úvaze soudu, činil pouze zlomek z uplatněné částky, a žádná z vedlejších účastnic náklady řízení nepožadovala. S ohledem na uvedené krajský soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem.
11. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud rozhodl o nákladech prvostupňového řízení v souladu s §142 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř., vzal v úvahu měřítko úspěchu ve věci i okolnost, že rozhodnutí o výši plnění částečně záviselo na úvaze soudu. Výše uvedenému závěru krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud přihlédl ke stěžovatelem odkazovaným nálezům Ústavního soudu, avšak vzal v úvahu i konkrétní okolnosti posuzované věci, a přihlédl i k tomu, že rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci krajského soudu rozvedenou v odůvodnění považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným výrokem došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
12. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu