ECLI:CZ:US:2020:4.US.29.20.1
sp. zn. IV. ÚS 29/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Choagro spol. s r. o., sídlem Sládkova 219, Zbiroh, zastoupené Mgr. Robertem Kaše, advokátem, sídlem U Svépomoci 2020/9, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019 č. j. 30 Cdo 4634/2017-724, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2017 č. j. 14 Co 35/2017-670 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. listopadu 2016 č. j. 19 C 18/2004-594, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem správních orgánů v řízení o vydání územního rozhodnutí, v jehož důsledku byla nucena zastavit těžbu písku na dobu 18 měsíců. Konkrétně jde o částku 3 400 000 Kč s příslušenstvím představující ušlý zisk ze zmařené smlouvy se společností BÖGL a KRÝSL, k. s., částku 348 000 Kč s příslušenstvím představující skutečnou škodu vzniklou vynaložením nákladů za odvoz svrchní vrstvy zeminy, částku 928 000 Kč s příslušenstvím představující ušlý zisk z nemožnosti provozovat skládku a částku 2 520 000 Kč s příslušenstvím představující ušlý zisk za zmařený prodej písku, celkem tedy částku 7 196 000 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 11. 2016 č. j. 19 C 18/2004-594 zamítl žalobu o zaplacení 7 196 000 Kč s úrokem z prodlení od 19. 6. 2003 do zaplacení (výrok I), uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 8 100 Kč (výrok II) a uložil stěžovatelce uhradit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 70 740 Kč (výrok III).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 9. 6. 2017 č. j. 14 Co 35/2017-670 změnil zamítavý výrok I rozsudku obvodního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 1 276 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 12. 12. 2003 do zaplacení; ve vztahu k částce 5 920 000 Kč požadované se zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně od 12. 12. 2003 do zaplacení a ve vztahu k 1% ročnímu úroku z prodlení z částky 1 276 000 Kč od 12. 12. 2003 do zaplacení výrok I rozsudku obvodního soudu potvrdil (výrok I). Dále uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 14 700 Kč (výrok II). Městský soud vyhověl stěžovatelce ohledně jejího tvrzeného nároku na náhradu škody způsobené zmařením nákladů na odvoz skrývky v částce 348 000 Kč a ve vztahu k nároku na ušlý zisk za znemožnění provozu skládky v tomu odpovídajícím rozsahu, tedy ohledně částky 928 000 Kč.
5. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 10. 2019 č. j. 30 Cdo 4634/2017-724 tak, že se dovolání odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Shledal, že otázka, zda překročení zákonných lhůt k vydání správního rozhodnutí bez dalšího vede k závěru o nesprávném úředním postupu, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se městský soud neodchýlil od jeho řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Ani při posuzování otázky, za jakých podmínek nastává odpovědnost státu za škodu v situaci, kdy postupem státu nedošlo ke zmaření možnosti zisku jednou provždy, ale pouze k odsunutí této možnosti na pozdější dobu, se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že nárok na ušlý zisk nemá sám o sobě charakter opětujícího se plnění ve formě peněžitého důchodu, který by bylo možno přiznat jako rentu do budoucna, nýbrž je časově i věcně limitován právě tím, zda má poškozený možnost zcela či zčásti obnovit původní činnost. Ani při posouzení, za jakých podmínek má organizační složka státu právo na náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení advokátem, se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když vyšel z toho, že tam, kde je organizační složka státu k hájení svých zájmů vybavena finančně i personálně ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášela na soukromý subjekt (advokáta), a jestliže tak přesto činí, není důvod pro uznání takto jí vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. K argumentaci stěžovatelky, podle které městský soud na stěžovatelku uvalil nesplnitelné důkazní břemeno, neboť stěžovatelka nemůže doložit neexistující obchodní transakce, a současně opomněl vypořádat stěžovatelkou uplatněné námitky k těmto skutečnostem, Nejvyšší soud uvedl, že v tomto směru nelze vytknout městskému soudu žádné pochybení, pročež není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. K námitce stěžovatelky, že ušlý zisk je nutné stanovit jako to, o co se nerozmnožily její majetkové hodnoty, a nikoli "porovnáním neporovnatelného na bázi potenciálních hypotetických a spekulativních úvah o možnosti dosažení zisku pohledem do daleké budoucnosti", shledal, že se týká otázek, na jejichž vyřešení rozhodnutí městského soudu nezáviselo. Přípustnost dovolání též nezakládá otázka, zda skutečnost, že zisk lze realizovat v budoucnu, vylučuje právo na náhradu ušlého zisku, neboť městský soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stejně pak shledal u otázky, zda lze v průběhu soudního řízení na základě včas uplatněného nároku na náhradu škody upřesnit a tím stanovit přesnou výši ušlého zisku během tohoto soudního řízení, když pro podání žaloby o náhradu škody postačuje i jen orientační znalost výše škody. Při jejím řešení se městský soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, když přihlédl k tomu, že změnou návrhu (žaloby nebo návrhu na zahájení řízení) se zejména rozumí změna spočívající v tom, že navrhovatel (žalobce) na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění (jde o tzv. rozšíření návrhu) ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka je zejména přesvědčena, že ve vztahu k jejímu tvrzenému právu na náhradu škody za ušlý zisk z běžného provozu pískovny, městský soud dospěl ke zcela absurdnímu a nesprávnému právnímu závěru, že škoda ve formě ušlého zisku sice vznikla, ale protože písek, který se neprodal za dobu nuceného zastavení pískovny, se určitě prodá někdy v budoucnu, a protože ceny těženého písku se nezměnily, mohla stěžovatelka dosáhnout stejného zisku, jelikož podle názoru obecných soudů došlo pouze k odsunutí realizace zisku na pozdější dobu. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že stanovení výše ušlého zisku není libovolné a musí být provedeno tak, aby byla zjištěna pravděpodobná výše blížící se podle běžného uvažování jistotě, co poškozenému ušlo, a nikoliv jako hypotetický zisk z budoucnosti. K tvrzenému právu na náhradu škody za ušlý zisk z předmětné obchodní smlouvy stěžovatelka uvádí, že městský soud pro ni nastavil protiústavně nesplnitelné důkazní břemeno, jelikož za prokázaný by její nárok považoval jen tehdy, jestliže by doložila, za jakou cenu a s jakým ziskem byla stěžovatelka v roce 2003 a později schopna prodat surovinu, kterou nikdy neprodala vzhledem k její specifičnosti. Městský soud tedy opřel své rozhodnutí o skutečnosti v řízení nezjistitelné (uvalil na stěžovatelku nesplnitelné důkazní břemeno) a současně neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy, nevypořádal se s jejími námitkami uplatněnými právě k těmto skutečnostem před městským soudem, čímž zatížil své rozhodnutí takovými vadami, pro které jsou vyslovené právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, která vedou k porušení principu zákazu libovůle při rozhodování, včetně nedodržení zákonných požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí. Právní závěry městského soudu jsou proto v tak extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními ke stanovení výše škody ze zmařené smlouvy, což je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Co se týče náhrady ušlého zisku, spatřuje zásadní pochybení obecných soudů v chybném vyčíslení výše nároku (správně má být 8 505 000 Kč), čímž je nesprávně vyčíslen i celkový nárok za skládkování. Městský soud dovodil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, že nelze v průběhu soudního řízení na základě včas uplatněného nároku na náhradu škody její výši upřesnit, neboť pro podání žaloby o náhradu škody postačuje i jen orientační znalost výše škody. Definitivní výše škody se určuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o její výši je obsažen až v pravomocném rozsudku. Stěžovatelka tedy považuje závěry obecných soudů vyslovené v napadených soudních rozhodnutích za právní závěry, které jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními i s principy spravedlnosti, vedoucí k porušení principu zákazu libovůle při rozhodování a spatřuje v rozhodování obecných soudů též nedostatky vztahující se k důkaznímu procesu, včetně nedodržení zákonných požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se
dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
11. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí Ústavním soudem pouze tehdy, jestliže je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz nález sp. zn. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 2 Listiny, že jejich věc bude projednána veřejně, v jejich přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud a předtím též městský soud a obvodní soud se řádně vypořádaly se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatelky a také jasně zdůvodnily, proč argumenty stěžovatelky jsou liché, či na danou věc nedopadající.
12. Stěžovatelka se dále domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Uvádí přitom tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje s jejich právními závěry, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Uvedené platí o to více za situace, kdy stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí zejména proti právním závěrům městského soudu, a nikoliv Nejvyššího soudu, přičemž právě Nejvyšší soud její námitky ve svém rozhodnutí přesvědčivě a zcela dostatečně vypořádal.
13. Ústavní soud shledává, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí, na kterou řádně odkázal. Při posouzení neúčelnosti právního zastoupení organizační složky státu též přiléhavě odkázal na judikaturu Ústavního soudu, proto je jeho závěr řádně odůvodněn s odkazy na předchozí judikaturu a Ústavní soud je považuje za ústavně konformní a srozumitelný. Na výkladu provedeném obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, a předtím též zejména rozhodnutí městského soudu, jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
14. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu