ECLI:CZ:US:2020:4.US.2503.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2503/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Magdou Babákovou Kolečkovou, advokátkou, sídlem Jakubská 156/2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2020 č. j. 49 Co 115/2019-285 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 11. června 2019 č. j. P 4/2019-117, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a 1) M. D., 2) nezletilé K. D. a 3) nezletilého D. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 a čl. 7 ve spojení s čl. 5 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele jako otce (dále též "otec") na změnu rozsudku okresního soudu ze dne 8. 3. 2018 č. j. Nc 12/2018-36 (výrok I.) a rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými vedlejšími účastníky 2) a 3), nezletilými dětmi (dále jen "nezletilé děti" nebo "nezletilí syn a dcera") každý sudý týden od pátku 15:00 hodin do pondělí 8:00 hodin, přičemž dále upravil styk otce s nezletilými v době vánočních svátků, jarních prázdnin, velikonočních prázdnin, podzimních prázdnin a v době hlavních letních školních (výrok II.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, neboť nesouhlasil se zamítnutím jeho návrhu na změnu úpravy rodičovské odpovědnosti tak, aby nezletilé děti byly svěřeny do střídavé výchovy obou rodičů. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 6. 2020 č. j. 49 Co 115/2019-285 byl rozsudek okresního soudu v zamítavém výroku I. potvrzen (výrok I.). Dále byl rozsudek okresního soudu ve výroku II. o styku otce s nezletilými dětmi změněn tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými dětmi a) v každém sudém kalendářním týdnu od pátku od 16:00 hodin do následujícího úterý do začátku školního vyučování nezletilé dcery s tím, že ve stanovenou dobu počátku styku si otec nezletilé děti převezme v místě bydliště vedlejší účastnice 1), matky nezletilých (dále jen "matka"), a v určenou dobu konce styku obě děti odevzdá do školních zařízení, která navštěvují a matka je povinna nezletilé děti ke styku s otcem řádně připravit, ve stanovenou dobu počátku styku děti otci v místně bydliště matky předat a umožnit otci předání dětí ve stanovenou dobu ukončení styku do školních zařízení, která nezletilé děti navštěvují, b) v každém lichém kalendářním týdnu od čtvrtka od skončení školního vyučování nezletilé dcery, kdy si obě děti převezme ve školních zařízeních, která navštěvují, do 18:00 hodin, kdy obě děti matce předá v místě bydliště matky a matka je povinna nezletilé děti ke styku s otcem řádně připravit, umožnit otci je ve stanovenou dobu počátku styku převzít ve školních zařízeních, která nezletilé děti navštěvují a ve stanovenou dobu ukončení styku nezletilé děti od otce převzít v místě bydliště matky. Dále byl upraven styk otce s nezletilými v době vánočních, pololetních, jarních, velikonočních, podzimních a hlavních letních školních prázdninách (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud se po doplnění dokazování provedeném před okresním soudem v odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil s jeho závěrem, že by stěžovatelem navrhovaná střídavá péče o nezletilé děti nebyla vhodným řešením, jelikož si ji děti nepřejí a byla by pro ně příliš zatěžující. Přitom přihlédl především k tomu, že obě nezletilé děti si zvykly na současný stav, který byl nastolen soudem schválenou dohodou rodičů, tj. na stav, kdy jsou v péči matky a zvykly si též na nastavení styku s otcem, který je realizován podle dohody, kterou rodiče uzavřeli s přispěním kolizního opatrovníka. Na takto nastaveném a zavedeném režimu si nepřejí nic měnit a nechtějí ani střídavou péči, což vyjádřily opakovaně při pohovorech s orgánem sociálněprávní ochrany dětí, které proběhly bez přítomnosti rodičů a při kterých byla nezletilým přiměřeně jejich věku vysvětlena situace včetně toho, co znamená střídavá péče. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu i v tom, že není v zájmu nezletilých dětí ve věku pěti a osmi let vystavovat je takové zátěži, kterou představuje pravidelné dojíždění mezi bydlištěm otce a místem školského zařízení, a tudíž není v jejich zájmu ani změna rodičovské odpovědnosti, která by znamenala ukončení výlučné péče matky a nastavení modelu střídavé výchovy. Krajský soud poukázal na to, že děti nechtějí trávit u otce delší časové úseky spojené s opakovaným dojížděním, je tedy irelevantní, zda by šlo o rovnoměrné nebo nerovnoměrné rozložení střídavé péče, neboť ta by byla pro nezletilé spojena s neúměrnou zátěží v podobě častého dojíždění. Krajský soud dále přihlédl k tomu, že kromě přání nezletilých nehovoří v posuzované věci pro střídavou výchovu ani úroveň komunikace rodičů, ani to, že jejich vztahy a vzájemná důvěra jsou značně narušeny a mají jiné názory na výchovu dětí. K tomu dále uvedl, že sice špatná úroveň komunikace rodičů a jejich rozdílné názory samy o sobě nejsou důvodem svědčícím v neprospěch střídavé péče, ale protože situaci v každém jednotlivém případě je třeba zkoumat individuálně, nelze děti vystavovat sociálnímu experimentu, který bude spočívat v tom, že se bude spoléhat na to, že střídavá péče konfliktní vztahy mezi rodiči napraví.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že to byla matka, která proti vůli stěžovatele změnila faktické místo bydliště nezletilých a vytvořila tak vzdálenost, kterou musí nezletilí a stěžovatel při realizaci styku překonávat. Ačkoli tedy matka odešla s dětmi ze společné domácnosti, musí negativní následky se změnou faktického i trvalého bydliště nezletilých snášet právě stěžovatel.
5. Soudy podle stěžovatele nesprávně zjistily skutkový stav pominutím důkazů, učinily skutková zjištění v rozporu s provedenými důkazy a jejich právní závěry jsou v rozporu se skutkovými zjištěními. Stěžovatel namítá, že krajský soud bez náležitého odůvodnění neprovedl důkazy, které měly vyvracet skutkový stav zjištěný okresním soudem. Stěžovatel dovozuje, že v důsledku absence řádného zdůvodnění, proč navržené důkazy nemohou změnit hodnocení skutkového stavu, došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu.
6. Vadou řízení je podle stěžovatele i nevypořádání se s alternativními návrhy stěžovatele na úpravu péče, kterými stěžovatel reagoval na připomínky matky a soudu, zejména ve vazbě na tvrzenou zátěž dojíždění. Soudy při rozhodování nesprávně vyhodnotily skutkový stav, když konstatovaly nedostatek změny poměrů, ačkoli objektivizovaly změnu skutkového stavu spočívající v nástupu nezletilé do školy, nezletilého do školky a matky do práce po ukončení rodičovské dovolené. Jde o změny, které jsou Ústavním soudem hodnoceny jako významné a vyžadující si nové posouzení úpravy péče (srov. a na nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí v tomto usnesení odkazovaná). Stěžovatel namítá, že soudy pominuly důkazy o přímém ovlivňování dětí matkou.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že soudy nehodnotily přístup rodičů k mediaci a hledání řešení ve vztahu k péči o nezletilé, nehodnotily komunikaci mezi rodiči při posuzování žádosti stěžovatele o umožnění rovnocenného styku s nezletilými v době, kdy děti nechodily pro vládní opatření do školy, nereflektovaly ve svých rozhodnutích dosavadní pozitivní praxi stěžovatele a nepovažovaly za důležité objektivně zjistit, jak dlouho jezdí jiné nezletilé děti z vesnic do měst, aby mohly absolvovat školní docházku, když taková praxe je běžná a v úplných rodinách standardně praktikovaná.
8. Stěžovatel namítá, že soudy bez konkrétního důvodu vyloučily střídavou péči, ačkoli nebyla prokázána nezbytnost takového zásahu do práv dětí a stěžovatele. Krajský soud nelogicky upravil styk stěžovatele každý lichý čtvrtek od konce školního vyučování do 18:00 hodin. Přitom náležitě nepřihlédl k tvrzené zátěži dětí dojížděním, když upravil takto izolovaný styk. Takové řešení popírá potřeby nezletilých i samotných rodičů. Současná úprava styku stanovená krajským soudem je z důvodu své nejednolitosti v rozporu se zájmy nezletilých, když předchozí praxe více respektovala koncentraci kontaktu s jedním či druhým rodičem.
9. Stěžovatel namítá, že obecné soudy pominuly nejlepší zájem nezletilých dětí, kterým je péče obou rodičů, zejména za situace, kdy oba rodiče projevují enormní zájem o péči o nezletilé. Postupem soudů došlo k zásahu do práva stěžovatele na rovnou rodičovskou výchovu, péči a ochranu nezletilých a práva na rodinný život.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
14. Ústavní soud poukazuje na to, že povinností orgánu rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, je sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte, tak jak je zakotven v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
15. Ústavní soud také již mnohokrát zdůraznil, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [srov. nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617)] a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka, a nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu, a takový postup je třeba vždy odůvodnit [srov. k tomu např. nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217) či nález ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 (N 193/79 SbNU 199)].
16. Ústavní soud konstatuje, že oba soudy v předmětné věci těmto svým povinnostem dostály. Z výše uvedeného vyplývá (viz bod 3. shora), že krajský soud při rozhodování přihlédl ke všem pro posouzení věci významným skutečnostem a ztotožnil se se závěry okresního soudu, že optimálním řešením v dané věci bude ponechat v platnosti stávající úpravu rodičovské zodpovědnosti, při níž budou nezletilé děti i nadále v souladu se svým přáním v péči matky, která se v současné době jeví být pro nezletilé optimálním řešením, které je v jejich nejlepším zájmu. Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele a při rozhodování přihlédl především k nejlepšímu zájmu obou nezletilých dětí, jakož i k jejich přání. Přitom pečlivě vysvětlil, proč by za dané situace byla střídavá péče nevhodná, přičemž vzal v úvahu i judikaturu Ústavního soudu vztahující se ke střídavé péči. Výstižně poukázal na to, že je třeba mít na paměti, že cílem opatrovnického řízení není nalézt takové řešení, které vyhovuje rodičům, nýbrž řešení, které bude v co nejlepším zájmu nezletilých dětí při současném respektování práv jejich rodičů. Výše uvedené závěry krajského soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladné.
17. Dovozuje-li stěžovatel, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilých dětí do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že u soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pak při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685)].
18. Tak tomu bylo ostatně i v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), v němž sice Ústavní soud mj. vymezil obecná východiska (premisy) pro rozhodování soudů o střídavé výchově, když konstatoval, že "je-li nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů, a jsou-li splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou", nicméně i v tomto případě Ústavní soud jejich naplnění hodnotil s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu soudního rozhodování v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem [srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 38, viz též usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685)].
19. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), vyslovil, že střídavá péče nemá být určitým automatismem. Ústavní soud uvedl, že presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 (N 233/83 SbNU 637)].
20. V nálezu ze dne 31. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 149/20 Ústavní soud dále vyslovil, že kritérium velmi velké vzdálenosti bydliště rodičů nemůže být jediným důvodem vylučujícím vhodnost střídavé péče, aniž by byl blíže zkoumán dopad častého stěhování (cestování) na vývoj nezletilého a celkový kontext případu. Závěr, že cestování a stěhování (a tedy i střídavá péče) není v zájmu nezletilého, proto nemůže být založen na tvrzení zohledňujícím výhradně vzdálenost mezi bydlišti rodičů, ale musí být přesvědčivě odůvodněn, což ovšem znamená a předpokládá, že v soudním řízení je v odpovídajícím rozsahu provedeno dokazování, resp. jsou doplněna skutková zjištění ohledně dopadů cestování a stěhování na vývoj nezletilého. Této své povinnosti soudy v předmětné věci dostály, když zvažovaly vliv cestování nezletilých s ohledem na jejich nejlepší zájem.
21. Jde-li o námitku stěžovatele ohledně případných nedostatků v komunikaci obou rodičů, kdy stěžovatel současně odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16 a na nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, Ústavní soud poukazuje na to, že tato rozhodnutí se vždy vážou na konkrétní okolnosti dané věci, a proto soudy při svém rozhodování musí mít tuto skutečnost na zřeteli a musí vždy zvažovat specifika souzené věci.
22. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu ani nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
23. S přihlédnutím k uvedené judikatuře Ústavní soud konstatuje, že se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu částečně změnil, jde-li o úpravu jeho styku s nezletilými. Stěžovatel se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
24. V posuzované věci bylo rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Soudy přihlédly především k zájmům nezletilých dětí. Svými rozhodnutími soudy upravily péči o nezletilé děti jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní stížnost je v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry obou ve věci jednajících soudů a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do jejich nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
25. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu