ECLI:CZ:US:2020:4.US.2800.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2800/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. ve Věznici Nové Sedlo, zastoupeného Mgr. Janem Hrudkou, advokátem, sídlem náměstí Starosty Pavla 5, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. července 2020 č. j. 4 To 270/2020-39, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 1. 6. 2020 č. j. 2 PP 96/2020-31 zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve výměře šesti roků a šesti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 10. 2017 č. j. 1 T 78/2017-379 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018 č. j. 9 To 14/2018-402. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že po přezkoumání všech potřebných důkazů shledal, že vzhledem k tomu, že stěžovatel se v minulosti dopouštěl trestné činnosti pod vlivem návykových látek a ani protialkoholní ambulantní ochranné léčení k jeho nápravě nevedlo, neboť je začal opět užívat, a že závažnost jím páchaných trestných činů se zvyšovala a předchozí alternativní tresty neměly na něho žádný vliv, nelze učinit závěr, že se v budoucnu páchání trestné činnosti vyvaruje a povede řádný život.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 1. 7. 2020 č. j. 4 To 270/2020-39 podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl. V jeho odůvodnění uvedl, že stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu stížnost bezprostředně po jeho vyhlášení, kterou následně neodůvodnil. Z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž neshledal žádná pochybení. Za splněnou označil, stejně jako okresní soud podmínku vykonání poloviny z uloženého trestu odnětí svobody, zbylé dvě podmínky podmíněného propuštění však podle jeho názoru stěžovatel nesplňuje. K podmínce prokázání polepšení stěžovatele krajský soud doplnil, že při jejím zjišťování je nutno posuzovat celou dobu dosavadního výkonu trestu odnětí svobody. Z hodnocení vypracovaného Vězeňskou službou České republiky, Věznicí Nové Sedlo, vyplývá, že v roce 2017 stěžovatel hrubě porušil řád výkonu trestu, v roce 2018 neobdržel ani jednu pochvalu, teprve na konci dubna 2019 byl přeřazen do druhé prostupné skupiny vnitřní diferenciace a jen několik dní před podáním žádosti o podmíněné propuštění si vytvořil podmínky pro zařazení do skupiny první. Podle krajského soudu měl tedy stěžovatel donedávna ve výkonu trestu závažné nedostatky v dodržování vězeňského režimu a své povinnosti řádně neplnil, přičemž ani současný výkon trestu nelze považovat za nikterak nadstandardní či výjimečný (i když byl několikrát kázeňsky odměněn), aby svědčil o jeho skutečném polepšení ve smyslu §88 odst. 1 trestního zákoníku. Krajský soud má za to, že aktuálně jde u stěžovatele o běžný a trestním zákoníkem předpokládaný a požadovaný způsob výkonu trestu, který nelze automaticky ztotožňovat s jeho polepšením jako jednou ze zákonných podmínek pro případné podmíněné propuštění. K podmínce vedení řádného života v budoucnu krajský soud zdůraznil, že stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody sice poprvé, ale že v minulosti byl čtyřikrát odsouzen pro majetkovou a násilnou trestnou činnost, a byť k těmto odsouzením již nelze aktuálně přihlížet, svědčí o tom, že výchovné ani alternativní tresty (ať již šlo o trest obecně prospěšných prací či o tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem jejich výkonu) neměly na stěžovatele žádný výchovný vliv, nesplnily účel a naprosto selhaly, neboť ho od páchání další trestné činnosti nedokázaly odradit. K tomu krajský soud dodal, že selhalo o protialkoholní ambulantní ochranné léčení, které bylo stěžovateli uloženo rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 1 T 69/2009. Přestože toto ochranné léčení vykonal, další trestné činnosti se dopustil opětovně v souvislosti se zneužíváním alkoholu. Nebylo ani nijak doloženo, že má stěžovatel na svobodě zajištěno stálé zaměstnání se mzdou, která by mu reálně umožnila vést řádný život, a že by mohl absolvovat protialkoholní léčbu v Praze, o níž projevil zájem, a která by byla mimo místo bydliště jeho matky, která mu přislíbila, že mu poskytne bydlení ve Slaném. Krajský soud dospěl na základě výsledků provedeného dokazování a ve shodě s názorem okresního soudu k závěru, že zjištěné skutečnosti signalizují takovou míru narušení stěžovatele, v důsledku níž nelze důvodně očekávat, že výkon pouze části trestu již splnil zákonem požadovaný účel, že u něj nehrozí recidiva trestné činnosti a že dalšího výkonu trestu není třeba.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud opřel své zamítavé rozhodnutí o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pouze o to, že u něj není splněna podmínka uvedená v §88 odst. 1 trestního zákoníku, že v budoucnu povede řádný život. Zdůrazňuje, že proti usnesení okresního soudu podal stížnost, kterou následně podáním doručeným krajskému soudu dne 30. 6. 2020 (a následně i dne 1. 7. 2020 prostřednictvím datové schránky) blíže odůvodnil, avšak krajský soud se doplněním (odůvodněním) stížnosti nezabýval, čímž závažným způsobem porušil jeho procesní práva. Poukazuje na to, že v odůvodnění stížnosti navrhl vypracování znaleckého posudku za účelem zkoumání jeho osoby, zda splňuje podmínku vedení řádného života po případném podmíněném propuštění, a rovněž vyžádání aktualizované zprávy z věznice ohledně hodnocení jeho chování. Krajskému soudu rovněž vytýká, že oproti okresnímu soudu rozšířil i důvody pro zamítnutí jeho stížnosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu o důvod, že údajně nesplnil podmínku v podobě "polepšení se", k čemuž mu nebyla dána možnost se vyjádřit. Co se týče podmínky vedení řádného života v budoucnu, k tomu podle stěžovatele i krajský soud, ve shodě s postupem okresního soudu, pouze odkázal na jeho trestní minulost a vykonání protialkoholní léčby, což stěžovatel považuje za nedostatečné. K tomu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (pozn. N 4/84 SbNU 69, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)], což ostatně v posuzované věci zdůraznil též krajský soud. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel obstát.
8. Trestní zákoník upravuje podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v §88 a následujících. Ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku stanoví tři podmínky pro podmíněné propuštění odsouzeného na svobodu: prokázání polepšení odsouzeného ve výkonu trestu (po právní moci rozsudku), očekávání vedení řádného života v budoucnu (či přijetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného), a vykonání alespoň poloviny uloženého trestu odnětí svobody.
9. V nyní posuzované věci stěžovatel ke dni 6. 12. 2019 vykonal polovinu uloženého trestu odnětí svobody, čímž splnil jednu ze shora vyjmenovaných podmínek podmíněného propuštění.
10. Zbylé dvě podmínky krajský soud posoudil jako nesplněné, své rozhodnutí řádně odůvodnil, přičemž Ústavní soud v jeho ústavní stížností napadeném rozhodnutí žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal.
11. K námitce stěžovatele, že při posuzování podmínky vedení řádného života v budoucnu krajský soud pouze odkázal na jeho trestní minulost a vykonání protialkoholní léčby, Ústavní soud podotýká, že při hodnocení skutečnosti, zda je stěžovatel osobou, která skýtá do budoucna záruku vedení řádného života, je třeba kromě jiného vycházet právě i z údajů o jeho trestní minulosti, jak správně učinily okresní soud i krajský soud rozhodující ve věci, neboť tyto informace o osobnosti stěžovatele mnohé vypovídají. Přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění [srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69)]. Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411)], k čemuž však v dané věci nedošlo. Soudy dospěly k přípustnému závěru, že stěžovatel doposud nesplnil přísná kritéria pro získání nové důvěry. Naopak závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Z právě uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí se ve svých nejpodstatnějších závěrech od judikatury Ústavního soudu nikterak neodchyluje.
12. V nyní posuzované věci okresní soud i krajský soud zohlednily všechny argumenty nebo okolnosti jak ve prospěch, tak v neprospěch vyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, která se následně pokusily vyvážit při stanovení prognózy stěžovatelova budoucího života, což je věcí jejich uvážení, při kterém dospěly k podloženému závěru, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody neodstranil charakterové vlastnosti, které stěžovatele vedly k páchání závažné trestné činnosti a že v jeho případě je riziko recidivy stále příliš velké. V páchání trestné činnosti stěžovateli nezabránila ani skutečnost, že v minulosti u něj již byly užity výchovné a alternativní tresty, ať již šlo o trest obecně prospěšných prací či o tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem jejich výkonu. Navíc nebylo ani nijak doloženo, že stěžovatel má na svobodě zajištěno stálé zaměstnání se mzdou, která by mu reálně umožnila vést řádný život, a že by mohl absolvovat protialkoholní léčbu v Praze, o kterou projevil zájem, a která by byla mimo místo bydliště jeho matky, která mu přislíbila, že mu poskytne bydlení ve Slaném. Úvahy obecných soudů nelze označit za projev libovůle, neboť se všemi kritérii pracují podle jejich ustáleného pojetí v judikatuře.
13. Vzhledem k tomu, že všechny tři zákonné podmínky podmíněného propuštění musí být splněny kumulativně a že okresní soud i krajský soud dospěly k závěru, že nebyla splněna podmínka budoucího řádného života stěžovatele, fakticky nebylo třeba hodnotit poslední zákonnou podmínku, tj. polepšení stěžovatele ve výkonu trestu. Okresní soud se splněním této podmínky ve svém rozhodnutí příliš nezabýval, pouze uvedl, že stěžovatel je podle hodnocení věznice připraven na podmíněné propuštění, neboť projevil snahu po nápravě, když byl několikrát odměněn a nebyl kázeňsky trestán. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto ohledu možno beze zbytku odkázat (viz bod 3. tohoto rozhodnutí), podrobně a přesvědčivě zdůvodnil, proč není možno u stěžovatele považovat ani podmínku polepšení se ve výkonu trestu odnětí svobody za splněnou. K tomu poukázal na hodnocení vypracované Vězeňskou službou České republiky, Věznicí Nové Sedlo (viz bod 3. tohoto rozhodnutí), ze kterého vyplynulo, že stěžovatel měl donedávna ve výkonu trestu závažné nedostatky v dodržování vězeňského režimu a své povinnosti řádně neplnil, teprve na konci dubna 2019 byl přeřazen do druhé prostupné skupiny vnitřní diferenciace a jen několik dní před podáním žádosti o podmíněné propuštění si vytvořil podmínky pro zařazení do skupiny první. Ani současný výkon trestu nelze podle mínění krajského soudu považovat za nikterak nadstandardní či výjimečný (i když byl několikrát kázeňsky odměněn) tak, aby svědčil o jeho skutečném polepšení ve smyslu §88 odst. 1 trestního zákoníku. V tomto postupu krajského soudu Ústavní soud nespatřuje žádné znaky neústavního pochybení.
14. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že závěry stěžovatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (pozn. N 4/84 SbNU 69) na posuzovanou věc nedopadají. V tomto nálezu krajský soud po seznámení se s opisem z evidence z rejstříku trestů stěžovatele, včetně informace o dvou jeho předchozích neúspěšných podmíněných propouštěních, vůbec neuvážil četné aktuální zprávy a vyjádření k osobnosti, nápravě i dalším poměrům stěžovatele, včetně jeho přístupu ke své drogové minulosti a drogové problematice vůbec, které byly v řízení shromážděny a které všechny vyznívaly v zásadě příznivě pro stěžovatele. Z učiněných skutkových zjištění bylo dovozeno, že u stěžovatele došlo k velkému osobnostnímu růstu. Stěžovatel po dobu svého výkonu trestu sepisoval životopisný román, který byl již knižně vydán, a rovněž se za doprovodu personálu věznice účastnil akcí mimo věznici, včetně preventivně zaměřené besedy o drogách pro žáky základní školy a účinkoval na divadelním vystoupení pro děti. Vedle toho byl během výkonu trestu odnětí svobody 13x kázeňsky odměněn, a to včetně trojí odměny přerušení výkonu trestu. Speciální pedagog k osobě stěžovatele mimo jiné uvedl, že v oblasti náhledu na spáchanou trestnou činnost našel správné, efektivní směřování a lze konstatovat, že zvolený terapeutický program mu v oblasti sebereflexe značně pomohl, a dále se vyjádřil pozitivně též k pracovní morálce stěžovatele. Psycholog shrnul, že během daného výkonu trestu stěžovatel projevoval nadprůměrnou snahu a vlastní aktivitu v řešení situace, přiznal si také nutnost pomoci po případném vyhovění žádosti o podmíněné propuštění nebo po plánovaném konci výkonu trestu. Podle psychologa chování stěžovatele nebylo účelové a devizou v jeho životě bylo velmi kvalitní sociální zázemí a ochota rodičů podpořit jej v aktivitách vedoucích ke společensky přijatelné existenci bez drog.
15. V nyní posuzované věci však obecné soudy zohlednily stěžovatelovu trestní minulost i podmínky jeho případného uplatnění na svobodě, přičemž shledaly, že u něho nebyla splněna podmínka budoucího řádného života. Krajský soud navíc důsledně přihlédl také ke zprávě věznice a uzavřel, že i když byl stěžovatel v průběhu výkonu trestu odnětí svobody několikrát kázeňsky odměněn a aktuálně lze u něj hovořit o bezproblémovém způsobu výkonu trestu, polepšení, v jehož důsledku lze důvodně předpokládat, že výkon pouze části trestu již splnil zákonem požadovaný účel a že dalšího výkonu trestu není třeba, dosud neprokázal.
16. Z výše uvedeného nemá Ústavní soud výhrady k napadenému rozhodnutí, neboť závěry krajského soudu pokládá za racionální a obhajitelné. Ústavní soud neshledal, že by postupem krajského soudu došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele.
17. Jisté pochybení spatřuje Ústavní soud v tom, že příslušnému senátu krajského soudu rozhodujícímu ve věci nebylo až do okamžiku vydání jeho rozhodnutí předloženo odůvodnění stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu, ačkoli mu bylo již doručeno. O opodstatněnou námitku by však šlo pouze tehdy, odmítl-li by se krajský soud stížností zabývat nebo by se jí zabýval z hlediska ústavních kautel nedostatečně, což se v dané věci nestalo.
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že zmíněné pochybení nebylo způsobilé přivodit nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Jak vyplývá již ze shora uvedeného, krajský soud věc na základě blanketní stížnosti stěžovatele přezkoumal napadené usnesení, a to z hlediska všech podmínek podle §88 odst. 1 trestního zákoníku, jež přicházely v dané věci reálně v úvahu, a dospěl k závěru, že jde o rozhodnutí správné a zákonné. Nenastala tedy situace, která by mohla mít dopad do procesních práv stěžovatele takové povahy a intenzity, jenž by současně znamenal zásah do jeho ústavně zaručených práv. Navíc posuzování splnění podmínky vedení řádného života po případném podmíněném propuštění nemůže být předmětem znaleckého posuzování, neboť jde o otázku právní, kterou posuzuje soud. Rovněž vyžádání aktualizované zprávy z věznice k hodnocení chování stěžovatele by vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno, nemohlo mít na rozhodnutí krajského soudu vliv. Za daného stavu by případná kasace napadeného rozhodnutí z důvodu, že stížnostní soud nepřihlédl k zmíněnému odůvodnění stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně, neměla podle Ústavního soudu žádný vliv na konečný stav řízení a byla by proto pouhým formalismem.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu