ECLI:CZ:US:2020:4.US.2543.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2543/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele N. Z., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2020 č. j. 4 Tdo 428/2020-1786, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2019 sp. zn. 2 To 84/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2019 sp. zn. 45 T 8/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným návodem ke zločinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), k §205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a k přečinu porušování domovní svobody podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku k §178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, kterého se dopustil (stručně řečeno) tím, že v přesně nezjištěné době od 20. 9. 2018 do 16. 10. 2018 v Praze úmyslně vzbudil v C. T. rozhodnutí vloupat se do domu K., a odcizit z něho peněžní hotovost v částce cca 6 000 000 Kč, které se nacházejí v sejfu, a zlato, a to poté, co se stěžovatel prostřednictvím S. T. setkal s C. T. a ukázal mu předmětnou nemovitost, když podmínkou stěžovatele bylo, že se s dalšími pachateli nechce setkat, přičemž pro sebe žádal podíl na kořisti, načež obžalovaní C. T., A. O. a I. C. a V. S. poté, co po dobu několika dní sledovali zmíněný rodinný dům a průběžně získávali konkrétní informace od stěžovatele o pohybu poškozených, např. že jsou aktuálně na dovolené, prostřednictvím S. T., který je předával obžalovanému C. T., vnikli V. S. s A. O., zatímco další spoluobžalovaní hlídali venku před domem, dne 16. 10. 2018 v době od 12:45 hodin do 13:20 hodin přes francouzské okno ze zahrady do uvedeného rodinného domu, kde byla přítomna hospodyně O. M., od které za použití pohrůžky násilí kovovou tyčí, kterou držel v ruce, požadovali sdělit, kde jsou peníze, přičemž následně našli ve skříni dva trezory s peněžní hotovostí ve výši 6.250.000 Kč, dále odcizili další peněžní hotovost ve výši 2 300 Kč, mobilní telefony a zlatý prsten, přičemž o odcizené peníze se rozdělili stejným dílem a podíl pro stěžovatele ve výši 1 000 000 Kč, měl při sobě C. T. Za návod k uvedeným trestným činům byl stěžovatel podle §205 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodné.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh trestního řízení, obsah odůvodnění rozhodnutí městského soudu, vrchního soudu i Nejvyššího soudu, obsah svého odvolání proti rozsudku městského soudu i obsah dovolání proti rozsudku vrchního soudu. Dále uvádí, že trvá na své nevině a vrchnímu soudu vytýká, že zamítl jeho návrh na provedení zásadního důkazu, a to výslechu svědka advokáta D. L., jehož svědectví podle něj mohlo potvrdit či vyvrátit, zda mohl vědět o finanční částce poškozené v jejím domě a díky tomu poskytnout návod k dané trestné činnosti, či nikoliv. Je přesvědčen, že rozhodnutí vrchního soudu je nepřezkoumatelné a protiústavní. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů a požadavků na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení jeho základního práva na obhajobu v rodném jazyce s tím, že mu nebyly doručeny překlady listin obsažených v trestním spisu v jeho mateřském jazyce, že mu nebyla přeložena obžaloba ani usnesení o zahájení trestního stíhání. Poukazuje na to, že tři dny před konáním veřejného zasedání mu bylo pouze oznámeno, že jeho stížnost podaná proti usnesení městského soudu ze dne 12. 8. 2019 sp. zn. 45 T 8/2019, kterým byla zamítnuta jeho žádosti o písemný překlad listin, byla rozhodnutím vrchního soudu ze dne 7. 10. 2019 sp. zn. 2 To 94/2019 zamítnuta, a že tak nic nestojí v cestě konání veřejného zasedání. Zdůrazňuje, že on ani jeho obhájci nebyli přítomni výslechu dalších obžalovaných, neboť v tu dobu ještě nebylo zahájeno jeho trestní stíhání. K těmto důkazům přitom městský soud podle stěžovatele přihlížel, čerpal z nich, avšak jako důkaz je záměrně neoznačil. V dané souvislosti stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. 4 Tdo 1316/2017, z kterého plyne, že je povinností soudu o navržených důkazech rozhodnout, a nevyhoví-li návrhu na jejich provedení, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, jinak založí nepřezkoumatelnost a protiústavnost rozhodnutí.
7. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že bylo důležité vyslechnout S. T., neboť pouze on mohl skutečně potvrdit či vyloučit skutečnosti, které jsou mu kladeny za vinu. Dodal, že nemá žádné zprávy, zda byl jmenovaný již nalezen či nikoliv. Má za to, že v trestním řízení došlo k porušení zásady presumce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo.
8. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel vznáší výhrady proti výši uloženého trestu odnětí svobody a podotýká, že dne 1. 10. 2020 nabude účinnosti novela trestního zákoníku (zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění trestní zákoník, trestní řád a některé další zákony), která mimo jiné zvyšuje hranice škody pro posuzování majetkového protiprávního skutku jako trestného činu. Zdůrazňuje, že jednání, za které byl odsouzen, bude po účinnosti zmíněné novely značnou škodou, nikoliv škodou velkého rozsahu, a že by mu byl ukládán trest v rozmezí dvou až osmi let odnětí svobody. Vzhledem k tomu mu uložený trest v délce trvání šesti let připadá nepřiměřeně přísný, neboť nikdy nebyl trestán a vedl řádný život. Současně se domnívá, že uložený trest je v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny, neboť trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž pozdějšího zákona se použije, je-li to pro pachatele příznivější, což je podle něj případ nyní posuzované věci. Za nepřiměřený a protiústavní považuje i trest vyhoštění na dobu neurčitou. Má za to, že rozhodnutí o tomto trestu nebylo dostatečně odůvodněno s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12 (pozn. N 119/73 SbNU 827, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podle něj obecné soudy neuvedly, jakým konkrétním způsobem by měl být hrozbou pro Českou republiku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší prakticky totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v dovolání a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. vztah mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry rozhodujících soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi závěry vypracovaných znaleckých posudků či mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
12. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
13. V nyní posuzované věci stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud zamítl jeho návrh na provedení klíčového důkazu, a to výslechu svědka advokáta D. L., jehož svědectví podle něj mohlo potvrdit či vyvrátit, zda mohl vědět o finanční částce poškozené v jejím domě a díky tomu poskytnout návod k dané trestné činnosti, či nikoliv. K tomu je třeba zdůraznit, jak vyplývá již z podrobného odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, že obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v posuzované věci obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v určitém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (srov. usnesení ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 134/12).
14. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že o případ tzv. opomenutých důkazů nejde tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 4 Tdo 1347/2013) a své rozhodnutí náležitě zdůvodní. To je i případ nyní posuzované věci, neboť vrchní soud ve svém rozhodnutí vysvětlil, že výslech navrhovaného svědka D. L. nepovažuje za nutný a že by šlo o důkaz nadbytečný, neboť vina stěžovatele byla dostatečně prokázána ostatními v řízení provedenými důkazy.
15. Nejvyšší soud se velmi podrobně a důsledně zabýval také další v ústavní stížnosti uplatněnou námitkou, a to tvrzením stěžovatele, že došlo k porušení jeho základního práva na obhajobu v rodném jazyce. Na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud v tomto ohledu beze zbytku odkazuje. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že je státním příslušníkem Ruské federace a ruské národnosti, a proto v závěru hlavního líčení požádal o překlad písemností podle §28 odst. 4 trestního řádu, které následně výslovně určil. Ve skutečnosti, že soudy jeho žádost posoudily zamítavě, spatřuje porušení svého práva na obhajobu v rodném jazyce a v návaznosti na to porušení práva na spravedlivý proces. Stejný závěr dovozuje z nedoručení překladu usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby a z toho, že při prostudování spisu neměl tlumočníka a nikdo se jej netázal, zda tlumočníka žádá či nikoliv.
16. Podle čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít bezplatnou pomoc tlumočníka, nerozumí-li jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Obdobně čl. 37 odst. 4 Listiny stanoví, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Byť Úmluva hovoří o soudu, je třeba mít za to, že na pomoc tlumočníka má obviněný právo v každé fázi trestního řízení, tedy i v přípravném řízení, čemuž odpovídá i znění ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny a ustanovení §2 odst. 14 trestního řádu a §28 odst. 1 trestního řádu.
17. Podle §28 odst. 1 trestního řádu využije-li obviněný právo uvedené v §2 odst. 14 trestního řádu (prohlásí, že neovládá český jazyk), ustanoví tlumočníka orgán činný v trestním řízení, kdy tímto orgánem se rozumí orgán, před kterým se v době ustanovení tlumočníka trestní řízení vede. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení za podmínek uvedených v odstavci 1 je třeba obviněnému písemně přeložit usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení o vazbě, usnesení o nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu, obžalobu, dohodu o vině a trestu a návrh na její schválení, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz, rozhodnutí o odvolání a o podmíněném zastavení trestního stíhání. To neplatí, prohlásí-li obviněný po poučení, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje. Týká-li se takové rozhodnutí více obviněných, přeloží se obviněnému jen ta část rozhodnutí, která se jej týká, lze-li ji oddělit od ostatních výroků rozhodnutí a jejich odůvodnění. Pořízení překladu rozhodnutí a jeho doručení zajišťuje orgán činný v trestním řízení, o jehož rozhodnutí jde.
18. Podle §28 odst. 4 trestního řádu za podmínek uvedených v odstavci 1 je třeba obviněnému písemně přeložit i písemnost neuvedenou v odstavci 2, je-li to zapotřebí pro zaručení spravedlivého procesu, zejména pro řádné uplatnění práva na obhajobu, a to v rozsahu určeném orgánem činným v trestním řízení, který je nezbytný k seznámení obviněného se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu. Není-li odůvodněnému návrhu obviněného, který využil právo uvedené v §2 odst. 14 trestního řádu na pořízení překladu takové písemnosti vyhověno, orgán činný v trestním řízení, který řízení vede, o tom rozhodne usnesením. Namísto písemného překladu podle věty první lze písemnost nebo její podstatný obsah přetlumočit. Ustanovení věty první se nepoužije, byla-li již tato písemnost nebo její podstatný obsah obviněnému přetlumočena nebo prohlásí-li obviněný po poučení, že pořízení jejího překladu nepožaduje. Proti rozhodnutí podle věty první je přípustná stížnost. Pořízení překladu a jeho doručení zajišťuje orgán činný v trestním řízení, který řízení vede.
19. Z obsahu výše uvedených ustanovení je zřejmé, že právo na tlumočníka je věcí volby a není třeba překládat, prohlásí-li obviněný po poučení, že pořízení překladu nepožaduje.
20. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení shledal, že dané námitky jsou z hlediska v dovolání deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněné. Plně se ztotožnil s názory soudů nižších stupňů, že vzhledem k tomu, že řízení dospělo až do fáze vynesení odsuzujícího rozsudku (rozsudek byl stěžovateli přeložen), který podrobně rozebírá všechny provedené důkazy, jsou z něj zjevné všechny okolnosti případu a není pochyb o tom, co je stěžovateli kladeno za vinu, není následná žádost stěžovatele o překlad výslovně označených listin, kterou učinil až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, důvodná. Nejvyšší soud zdůraznil, že již od počátku řízení a v průběhu celého řízení byl stěžovatel poučován o možnosti využít svého práva na tlumočníka, když tlumočník se účastnil všech rozhodujících úkonů ve věci, u kterých byl stěžovatel přítomen (výslechy v přípravném řízení, rozhodování o vazbě a hlavní líčení), přičemž stěžovatel opakovaně orgánům činným v trestním řízení sděloval, že český jazyk ovládá a překlad nepotřebuje. Po dobu celého hlavního líčení u prvoinstančního soudu, jakož i celého veřejného zasedání u soudu druhého stupně byl u soudů přítomen tlumočník do jazyka ruského, který byl kdykoliv připraven stěžovateli tlumočit kteroukoliv část výpovědí, důkazů či průběhu hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale stěžovatel jeho služeb až do přednesu závěrečné řeči u soudu prvního stupně nevyužil, byť byl opakovaně na možnost využití jeho služeb upozorňován. Stěžovatel měl rovněž od počátku řízení k dispozici obhájce, takže jeho práva na obhajobu byla plně respektována, přičemž měl-li by obhájce pochybnosti o tom, že jeho klient něčemu nerozumí, měl možnost kdykoliv zasáhnout, a nepochybně by tak i učinil.
21. K námitce stěžovatele, že mu nebyl doručen překlad obžaloby, Nejvyšší soud uvedl, že obžaloba byla přeložena do ruského jazyka, ale překlad nebyl stěžovateli zaslán, protože výslovně uvedl v přípravném řízení, že překlad listin uvedených v §28 odst. 2 trestního řádu nepožaduje. Své stanovisko změnil až u hlavního líčení konaného dne 10. 7. 2019, kdy byl vyhlášen odsuzující rozsudek. Takový postup podle Nejvyššího soudu odpovídá znění §28 odst. 2 trestního řádu a nezakládá porušení práva stěžovatele na tlumočení a překlad a práva na obhajobu.
22. K překladu usnesení o zahájení trestního stíhání Nejvyšší soud poznamenal, že ze znění §28 odst. 2 trestního řádu vyplývá, že překlad usnesení o zahájení trestního stíhání apriori je povinen zajistit policejní orgán či státní zástupce, když v přípravném řízení může vydat usnesení o zahájení trestního stíhání toliko policejní orgán či státní zástupce, nikoliv soud. K tomu opakovaně zdůraznil, že stěžovatel výslovně v přípravném řízení prohlásil, že překlad písemností uvedených v §28 odst. 2 trestního řádu nepožaduje a své stanovisko nezměnil ani při prostudování spisu podle §166 odst. 1 trestního řádu.
23. K argumentaci stěžovatele, že neměl tlumočníka ani při prostudování spisu, Nejvyšší soud poukázal na to, že ze záznamu o prostudování spisu ze dne 20. 5. 2019 je naprosto zjevné, že stěžovatel u prostudování spisu za přítomnosti svého obhájce výslovně prohlásil, že nepožaduje pro prostudování trestního spisu účast soudního tlumočníka.
24. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ve shodě s názorem Nejvyššího soudu shledal, že stěžovatel nebyl dotčen v právu na obhajobu, a to včetně obhajoby v mateřském jazyce podle §2 odst. 14 trestního řádu, a že nedošlo ani k porušení jeho práva na tlumočení podle §28 odst. 2 trestního řádu a s tím souvisejícího porušení práva na spravedlivý proces.
25. Za pravdu nelze dát stěžovateli ani v tom jeho mínění, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Pravidlo in dubio pro reo vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti o skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
26. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti a vykazovalo znaky neústavnosti. Naopak, obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
27. V souladu s požadavky ústavního pořádku a judikatury Ústavního soudu rozhodující obecné soudy postupovaly také při posouzení výměry uloženého trestu. Stěžovateli byl uložen trest takřka na samé spodní hranici zákonné trestní sazby podle §205 odst. 5 trestního zákoníku jako trest úhrnný za spáchání více trestných činů podle nejpřísnějšího ustanovení v sazbě od pěti do deseti let. Namítá-li stěžovatel, že dne 1. 10. 2020 nabyla účinnosti novela trestního zákoníku (zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění trestní zákoník, trestní řád a některé další zákony), která mimo jiné zvyšuje hranice škody pro posuzování majetkového protiprávního skutku jako trestného činu, a že by jeho trestná činnost měla být posouzena podle této nové právní úpravy, neboť je pro něj příznivější, k tomu Ústavní soud podotýká, že novelizované znění trestního zákoníku nabylo účinnosti až dne 1. 10. 2020, jak sám stěžovatel uvádí, proto nemohlo být aplikováno obecnými soudy na trestní věc stěžovatele, neboť v době jejich rozhodování ještě nebylo účinné. Z ústavních mezí pro ukládání trestů soudy nikterak nevybočily ani při rozhodování o trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Tento trest obecné soudy uložily stěžovateli na maximální možnou dobu s ohledem na vysokou závažnost jeho jednání a s přihlédnutím k tomu, že jej v kombinaci s trestem odnětí svobody uloženým takřka na samé spodní hranici zákonné trestní sazby nelze hodnotit jako nepřiměřený, přičemž není v zájmu České republiky a jejích obyvatel, aby se na území České republiky zdržovaly osoby, které se dopustily tak závažné trestné činnosti. I když si lze představit podrobnější odůvodnění rozhodnutí při ukládání daného trestu, nelze považovat ani v tomto směru postup obecných soudů za neústavní.
28. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu