ECLI:CZ:US:2020:4.US.2810.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2810/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., t. č. ve Vazební věznici České Budějovice, zastoupeného Mgr. Lucií Stano, advokátkou, sídlem Husovo nám. 529/6, Tábor, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. července 2020 č. j. 14 To 181/2020-2982 a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 24. června 2020 č. j. 1 T 20/2020-2874, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního státního zastupitelství v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel také namítá, že došlo k porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel je trestně stíhán pro zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, pokračující přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 a 3 písm. d) trestního zákoníku, pokračující přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku a zločin vydírání podle §175 odst. 1 a 2 písm. e) trestního zákoníku. Napadeným usnesením okresního soudu byl ponechán ve vazbě z důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu. Okresní soud uvedl, že prozatímní průběh trestního řízení a dosud opatřené a provedené důkazy naznačují oprávněnost podané obžaloby. K naplnění vazebního důvodu okresní soud uvedl, že stěžovateli je kladena za vinu rozsáhlá majetková trestná činnost a zločin vydírání, přičemž rozsah nyní posuzované trestné činnosti ve spojení s trestní minulostí stěžovatele dávají tušit, že jeho sliby o budoucím řádném životě jsou nevěrohodné. Okresní soud dospěl k závěru, že trestná činnost je významným zdrojem příjmů stěžovatele. Tvrzení stěžovatele, že nyní má zajištěnou práci, je rovněž nedůvěryhodné, neboť práci měl mít i v době, kdy se měl dopustit skutku popsaného v obžalobě, k němuž se doznal. Pro naplnění důvodu předstižné vazby je významná trestní minulost stěžovatele, který byl opakovaně postihován pro majetkové delikty, avšak na jeho chování to nemělo žádný vliv. Důležitým zjištěním je také to, že v souběžně vedeném trestním řízení byl stěžovateli - byť dosud nepravomocně - uložen Okresním soudem v Prachaticích za drogovou trestnou činnost trest odnětí svobody v trvání pěti let. Okresní soud vzal v úvahu, že stěžovatel byl v posledních dvou letech vazebně stíhán a byly i využity instituty nahrazující vazbu, avšak žádné z těchto opatření jej nepřimělo vyvarovat se závadového chování a změnit dosavadní způsob života.
3. Napadeným usnesením krajského soudu byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná. Krajský soud se mimo jiné zabýval námitkou stěžovatele, že ten ještě před rozhodováním o vazbě podal návrh, aby podle §25 trestního řádu odňal Nejvyšší soud tuto věc okresnímu soudu a přikázal ji soudu v Moravskoslezském kraji, a to pro pochybnost stěžovatele o nestrannosti soudců projednávajících jeho trestní věc. Krajský soud konstatoval, že okresnímu soudu nic nebránilo v projednávání věci, i když stěžovatel podal v průběhu hlavního líčení konaného dne 24. 6. 2020 návrh na delegaci podle §25 trestního řádu. Samotný návrh na delegaci nezakládá takové podmínky, že soud po podání návrhu již nemůže činit žádné úkony trestního řízení. V souladu s trestním řádem byl návrh stěžovatele na delegaci odeslán Nejvyššímu soudu dne 10. 7. 2020, po provedení nezbytných úkonů (hlavní líčení a rozhodnutí o vazbě) byl Nejvyššímu soudu odeslán i trestní spis. K žádnému procesnímu (ani jinému) pochybení ve věci nedošlo.
4. O návrhu stěžovatele na delegaci rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 8. 2020 sp. zn. 7 Td 35/2020-3012 tak, že se podle §25 trestního řádu věc okresnímu soudu neodnímá.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v hlavním líčení konaném dne 24. 6. 2020 podal návrh na delegaci podle §25 trestního řádu, který odůvodnil tak, že mu vyšetřujícími policisty bylo nastíněno, že pro ně není problém ovlivnit průběh soudního postihu stěžovatele v jeho neprospěch. Stěžovatel vyjádřil pochybnosti v nestrannost soudců projednávající jeho trestní věc a domáhal se odstranění této pochybnosti. Z uvedeného důvodu jsou podle něj vyloučeni všichni soudci okresního soudu. Okresní soud se měl přednostně zabývat návrhem stěžovatele na delegaci a neměl pokračovat v hlavním líčení a následně rozhodovat o ponechání stěžovatele ve vazbě ve vazebním zasedání. Okresní soud nedodržel postup stanovený trestním řádem, čímž došlo k porušení základních práv stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud seznal, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel svou ústavní stížnost založil na námitce, že okresní soud měl ihned po podání návrhu na delegaci podle §25 trestního řádu předložit věc k rozhodnutí Nejvyššímu soudu jako soudu nejblíže společně nadřízenému a nesměl pokračovat v hlavním líčení a rozhodovat o vazbě stěžovatele. Taková námitka je zjevně lichá. Návrh na delegaci podle §25 trestního řádu nemá, a z logiky věci ani nemůže mít, okamžitý "suspenzivní účinek" na probíhající trestní řízení, neboť by každé jeho podání bylo schopné paralyzovat průběh jakéhokoli trestního řízení, mohlo by vést k nedodržení lhůt (například právě lhůt na prodloužení trvání vazby) či ve svém důsledku k porušení práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů. Okresní soud postupoval správně, když pokračoval v hlavním líčení i po učinění návrhu na delegaci stěžovatelem, a bez zbytečného odkladu předložil návrh stěžovatele Nejvyššímu soudu. Stejně tak okresní soud správně rozhodl v zákonné lhůtě o prodloužení vazby a tomuto (v této věci napadenému) vazebnímu rozhodování nelze nic vytknout.
10. Ústavní soud doplňuje, že odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003 sp. zn. III. ÚS 561/02 (N 9/29 SbNU 63) a ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz, jsou nepřípadné, neboť v obou odkazovaných věcech posuzoval Ústavní soud situaci, v níž o návrhu na delegaci nebylo vůbec rozhodnuto, neboť příslušné soudy věc k rozhodnutí o návrhu společně nadřízenému soudu nepředložily. Takového pochybení se ovšem v nyní posuzované věci soudy nedopustily, jak je uvedeno výše.
11. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými usneseními nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu