ECLI:CZ:US:2020:4.US.2767.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2767/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti obchodní korporace STAVODĚL, výrobní družstvo, sídlem V Chotejně 1267/1, Praha 15 - Hostivař, zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, sídlem Čáslavská 1750/8, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2020 č. j. 28 Cdo 1022/2020-508, v části výroku, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2019 č. j. 13 Co 47/2019-462, v částech nezrušených rozsudkem Nejvyššího soudu, tj. v části I. výroku, kterým byly potvrzeny III. a IV. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. listopadu 2018 č. j. 26 C 92/2013-381, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Antonína Švehly, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (jejich jednotlivých výrokových částí) s tvrzením, že jimi bylo porušeno zejména její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") domáhal po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků, které jsou jeho vlastnictvím, bez právního důvodu. Stěžovatelka namítala, že se na úkor vedlejšího účastníka bezdůvodně neobohatila, když zejména zpochybňovala jeho aktivní legitimaci a svoji pasivní legitimaci. Obvodní soud zjistil, že vedlejší účastník se stal na základě restituce (a pozdější dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví) vlastníkem pozemků, na nichž se nachází účelová komunikace ve vlastnictví stěžovatelky (o jejím vlastnictví rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 5. 2014 č. j. 14 C 291/2009-201), že vedlejší účastník stěžovatelku vyzval k vydání bezdůvodného obohacení, stěžovatelka jeho žádosti nevyhověla, a uzavřel, že žaloba je z větší části důvodná. Rozsudkem ze dne 22. 11. 2018 č. j. 26 C 92/2013-381 obvodní soud zamítl žalobu vedlejšího účastníka o zaplacení částky 13 000 Kč s úrokem z prodlení a částky 123 270 Kč s úrokem z prodlení (I. výrok), zamítl i žalobu o zaplacení částky 52 398 Kč s úrokem z prodlení (II. výrok), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 199 250 Kč s úrokem z prodlení (III. výrok) a částku 248 650 Kč s úrokem z prodlení (IV. výrok). Výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zamítavé výroky odůvodnil částečným zánikem pohledávky vedlejšího účastníka v důsledku stěžovatelčina započtení pohledávky na náhradu nákladů z předchozího řízení mezi týmiž účastníky.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve III. a IV. výroku a změnil ho ve výroku o nákladech řízení (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud se ztotožnil s hodnocením věci provedeným obvodním soudem a výrok o nákladech řízení změnil po zjištění, že úspěch vedlejšího účastníka v řízení byl pro účely náhrady nákladů řízení nesprávně vypočítán.
4. Na základě stěžovatelčina dovolání Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu v částech I. výroku, v nichž byl potvrzen III. výrok rozsudku obvodního soudu týkající se úroku z prodlení a změněn výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a zrušil rozsudek městského soudu ve II. výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Současně Nejvyšší soud zrušil i III. výrok rozsudku obvodního soudu v rozsahu definovaného úroku z prodlení, jakož i nákladový V. výrok, ve zbytku dovolání odmítl. K částečné změně výroků ve věci samé a souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud přistoupil - stručně řečeno - proto, že obecné soudy špatně posoudily splatnost jednotlivých částí náhrady za bezdůvodné obohacení. K meritu věci Nejvyšší soud konstatoval, že neshledal důvod pro změnu své ustálené rozhodovací praxe, podle níž vzniká umístěním stavby na cizím pozemku bez řádného titulu na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení vlastníka stavby, a to již ze samotného titulu vlastnického práva a bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo realizuje. Tento závěr platí i tehdy, byla-li na pozemku zřízena pozemní komunikace představující samostatnou věc, a to i v rozsahu nezastavěného pozemku, ale k provozu komunikace nezbytné plochy. Dále připomenul, že bezplatné užívání komunikace nevylučuje vznik bezdůvodného obohacení jejího vlastníka, což se uplatní i v případech, kdy je vlastníkem jiný subjekt než obec. Nejvyšší soud též vyhodnotil posouzení obecných soudů stěžovatelčiny námitky o rozpornosti nároku vedlejšího účastníka s dobrými mravy a uzavřel, že soudy se neodchýlily od jeho judikatury.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka nesouhlasí se svojí povinností vydat vedlejšímu účastníkovi bezdůvodné obohacení a nesouhlasí ani s jeho výší. Konkrétně uvádí, že obecné soudy se v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nevypořádaly s jejími zásadními argumenty. K náhradě za bezdůvodné obohacení podle svého názoru není legitimována, protože vedlejší účastník měl o vydání eventuálního bezdůvodného obohacení žalovat obec, neboť pozemek v jeho vlastnictví je primárně zatížen veřejným užíváním veřejného prostranství. Soudy ovšem na celou věc nahlížely ryze z pohledu vztahu vlastníka pozemku (vedlejšího účastníka) a vlastníka stavby v podobě silničního tělesa (stěžovatelky), zatímco opomenuly, že byla vždy veřejně přístupnou účelovou komunikací, tedy veřejným prostranstvím. Nejde o komunikaci, která by byla součástí uzavřeného prostoru nebo objektu, ani o komunikaci, u níž by byl přístup veřejnosti omezen - komunikace tak podle stěžovatelky naplňuje znaky veřejného prostranství. V dané souvislosti stěžovatelka uvádí, že kdyby komunikace byla odstraněna, pozemky vedlejšího účastníka by byly i nadále zatíženy obecným užíváním veřejně přístupné účelové komunikace. Vlastnické právo vedlejšího účastníka k jeho pozemkům by tak bylo nadále omezeno ve stejném rozsahu, ovšem k vydání bezdůvodného obohacení by v takovém případě byla pasivně legitimována obec. Ve stěžovatelčině věci jsou tyto okolnosti obecně významné a Nejvyšší soud se s nimi měl v dovolacím řízení vypořádat, neboť podle jejího názoru ve své rozhodovací praxi ještě obdobný případ neřešil. Stěžovatelka se nemohla, a to ani teoreticky, obohatit na úkor vedlejšího účastníka, neboť předmětnou komunikaci sama neužívá, ani její užívání nepřenechala jinému subjektu. Naopak, stěžovatelka, coby vlastnice veřejně přístupné účelové komunikace, je omezena na svém vlastnickém právu tím, že dotčená komunikace je předmětem obecného užívání, tedy je ve svém důsledku omezována úplně stejně jako vedlejší účastník, coby vlastník pozemků. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3624/13 (N 212/75 SbNU 379), v němž Ústavní soud podle ní řešil analogický případ nejen skutkově, ale i z hlediska chyb, kterých se obecné soudy dopustily; tehdy ani nyní v její věci neposuzovaly, zda je daná plocha (na níž se v případě stěžovatele nachází těleso komunikace) předmětem veřejného užívání.
6. Vedlejším účastníkem uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je podle stěžovatelky nemravný. Daný stav totiž vedlejšímu účastníkovi vyhovuje, neboť sám může danou komunikaci užívat a ještě z její existence inkasovat náhradu za bezdůvodné obohacení. Stěžovatelka namítá, že by právní ochrany neměla požívat situace, kdy se stěžovatelce reálně žádného bezdůvodného obohacení na úkor vedlejšího účastníka nedostává, zatímco prospěch z dané situace vzniká obci a třetím osobám užívající komunikaci jako veřejné prostranství. Konečně stěžovatelka upozorňuje, že právní řád České republiky nikterak nepočítá s tím, že vlastníkem veřejně přístupné účelové komunikace je soukromoprávní subjekt. Je-li vlastnictví veřejně nepřístupné účelové komunikace soukromoprávním subjektem běžné, u veřejně přístupných účelových komunikací je to spíše výjimkou. Z těchto důvodů je podle stěžovatelky celá myšlenková konstrukce, kterou obecné soudy v daném případě použily, nepřiléhavá a pro ni, jež komunikaci vybudovala se souhlasem orgánů státní moci ještě před rokem 1989, může mít až likvidační důsledky. Na stěžovatelku se totiž nevztahují ani limity veřejnoprávní regulace, které by výši náhrady za bezdůvodné obohacení omezovaly, byl-li by povinným v daném typu sporu veřejnoprávní subjekt. Veřejná moc si tak sama pro sebe vytvořila výhodnější podmínky, když by se nacházela v postavení stěžovatele, což stěžovatelka považuje za nedůvodnou nerovnost před zákonem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
9. Stěžovatelčino tvrzení, že se obecné soudy nevypořádaly s její námitkou, že jí vlastněná komunikace je veřejně užívaným veřejným prostranstvím, je rozporné s obsahem rozhodnutí. Nejvyšší soud - byť podle stěžovatelky daná otázka v jeho judikatuře doposud nebyla řešena - v napadeném rozsudku výslovně odkazuje na skutková zjištění obvodního soudu (srov. str. 4, třetí odstavec), z nichž Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelčina komunikace je sice veřejně přístupná, avšak pro její toliko obslužnou povahu přilehlého průmyslového areálu je k vydání bezdůvodného obohacení založeného na titulu samotného vlastnického práva (není zde tedy rozhodné, že stěžovatelka sama komunikaci nevyužívá) legitimována stěžovatelka. Stručně řečeno, stěžovatelčina komunikace občanům obce pro svoji povahu neslouží, byť není veřejně nepřístupná.
10. Obvodní soud ke stěžovatelčině v průběhu řízení opakovaně vznášené námitce nedostatku její pasivní legitimace k nárokům vedlejšího účastníka poznamenal (srov. bod 107. odůvodnění rozsudku), že užívání komunikace třetími osobami (například občany obce) se podle současné judikatury neděje na úkor vlastníka pozemku (tedy vedlejšího účastníka), na němž je umístěno těleso komunikace, ale na úkor stěžovatelky jako vlastníka komunikace. Stěžovatelčiny úvahy o tom, že tato myšlenková konstrukce obecných soudů by neobstála už jen tehdy, byla-li by komunikace odstraněna, samy o sobě neobstojí, protože taková skutková situace v daném případě nenastala; nelze tak ani předjímat, zda by za takové situace (tedy po odstranění silničního tělesa) vznikl vedlejšímu účastníkovi též nárok na náhradu bezdůvodného obohacení, a kdo by v takovém případně byl k jeho náhradě zavázán.
11. Z uvedeného je rovněž zřejmé, že není přiléhavý ani odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 3624/13. V nyní posuzovaném případě se totiž obecné soudy otázkou veřejného prostranství zabývaly, přičemž správně dovodily, že ne každé místo, k němuž není přístup veřejnosti omezen, je zároveň (automaticky) veřejným prostranstvím. Nadto takové prostranství nemusí být jako veřejné určeno primárně pro kohokoliv (ač to zároveň neznamená, že by byl přístup některému subjektu odpírán). Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 561/2012 uzavřel, že veřejná prostranství obce jsou užívána především jejími vlastními občany. Konstatoval-li obvodní soud, že předmětná komunikace je neprůjezdná a slouží k obsluze (k parkování) pro přilehlý průmyslový areál (což stěžovatelka nerozporuje), nelze z toho automaticky dovozovat, že ji užívají občané obce, na jejímž katastrálním území se nachází (stěžovatelka k takovému eventuálnímu užívání obcí v ústavní stížnosti ani nic netvrdí).
12. Relevantní pro daný případ není - jak již naznačeno - ani skutečnost, že stěžovatel sám komunikací údajně neužívá a že naopak vedlejší účastník ji užívá a ještě se domáhá bezdůvodného obohacení. Vedlejší účastník nabyl pozemky (společně s další oprávněnou osobou, s níž následně uzavřel dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví), na nichž se nachází stěžovatelčina komunikace, podle restitučních předpisů na základě rozhodnutí pozemkového úřadu jako svůj rodinný majetek, nešlo tak od něj o žádné spekulativní či snad dokonce nezákonné jednání, když jako nemravné nemůže být hodnoceno ani to, že užívá předmětnou komunikaci na základě institutu obecného užívání (Ústavní soud, stejně jako obecné soudy, neměl prostor pro případný přezkum překážky pro vydání pozemku v důsledku jeho zastavení - srov. §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů).
13. Shledává-li stěžovatelka nedůvodnou nerovnost v tom, že výše cen zboží a služeb je pro některé subjekty stanovena (respektive omezena) příslušným výměrem Ministerstva financí ČR, nelze v tom spatřovat bez dalšího nerovnost. O nedůvodné nerovnosti by bylo možné uvažovat, byly-li by subjekty ve srovnatelném postavení. Stěžovatelka však svou povahou není subjektem, na něhož výměr Ministerstva financí ČR dopadá. Je přitom veřejným zájmem, aby některé ceny zboží a služeb byly pro orgány veřejné moci nebo pro subjekty, jež vykonávají činnosti na základě a v mezích zákona za ně, stanoveny odlišně, respektive byly limitovány.
14. Vzhledem k výše uvedeným zjištěním Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu