ECLI:CZ:US:2020:4.US.2784.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2784/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Šumperská provozní vodohospodářská společnost a. s., sídlem Jílová 2769/6, Šumperk, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2019 č. j. 32 Cdo 1247/2019-578, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 4 Cmo 51/2018-536 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2017 č. j. 4 Cm 115/2009-489, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obce Oskava, sídlem Oskava 112, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu, zaručené jí podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 3 326 631 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat úplatu za postoupenou pohledávku, resp. bezdůvodné obohacení, a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 836 963 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 14. 12. 1998 za společností Ingstav Ostrava (dále jen "dlužnice") uzavřená mezi vedlejší účastnicí (jako postupnicí) a stěžovatelkou (jako postupitelkou) je pro svou neurčitost (§37 odst. 1 občanského zákoníku) neplatná, a dlužnici nebylo postoupení řádně oznámeno, neboť podle uvedené smlouvy měla vedlejší účastnice předat (doručit) dlužnici stěžovatelčino oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 12. 1998, což se nestalo, resp. tato skutečnost nebyla v řízení prokázána. Na základě toho dospěl krajský soud k závěru, že vzhledem k neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky a absenci oznámení nedošlo ke změně věřitele, a tudíž dlužnice byla povinna poskytnout plnění nikoliv vedlejší účastnici, ale stěžovatelce, resp. vůči ní provést zápočet své pohledávky. Z tohoto důvodu vedlejší účastnice nemohla nabýt postoupenou pohledávku, a tedy ani se bezdůvodně obohatit o žalovanou částku.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil, jen ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku 769 105,10 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 53 046,40 Kč. Vrchní soud konstatoval, že v případě neplatnosti smlouvy o postoupení je pro posouzení možného vzniku bezdůvodného obohacení podstatné, zda dlužník plnil postupníkovi poté, co mu postoupení oznámil postupitel. Z tohoto důvodu bylo třeba postavit najisto, zda a v důsledku jakého úkonu dlužnice mělo dojít k započtení oproti postupované pohledávce, působícímu zánik dluhu a vznik bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice. Následně uzavřel, že tyto skutečnosti se stěžovatelce prokázat nepodařilo, s tím, že tzv. proúčtování pohledávek či vedení účetnictví je bez významu.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že je zčásti (u otázek neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky a bezdůvodného obohacení) zjevně bezdůvodné a ve zbývající části buď vadné (pro absenci náležitostí stanovených v §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), anebo (směřuje-li proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení) podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve podrobně popisuje průběh soudního řízení, přičemž uvádí podstatný obsah svých podání i vydaných soudních rozhodnutí. V části označené jako ústavní stížnost stěžovatelka uvádí, že tato směřuje proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu, přičemž namítá, že požadavky na vymezení dovolacích důvodů, které vedly k tomu, že se uvedený soud částí dovolacích námitek nezabýval, považuje za přepjatě formalistické. V této souvislosti se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411) s tvrzením, že z obsahu jejího dovolání je "splnění přípustnosti" zřejmé, a namítá, že se Nejvyšší soud měl vypořádat s veškerou dovolací argumentací.
6. Dále stěžovatelka upozorňuje, že k otázce (ne)platnosti smlouvy o postoupení pohledávky Nejvyšší soud posoudil dovolání jako zjevně bezdůvodné, což vyvodil ze svého dřívějšího rozsudku ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 33 Odo 1665/2006. To stěžovatelka považuje za odmítnutí soudní ochrany jejích práv, neboť je zde časový odstup 10 let, během kterých probíhalo u krajského soudu důkazní řízení, ve kterém obsáhle doplňovala svá tvrzení. Dle stěžovatelky není možné, aby se k této části spisu nepřihlíželo. Navíc Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku otázku platnosti této smlouvy meritorně neřešil, neboť ji označil za triviální, to znamená, že nepovažoval dovolání v tomto bodě za přípustné, a nad rámec toho uvedl svůj obecný právní názor na výklad písemných projevů vůle, nikoliv však k této smlouvě. Výsledkem je, že se Nejvyšší soud danou otázkou meritorně nezabýval ani v jednom ze svých rozhodnutí.
7. Závěr Nejvyššího soudu je dle stěžovatelky i v rozporu s tím, co uvedl ve svém předchozím rozsudku, neboť otázka, zda byla triviální právní otázka vyřešena správně, je nadbytečná, protože jejím posouzením jako triviální dovolací přezkum končí; pokud by to mělo být jinak (a dovolací přezkum se umožní v případě, že odvolací soud vyřešil triviální otázku nesprávně), musel by se vždy meritorně zabývat každou v dovolání uplatněnou právní otázkou, aby zjistil, zda byla soudem vyřešena správně, či nikoliv, a v kladném případě dovolání vyhovět a v záporném odmítnout, čímž by se popřel smysl rozlišování mezi triviální právní otázkou a otázkou s judikaturním přesahem.
8. Dále stěžovatelka upozorňuje, že v dovolání doložila, že řešení dané právní otázky je (očividně) v rozporu nejméně se třemi rozsudky Nejvyššího soudu, zejména s rozsudkem ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. 33 Cdo 164/2011 (pozn.: správně zřejmě "33 Cdo 1614/2011"), jakož i nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3168/17 (pozn.: správně "IV. ÚS 3168/16") (N 121/86 SbNU 85), avšak Nejvyšší soud se odmítl její argumentací zabývat. I kdyby byl vázán svým předchozím názorem, byl dle stěžovatelky povinen rozhodovat podle skutkového a právního stavu v době rozhodování.
9. U námitky případného bezdůvodného obohacení se dle stěžovatelky Nejvyšší soud omezil na závěr, že skutečnost, že oznámení postoupení pohledávky nebylo doručeno dlužnici, tento nárok vylučuje, přičemž označil za nerozhodné, zda vedlejší účastnice porušila smluvně převzatý závazek toto oznámení dlužníkovi doručit. S tímto názorem stěžovatelka nesouhlasí, protože nikdo nemůže mít prospěch z vlastního protiprávního jednání, a ke stavu, který je toho důsledkem, nelze přihlížet, což má být v souladu s principem spravedlnosti, který požívá nejen zákonné, ale i ústavněprávní ochrany.
10. Stěžovatelka dále zmiňuje, že k těmto právním otázkám uplatnila námitku porušení §212 o. s. ř., když vrchní soud ponechal bez povšimnutí její rozsáhlé odvolací námitky, což má zakládat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. V souvislosti s tím namítá, že na tuto argumentaci však Nejvyšší soud nijak nereagoval, v důsledku čehož porušil spolu s vrchním soudem čl. 37 Listiny. Stěžovatelka má za to, že dovolání může být přípustné pro vady řízení, pokud zasahují do ústavně chráněných práv, a takovéto vady právě zatěžují postup, resp. rozhodnutí soudů všech stupňů. Tak tomu dle stěžovatelky má být v případě neprovedených důkazů účetnictvím vedlejší účastnice a znaleckým posudkem, které opakovaně navrhovala, a argument, proč tyto důkazy nebyly provedeny, který uvedl vrchní soud, považuje za nepřípadný.
11. Stěžovatelka upozorňuje i na to, že hlásí-li se Nejvyšší soud k názoru, že u písemného úkonu je určitost projevu vůle dána obsahem úkonu, je to v rozporu s §266 odst. 1 až 3 obchodního zákoníku, jakož i s již zmíněným nálezem sp. zn. IV. ÚS 3168/16. Nejvyšší soud nevzal v úvahu ani stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), dle něhož je přípustné dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení právní otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatelka pak uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou zjevně nespravedlivá, neboť vedlejší účastnice si od ní koupila uznanou a plně dobytnou pohledávku za její nominální hodnotu, tuto pohledávku vzápětí započetla proti dlužnici, čímž získala majetkový prospěch, současně začala plnit smlouvu o postoupení pohledávky tím, že zaplatila první splátku na sjednanou úplatu za postoupení. Tím uznala svůj závazek, další splátky již neuhradila pro svoji platební neschopnost. Právní závěr o tom, že tato smlouva je neplatná a vedlejší účastnice je zproštěna svého závazku vůči ní, se jeví jako projev libovůle, kdy u napadených soudních rozhodnutí jde o sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti. Došlo i k porušení rovnosti účastníků, resp. čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, když obecné soudy nevyžadovaly po vedlejší účastnici tvrzení podle §118a o. s. ř. a tolerovaly, že se vyhýbala jakémukoliv konkrétnímu tvrzení objasňujícímu rozhodné skutkové okolnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
16. Ústavní stížnost směřuje především proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání. Stěžovatelka v ní odmítá, že by jí podané dovolání trpělo vadou spočívající v tom, že v něm neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). V této souvislosti ale nic bližšího neuvádí, tedy jakou konkrétní právní námitku (§241a odst. 1 o. s. ř.) v dovolání vznesla, a to způsobem korespondujícím s §241a odst. 3 o. s. ř., a v souvislosti s ní, resp. právní otázkou, kterou odvolací soud řešil, specifikovala, který z čtyř předpokladů přípustnosti považuje za splněný (a případně z jakého důvodu), a ani Ústavní soud v tomto směru prima facie žádné pochybení na straně Nejvyššího soudu nezjistil. Poukazuje-li zde stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1226/17, z ústavní stížnosti není patrno, o jaká rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., která v dovolání specifikovala jiným způsobem než jejich spisovou značkou, by konkrétně mělo jít a k jaké právní otázce v podaném dovolání se mají vázat.
17. Ústavní stížnost směřuje rovněž proti závěru Nejvyššího soudu, dle kterého je dovolání zčásti, a to v otázkách (ne)platnosti smlouvy o postoupení pohledávky a bezdůvodného obohacení, zjevně bezdůvodné. V prvním případě stěžovatelka (ve stručnosti řečeno) namítá, že Nejvyšší soud danou otázku neřešil meritorně a rozhodl v rozporu se svou aktuální judikaturou, zejména rozsudkem sp. zn. 33 Cdo 1614/2011, i nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3168/17. Předně možno podotknout, že z hlediska ústavnosti není ani tak určující, zda Nejvyšší soud řešil otázku meritorně či kvazimeritorně (ať v rámci posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 o. s. ř., anebo jeho zjevné bezdůvodnosti), či že odkázal na své předchozí závěry, dle nichž šlo o otázku "triviální" (tedy "bez významového přesahu do všeobecného kontextu soudní praxe"), podstatné z hlediska kognice Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoli další soudní instance, je především to, že posouzení této otázky odvolacím soudem přezkoumal a žádné pochybení neshledal.
18. K námitce, že daný závěr je v rozporu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1614/2011, možno uvést, že v něm se vyslovuje názor, že postupovaná pohledávka musí být dostatečně (nezaměnitelně) identifikována, a to jakýmkoliv způsobem, tedy i zprostředkovaně. Otázkou, zda tomu tak s ohledem na konkrétní okolnosti případu bylo, se soudy nižších stupňů zabývaly, a dospěly k závěru, že nikoliv, a tento svůj závěr dostatečně zdůvodnily.
19. Ve výše uvedeném nálezu pak Ústavní soud zdůraznil význam autonomie vůle smluvních stran při výkladu právních úkonů a z ní plynoucí zásady, že je třeba preferovat takový výklad, který nezakládá neplatnost posuzovaného právního úkonu. Obecné soudy shledaly smlouvu o postoupení pohledávky neurčitou, a to z toho důvodu, že nebyl dostatečně specifikován její předmět. Je pak otázkou, zda šlo "jen" o případnou nejasnost příslušného smluvního ujednání, jež by byla eventuálně odstranitelná výkladem respektujícím uvedené principy. Obecné soudy však dospěly (v konečném důsledku) k závěru, že nikoliv, a v tomto směru jim z hlediska ústavnosti nelze nic vytknout. Zdůrazňuje-li stěžovatelka vůli smluvních stran, a to i v kontextu jejich následného jednání (§266 odst. 1 až 3 obchodního zákoníku), dlužno podotknout, že z ničeho neplyne, že by vedlejší účastnice věděla, jaké konkrétní pohledávky mají být předmětem postoupení (a pouze nedošlo k jejich specifikaci v předmětné smlouvě), a tedy ani, že by její vůle směřovala k nabytí konkrétních pohledávek.
20. Stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas i s tím, že Nejvyšší soud nepřisvědčil její námitce týkající se posouzení otázky bezdůvodného obohacení vrchním soudem, přičemž argumentuje tím, že jde o zneužití práva. V tomto bodě jde o pouhou polemiku s právním názorem Nejvyššího soudu, který v napadeném usnesení na tuto námitku reagoval, když stěžovatelce vysvětlil, proč není důvodná. V tomto ohledu by mohlo jít toliko o možnou věcnou nesprávnost, jež opodstatněnost ústavní stížnosti není s to založit.
21. V ústavní stížnosti je dále s poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Nejvyššímu soudu vytýkáno, že nereagoval na vady řízení, jež v dovolání stěžovatelka namítala. I procesní vady, včetně těch, které mají ústavněprávní kvalitu, mohou být předmětem přezkumu v dovolacím řízení, avšak za podmínek, které stanoví zákon. To znamená, že tyto vady lze s případným úspěchem uplatnit za předpokladu, že bude dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), anebo v něm musí být předestřeny jako otázky procesního práva (viz §237 o. s. ř.) způsobem předpokládaným (mj.) v §241a o. s. ř.
22. V této souvislosti stěžovatelka namítá neprovedení konkrétních důkazů (účetnictvím vedlejší účastnice, znaleckým posudkem z oboru ekonomika - účetnictví), které měla opakovaně navrhnout v soudním řízení, a tvrdí, že měla na jejich provedení právo. Ústavní soud však opakovaně připomíná, že žádné takové právo z principů řádného procesu vyvodit nelze, povinností obecných soudů je o důkazním návrhu rozhodnout a případně zdůvodnit, proč takovému návrhu nevyhověly. A této povinnosti, jak patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, bylo učiněno zadost.
23. Stěžovatelka tvrdí i to, že došlo k porušení rovnosti účastníků řízení, jde-li o povinnost tvrzení vedlejší účastnice, ovšem tato námitka je zcela obecná, takže není zřejmé, jaké měl/mohl mít tento údajně vadný postup obecných soudů dopady na výsledek řízení, zvláště za situace, kdy břemeno tvrzení spočívalo na stěžovatelce jako žalobkyni.
24. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu