ECLI:CZ:US:2020:4.US.2633.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2633/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Autometal, spol. s r. o., sídlem Zalužany 99, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. září 2020 č. j. 6 Afs 207/2020-37, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení rubrikovaného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena její práva zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Celní úřad pro Středočeský kraj (dále jen "celní úřad") na základě výsledků provedené kontroly u stěžovatelky 61 dodatečnými platebními výměry doměřil stěžovatelce clo a uložil jí povinnost uhradit penále. Cílem kontroly bylo ověření správnosti údajů o sazebním zařazení a celní hodnotě dovezeného zboží uvedeného v celních prohlášeních stěžovatelky předložených v letech 2013, 2014 a 2015, konkrétně zboží označeného jako sběrné svodové potrubí výfukových plynů z litiny pro osobní vozidla; části katalyzátorů a předkatalyzátorů - vstupní a výstupní kužele z nerezové oceli; horní nebo dolní polovina svodového výfukového potrubí z nerezové oceli; půlkruhové a oválné poloviny plášťů katalyzátoru z nerezové oceli; lisované drátěné distanční kroužky; tepelné kryty výfukového potrubí; držáky výfukové soustavy motorových vozidel. Stěžovatelka toto zboží zařadila do podpoložky kombinované nomenklatury 7325 10 00 (výrobky z litiny) nebo do podpoložky kombinované nomenklatury 7326 90 98 (výrobky z nerezu). Celní úřad dospěl k závěru, že převážná část zboží měla být správně zařazena do podpoložky kombinované nomenklatury 8708 92 99, neboť se jednalo o ostatní části výfukového potrubí; část zboží měla být správně zařazena do podpoložky kombinované nomenklatury 8708 99 97 ("---- ostatní"); obě tyto podpoložky patří do čísla 8708 Části, součásti a příslušenství motorových vozidel, kde každá z jeho položek představuje určitou část motorového vozidla (např. položka 8708 92 Tlumiče výfuku a výfuková potrubí; jejich části a součásti).
3. K odvolání stěžovatelky vedlejší účastník rozhodnutími ze dne 10. 1. 2017 č. j. 2009/2017-900000-304.1, 2009-2/2017-900000-304.1 až 2009-23/2017-900000-304.1 a ze dne 11. 1. 2017 č. j. 2009-24/2017/900000-304.1 až 2009-61/2017/900000-304.1 změnil dodatečné platební výměry celního úřadu tak, že byly zrušeny ty jejich části, jimiž bylo stěžovatelce předepsáno k úhradě penále podle §251 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád; ve zbývajících částech zůstaly dodatečné platební výměry nezměněny.
4. Žalobu směřující proti těmto rozhodnutím Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 6. 2020 č. j. 48 Af 7/2017-505 jako nedůvodnou zamítl.
5. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Připomenul, že o skutkově a právně obdobných návrzích stěžovatelky (nadto ke kasačním stížnostem téměř doslovného znění) již rozhodoval v rozsudcích ze dne 20. 12. 2018 č. j. 6 Afs 293/2018-39, 6 Afs 294/2018-38, 6 Afs 295/2018-39, 5 Afs 277/2018-39 a ze dne 17. 1. 2019 č. j. 7 Afs 322/2018-49. Od závěrů vyslovených v těchto rozsudcích neměl důvod se odchýlit. Uvedl, že krajský soud správně vycházel z toho, že účel použití výrobku je společně s jeho objektivními charakteristikami a vlastnostmi kritériem pro jeho sazební zařazení. Stejně tak přisvědčil závěrům vedlejšího účastníka, že ze shromážděných podkladů jasně vyplývá, že výrobky, které stěžovatelka dováží, nelze použít k ničemu jinému než ke smontování s ostatními díly a následnému namontování do konkrétních typů osobních automobilů. Jde o části nebo součásti vytvářející jeden celek, pro jehož funkci jsou nepostradatelné, tento celek je charakteristický účelem svého použití, který je předem daný (jiné využití nepřipadá v úvahu). Zpracování, které stěžovatelka provádí (svařování jednotlivých komponent, lisování nebo montování), stejně jako následné činnosti (dotvarování, kontrola, testování, antikorozní nátěr, tlakové testy, značení a balení), nemají podstatný vliv na vymezený charakter výrobků, neboť je-li výrobek předkládán v nesmontovaném nebo rozloženém stavu, pak se části budoucího výrobku zařazují stejně jako kompletní výrobek, k jehož výrobě slouží. Nejvyšší správní soud rovněž souhlasil se závěry krajského soudu, že části nebo součásti sloužící k montáži celku je třeba zařadit jako finální výrobek, jsou-li jednoznačně rozpoznatelné jako vhodné výhradně nebo hlavně pro tento výrobek, a dále, že bylo nadbytečné provádět ve věci znalecký posudek, neboť zde nevznikla pochybnost o skutkovém stavu rozhodném pro posuzovanou věci; proto nešlo podle jeho názoru o tzv. opomenutý důkaz.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka má za to, že postupem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu), neboť správní soudy zamítly její návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru strojírenství, odvětví strojírenství všeobecné, specializace technický stav motorových vozidel. Stěžovatelka má za to, že pouze navržený důkaz mohl jednoznačně prokázat, zda lze dovezené zboží považovat za konečné výrobky, či zda je po dovozu těchto výrobků nutná jejich úprava, která ovlivňuje jejich funkčnost, kdy právě znalec z výše uvedeného oboru mohl přinést do celé věci zásadní pohled. Neprovedením navrhovaného důkazu tak došlo k porušení zásady materiální pravdy, podle které jsou celní orgány povinny zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodování. Stěžovatelka též uvádí, že Nejvyšší správní soud nesprávně posoudil i další otázky, když z důkazů předložených stěžovatelkou v dosavadním průběhu řízení je zřejmé, že jde o výrobky z nerezové oceli (co do složení jsou majoritními prvky železo, chrom, případně nikl). Proto dovážené zboží nemá před zpracováním účel použití jasně daný, neboť jde o zboží, které je nutné dále zpracovat. Toto následné zpracování spočívá ve svařování poměrně složitým způsobem, v montování a další úpravě. Dovezené zboží tedy nemůže být chápáno jako část, součást nebo příslušenství motorových vozidel, a proto stěžovatelka nepochybila při sazebním zařazování do kombinované nomenklatury.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícím správním či daňovém řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (daňovém) řízení, a následně soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních (daňových) orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
11. Je třeba opakovaně zdůraznit, že právě Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, jestli jeho právní názor uvedený v napadeném rozsudku extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí a jestli obecné soudy nevybočily z mezí řádně vedeného soudního procesu. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
12. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci podústavního práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze bez dalšího podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje ochrana čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci Ústavním soudem pouze tehdy, je-li jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatelku příznivé, nýbrž že bude mít přístup k soudu, který její věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny tak, že bude projednána veřejně, v její přítomnosti tak, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatelku.
13. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že soudy se řádně vypořádaly se všemi v průběhu řízení vznesenými námitkami stěžovatelky. Ta se od Ústavního soudu nadto domáhá přehodnocení závěrů správních soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry správních soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
14. Celní úřady i správní soudy srozumitelně objasnily, jaké vlastnosti dovážené zboží má a k jakému účelu je určeno (viz k obdobné problematice již usnesení Ústavního soudu ve věci stejné stěžovatelky ze dne 10. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 873/19). Irelevantní je pak otázka, kterou měl podle stěžovatelky posoudit znalec. Pro celní zařazení zboží není rozhodující skutečnost, zda samotné zboží je schopné plnit konkrétně určený účel v automobilu, nýbrž skutečnost, zda je zboží již před smontováním (svařením) určeno k tomu, aby společně s dalšími součástmi plnilo konkrétně vymezený účel.
15. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností správního orgánu či správního soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je regulérní navržený důkaz neprovést, nemá-li skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srov. nálezy ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239), ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) a ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03 (N 125/37 SbNU 573)].
16. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy správní soudy srozumitelně vysvětlily, proč k zadání vypracování znaleckého posudku nepřistoupily. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že stěžovatelka z hlediska skutkového v kasační stížnosti ničeho podstatného nenamítá, zejména neuvádí, jaký jiný účel by mohlo plnit jí dodávané zboží než účel výfukového potrubí osobních automobilů nebo že by dokonce bylo schopné samostatného použití k nějakému konkrétnímu účelu. Z tohoto pohledu by podle Nejvyššího správního soudu bylo zbytečné vypracovat znalecký posudek, neboť zde nevzniká žádná relevantní pochybnost o skutkovém stavu, který je rozhodný pro použití příslušných právních norem. Na tomto závěru nelze shledat nic neústavního.
17. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu uzavírá, že jde o rozhodnutí ústavně konformní a srozumitelné, a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Nejvyšší správní soud (i předtím krajský soud) v meritu předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, napadené rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
18. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu