ECLI:CZ:US:2020:4.US.3002.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3002/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem, sídlem Pouchovská 1255/109b, Hradec Králové, proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. června 2019 č. j. 23 Co 156/2018-561 a výroku I rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 31. ledna 2018 č. j. 0 P 245/2015-471, 13 P a Nc 215/2017, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a a) M. F. a b) nezletilé R. F. v soudním řízení zastoupené městem Chrudim, sídlem Resselovo náměstí 77, Chrudim, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím Okresní soud v Chrudimi (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelův návrh na rozšíření styku s jeho nezletilou dcerou (vedlejší účastnicí). Dle soudu se situace od posledního rozhodnutí nikterak zásadně nezměnila a rovněž nezletilá při výslechu projevila svobodně a nezávisle svou vůli neměnit současný stav styku se stěžovatelem. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel nevytváří pro nezletilou dostatečně aktivní program pro to, aby se k němu těšila. Většinu času u něj tráví se sestřenicí. Stěžovatel viní matku (druhou vedlejší účastnici) z toho, že motivuje dceru, aby u stěžovatele nechtěla být. To je však v přímém rozporu s dalšími důkazy. Všechny výpovědi dcery svědčí podle okresního soudu o opaku, když ten dle soudu nemá k dětem (i zletilému synovi) vyvinutý zdravý vztah a zaujímá ublíženecký postoj. Proto bude třeba, aby svůj postoj k dětem i matce a jejich životu nejdříve změnil.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud doplnil dokazování o vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie. I po tomto rozšíření dokazování dospěl krajský soud k závěru, že pro změnu stávajícího stavu nejsou dány podmínky. Nezletilá nemá o rozšíření styku zájem a žádným důkazem nebylo prokázáno, že by k tomuto svému postoji byla naváděna či manipulována matkou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelovo právo být se svou dcerou, podílet se na její výchově a všestranném rozvoji její osobnosti. Zároveň bylo porušeno tomu odpovídající právo jeho dcery. Nakonec soudy přihlédly pouze k vyjádření nezletilé dcery, že jí upravený styk postačuje. Soudy však neumožnily stěžovateli prokázat, že dcera se snaží pouze plnit přání své matky. Argument soudu, že dcera u stěžovatele nemá vybudované zázemí, je nepřípadný, neboť to při omezeném styku není možné. Stěžovatel pracuje jako soukromý zemědělec, a proto i část času, který může trávit se svojí dcerou, musí věnovat svým zvířatům. Zbývající čas je tak pro navázání hlubšího vztahu s dcerou příliš krátký. Prohlubování vztahu se přitom ani dcera dle vlastního vyjádření nebrání. Tyto okolnosti a jejich důsledky nevzaly soudy v potaz. Žádný důkaz nevyvrátil stěžovatelovu výchovnou způsobilost. Pokud chce soud rozhodnout o právech obou rodičů rozdílně, musí takový postup náležitě odůvodnit, což se v napadených rozhodnutích nestalo. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, jestliže by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že se k rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do péče vyjadřoval opakovaně a velmi obšírně [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a tam citovaná rozhodnutí, případně v podrobnostech také srov. usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 791/16]. I když situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou rodičů, je vhodným řešením z hlediska proporcionality (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, nebo dokonce prioritní, přičemž tato priorita není v žádném případě zakotvena v zákoně (a to ani jako princip, natož jako pravidlo), a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly právě takové proporcionální řešení. Kritériem pro svěření dítěte do (jakékoliv) péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Obecné soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv.
9. V dané věci oba soudy provedly velmi rozsáhlé dokazování, a to přesto, že nešlo o první rozhodování v dané věci. V řízení pak vyšlo najevo, že není žádný důvod pro změnu nastaveného uspořádání rodinných vztahů stěžovatele a jeho nezletilé dcery. Soudy přiléhavě za klíčové označily přání nezletilé, která je ve věku předpubertálním (11 let) a celou situaci tedy velmi citlivě vnímá. Jí v tomto směru vyslovená přání, a to opakovaně, jsou poměrně jasná. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že by toto přání bylo výsledkem nějakého patologického chování (ať už samotné nezletilé nebo jiných osob). Naopak s tímto přáním korespondují i ostatní zjištěné okolnosti (koníčky a zájmy nezletilé, postoje zaujímané stěžovatelem apod.). Soudy tedy svůj postup, spočívající ve "znevýhodnění" stěžovatele jako rodiče, srozumitelně, logicky a ústavně konformně odůvodnily, a to celou řadou okolností. Ústavní stížnost tak představuje pouze neopodstatněnou polemiku s jejich závěry, pročež jí nelze vyhovět.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu