ECLI:CZ:US:2020:4.US.2853.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2853/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Kratochvíla, advokáta, sídlem Královský vršek 4762/25, Jihlava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. července 2019 č. j. 3 To 125/2019-6305, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení napadeného usnesení, když tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 5. 2019 č. j. 48 T 2/2017-6248 byla stěžovateli za poskytnutou obhajobu odsouzeného J. M. přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 380 852 Kč.
3. K stížnosti stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením tak, že stížnost stěžovatele zamítl, neboť bylo podle jeho názoru zjevné, že stížnost byla blanketní formou podána stěžovatelem za odsouzeného J. M. Na základě §41 odst. 5 a §151 odst. 2 a 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), je třeba, aby obhájce byl k podání takové stížnosti odsouzeným zmocněn. Nestalo-li se tak, šlo o stížnost podanou neoprávněnou osobou podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Domáhal-li se následně obhájce v odůvodnění stížnosti přiznání odměny vyšší, než jaká mu byla krajským soudem stanovena, bylo podle vrchního soudu evidentní, že tak činí v neprospěch odsouzeného, a zejména tak činí po lhůtě uvedené v §143 odst. 1 trestního řádu. Proto bylo třeba pohlížet na stížnost stěžovatele jako na stížnost opožděně podanou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho právo na soudní ochranu bylo porušeno tím, že vrchní soud přistoupil k posouzení věci (opravného prostředku) zcela formalisticky tím, že aplikoval právní předpisy, aniž by respektoval konkrétní okolnosti daného případu. Stěžovatel tvrdí, že veškeré skutečnosti uvedené v podané blanketní stížnosti, a to i v jejím doplnění stížnosti odůvodněním, směřují k tomu, že stížnost podal stěžovatel jako obhájce, nikoliv odsouzený jménem stěžovatele. Nicméně v podané blanketní stížnosti pak stěžovatel omylem uvedl, že stížnost podává obviněný a že ji odůvodní dodatečně. V této větě pak došlo ke zřejmé nesprávnosti, kdy namísto "obviněný" mělo být "obhájce", což vedlo vrchní soud k zamítnutí stížnosti, aniž by se tento soud zabýval meritem věci, byť z veškerých dalších skutečností včetně jednání stěžovatele samotného je zřejmé, že stížnost podával přímo on. Tímto formálně právním jednáním byl stěžovatel zkrácen na svém právu, kdy nemohlo být napadené rozhodnutí přezkoumáno ve věci samé.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být právně zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne záruka rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá. Výjimkou jsou situace, kdy je výklad podústavního práva zvolený obecnými soudy výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
8. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
9. Ústavní soud shledává, že výše uvedený deficit v dané věci zjištěn nebyl. Na závěru vrchního soudu neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry vrchního soudu, jak jsou uvedeny v napadaném usnesení (a jak jsou shrnuty sub 3), jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické, přičemž vrchní soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a příslušnými, řádně aplikovanými ustanoveními trestního řádu. Tvrzení stěžovatele, že došlo ke zřejmé nesprávnosti, kdy místo "obviněný" mělo být ve stížnosti uvedeno "obhájce", Ústavní soud nepřisvědčil, jelikož toto tvrzení nemá oporu ve vyžádaném soudním spise, kdy stěžovatel skutečnost, že stížnost podává nikoliv za sebe, ale za zastupovaného, uvedl jak přímo v blanketní stížnosti ze dne 3. 6. 2019 (viz č. l. 6251 vyžádaného soudního spisu), tak také v jejím odůvodnění ze dne 25. 7. 2019 (viz č. l. 6299 vyžádaného soudního spisu). Ústavní soud konstatuje, že takováto dvojí "zřejmá nesprávnost" je vysoce nepravděpodobná a činí tvrzení stěžovatele nevěrohodným, a to zvláště za situace, kdy je právním profesionálem. Ústavní soud tedy s ohledem na výše uvedené uzavírá, že závěry vrchního soudu nelze považovat za rozporné se základními právy stěžovatele.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu