ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.1614.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 1614/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně DRY CLEANER LINE s. r. o. se sídlem Praha 8 - Libeň, V Holešovičkách 1579/24, zastoupené Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 8, V Holešovičkách 1579/24, proti žalovanému JUDr. P. N., advokátovi se sídlem Praha 4, Bohuslava Martinů 1051/2, o zaplacení 75.391,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 42/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2011, č. j. 64 Co 439/2010-69, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. ledna 2011, č. j. 64 Co 439/2010-69, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. června 2010, č. j. 27 C 42/2010-38, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 75.391,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 1. 2010 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že smlouva o postoupení pohledávek, uzavřená dne 2. 12. 2008 mezi Plzeňskými městskými dopravními podniky a. s. (postupitel) a žalovaným (postupník), obsahuje řádnou identifikaci smluvních stran. Postupované pohledávky jsou co do svého charakteru specifikovány v čl. II. smlouvy jako soubor pohledávek postupitele z přepravní kontroly MHD vzniklých od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2006, přičemž v čl. I. smlouvy je vysvětlen pojem „pohledávky z přepravní kontroly“ (pohledávky provozovatele MHD v P. na úhradu dlužného jízdného a pokut /přirážek k jízdnému/, popř. pokut /sankcí/ za jiná porušení přepravního řádu, tarifu jízdného či obecně závazných předpisů vůči cestujícím, kteří porušují přepravní řád, tarif jízdného, nebo jiné obecně závazné předpisy v oblasti linkové a drážní přepravy, zejména cestují-li bez platných jízdních dokladů). V čl. IV. jsou postupované pohledávky dále obecně charakterizovány souhrnnou nominální hodnotou a počtem hlášenek. Samotná identifikace jednotlivých postupovaných pohledávek je uvedena v Příloze č. 1, na niž smlouva odkazuje. V uvedené příloze (čítající dvě stě očíslovaných listů), která není podepsána smluvními stranami a není pevně spojena se smlouvou, jsou označeni jednotliví dlužníci jménem a příjmením (podle abecedy), datem narození a bydlištěm, jednotlivé pohledávky jsou identifikovány uvedením jejich výše a popisem skutečností, na nichž se zakládají, tj. datem přepravní kontroly, druhem dopravního prostředku, ve kterém ke kontrole došlo, číslem linky; bližší okolnosti vzniku pohledávky jsou zjistitelné z hlášenky označené příslušným číslem pro každý jednotlivý případ. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že smlouva o postoupení pohledávek vyhovuje požadavku určitosti vymezení postupovaných pohledávek, jestliže obsahuje písemný odkaz na přílohu, z níž jsou jednotlivé postupované pohledávky objektivně (tj. nikoli jen smluvním stranám) a nezaměnitelně seznatelné (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“). Protože smlouva o postoupení pohledávek a její příloha tvoří obsahově jediný projev vůle a smlouva na přílohu výslovně odkazuje, odvolací soud dovodil, že nedostatek podpisu smluvních stran na příloze smlouvy nezpůsobuje neplatnost právního úkonu ve smyslu §40 odst. 3 obč. zák. Jelikož se žalovaný (postupník) stal vlastníkem postoupených pohledávek, mohl část z nich (platně) postoupit postupní smlouvou ze dne 23. 12. 2008 žalobkyni; ta žalovanému zaplacením sjednané ceny neposkytla plnění z neplatné smlouvy a na jeho straně nevzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§451 obč. zák.).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Bez významu je proto námitka žalobkyně, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže sám jako předběžnou posoudil otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávky, ač v jiném - současně probíhajícím - řízení byla tato otázka řešena meritorně, místo toho, aby řízení přerušil a vyčkal rozhodnutí v řízení o určení neplatnosti postupní smlouvy. Tato výhrada totiž vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který může výjimečně založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů; o takovou situaci se však v posuzované věci zjevně nejedná.
Přihlížet nelze ani k výtkám žalobkyně ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů při rozhodování vycházely (konkrétně k dovolací námitce, že údaje o dlužnících v příloze smlouvy o postoupení pohledávek jsou chybné a neúplné, že příloha neobsahuje vysvětlující specifikace a že žalovaný obdržel od původního věřitele evidenci a dokumentaci jednotlivých pohledávek až po zaplacení ceny). Žalobkyně přehlíží, že v poměrech přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, nezpochybnitelný a dovolací soud je povinen z něho vycházet. Právně irelevantní je rovněž námitka, kterou žalobkyně uplatnila až v dovolacím řízení, že původní věřitel neví, co komu postoupil, jestliže k dotazu Okresního soudu v Teplicích ve věci vedené pod sp. zn. 9 EC 34/2009 sdělil, že pohledávku, jež měla být postoupena žalovanému, postoupil společnosti AB finanční servis s. r. o. Ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř. se v dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, dokazování ve věci neprovádí; proto v něm nelze úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy; tj. takové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně nebo v řízení před odvolacím soudem (srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 709/2003). Předložení rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 9 EC 34/2009, jakož dalších soudních rozhodnutí nemohlo mít proto žádný význam z hlediska posouzení přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud nemohl při zvažování přípustnosti dovolání přihlížet ani k námitce, že oba soudy měly posuzovat platnost smlouvy z hlediska aplikace §118 odst. 1 obč. zák. a dojít k závěru, že v daném případě se jedná o věc hromadnou, která není existentní a nemůže být předmětem platného převodu. Žalobkyně tuto výhradu uplatnila teprve v doplnění dovolání ze dne 28. 8. 2012, tedy po uplynutí lhůty k dovolání. Z ustanovení §242 odst. 3 a §242 odst. 4 věty první o. s. ř. vyplývající vázanost dovolacími důvody se projevuje nejen v tom, který z důvodů obecně uvedených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Uplatní-li dovolatel dovolací důvod podle v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v chybném posouzení určité právní otázky, není dovolací soud oprávněn řešit jinou právní otázku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod č. C 1691). Z toho plyne, že dovolatel nemůže po uplynutí dovolací lhůty úspěšně měnit konkrétní vylíčení dovolacích důvodů obsažené v dovolání podaném ve lhůtě.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. předložená právní otázka, zda smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi původním věřitelem Plzeňskými městskými dopravními podniky, a. s. a žalovaným dne 2. 12. 2008 je neplatným právním úkonem pro nedostatek písemné formy, jsou-li postupované pohledávky ve smlouvě vymezeny odkazem na přílohu, jejíž jednotlivé, ke smlouvě pevně nepřipojené, listy nejsou podepsány (§40 odst. 3 obč. zák.), a pro neurčité vymezení postupovaných pohledávek ve smlouvě s přílohou včetně jejich právního důvodu (§37 odst. 1 a §524 odst. 1 obč. zák.), nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí mající ve věci samé po právní stránce zásadní význam; nejde totiž o otázky, kterými by se Nejvyšší soud dosud nezabýval, a odvolací soud je posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Pak je ovšem nerozhodné, že soudy nižších stupňů posuzují nastolenou otázku nejednotně.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že sankce neplatnosti právního úkonu se ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný - a tím neurčitý - je jeho věcný obsah (včetně předmětu ujednání), přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/98, str. 372, dále jeho rozsudek ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001). Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán; nestačí, je-li smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to objektivně seznatelné z jejího textu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, a ze dne 31. 7. 1996 sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266 a č. 6/1997, str. 145, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněný v Souboru pod č. C 1075). V případě pochybností o obsahu smluvního ujednání přitom platí, že výklad nezakládající neplatnost sporného ujednání (právního úkonu) je prioritním před výkladem, podle něhož je toto ujednání neplatné (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). V rozsudku ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, ročník 2008, č. 18, a v rozsudku ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2008, Nejvyšší soud vysvětlil s odkazem na svou předchozí judikaturu, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě - tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena. Vzhledem k tomu, že způsob určení pohledávek, které jsou předmětem cesse, zákon nestanoví, je na účastnících, jaká identifikační kritéria pro vymezení postupovaných pohledávek zvolí. Požadavek, aby v písemné postupní smlouvě byla jednoznačně určena převáděná pohledávka natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení, nemusí být vždy (bezvýjimečně) naplněn jen vymezením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu plnění. Smyslu dané úpravy se neprotiví, aby nezaměnitelná identifikace postupovaných pohledávek byla provedena i zprostředkovaně (např. odkazem na čísla postupitelových faktur - shodně srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005). V rozsudku ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 899/2004, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil názor, že určitost předmětu písemného právního úkonu není omezena jen na případy, kdy je tento předmět specifikován v samotném textu, který obsah úkonu zachycuje; požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) seznatelný, samozřejmě za předpokladu, že je v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, ročník 1998, č. 7). V usnesení ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1422/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2002 pod č. 15, a v rozsudku ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 937/2003, pak Nejvyšší soud vyjádřil názor, podle něhož skutečnost, že přílohy tvořící součást písemně uzavřené a účastníky podepsané smlouvy, na které smlouva odkazuje co do svého předmětu, nejsou podepsány, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy. K určitosti vymezení předmětu smlouvy co do právního důvodu vzniku pohledávky Nejvyšší soud v rozhodnutích ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, a ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3609/2008, uvedl, že k platnosti smlouvy o postoupení pohledávky (§524 a násl. obč. zák.) zákon nevyžaduje, aby v ní byl uveden právní důvod vzniku pohledávky, ani aby v ní byla uvedena právní kvalifikace postupované pohledávky.
Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. února 2013
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu