ECLI:CZ:US:2020:4.US.3064.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3064/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PMVO Slaný, s. r. o., sídlem Netovická 356, Slaný, zastoupené JUDr. Pavlem Weikertem, advokátem, sídlem Italská 2561/47, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2020 č. j. 22 Cdo 1119/2020-169, ve znění opravného usnesení ze dne 14. října 2020 č. j. 22 Cdo 1119/2020-179, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. října 2019 č. j. 28 Co 214/2019-143, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti RE Industrial Park, s. r. o., sídlem Antala Staška 2027/79, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka výslovně domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") tvrdíc, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka svojí argumentací napadá i v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, také od jeho doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svojí judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00 ve věci Bulena proti České republice), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 28. 3. 2019 č. j. 18 C 28/2018-91 zamítl žalobu na určení, že stěžovatelka má ve svém výlučném vlastnictví v žalobě identifikovaný pozemek (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok), protože stěžovatelka nesplnila podmínky pro vydržení předmětného pozemku, když přes poučení soudem neuvedla žádný konkrétní právní důvod, na základě kterého by mohla dovozovat jeho oprávněnou držbu. Stěžovatelka vznikla v roce 2000 jako nově zapsaná společnost a je proto bez významu, kdo a z jakého důvodu předmětný pozemek držel před rokem 2000. S ohledem na to, jak jsou ostatní pozemky ve vlastnictví stěžovatelky situovány v okolí předmětného pozemku, nemohla se stěžovatelka ani domnívat, že by vlastnictví ke spornému pozemku nabyla na základě kupní smlouvy z roku 2003. Stěžovatelka tak nevykonávala podle okresního soudu držbu k předmětnému pozemku v omluvitelném skutkovém omylu s tím, že by tento pozemek byl součástí některého z pozemků, které skutečně vlastní. Stěžovatelce lze podle okresnímu soudu vytýkat nedostatek obvyklé míry opatrnosti, když si neověřila vlastnické vztahy k předmětnému pozemku, který netvoří přirozenou součást jí vlastněných pozemků.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o věci samé, částečně ho změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Ani podle krajského soudu stěžovatelka netvrdila žádný konkrétní právní důvod, od něhož by mohla dovozovat oprávněnou držbu předmětného pozemku. Takovým právním důvodem není ani skutečnost, že předmětný pozemek užíval podnik ČKD Slaný někdy od 60. let 20. století, neboť nikdy nebyl právním předchůdcem stěžovatelky. Stěžovatelka žádného právního předchůdce neměla (s ohledem na její vznik až v roce 2000). Naopak, předmětný pozemek, jako součást jiného pozemku, nabyl právní předchůdce vedlejší účastnice, a to na základě dražby v roce 2002. Podle krajského soudu tak neexistuje žádný právní předchůdce, jehož držbu by si stěžovatelka mohla do doby potřebné k vydržení započíst. Vzhledem k tomu, že jednatel stěžovatelky věděl, že jí k předmětnému pozemku nesvědčí žádný právní titul, stěžovatelka pro užívání pozemku postrádala dobrou víru a je tedy bez významu, že její užívání nebylo po dlouhou dobu nikým rušeno a že do pozemku investovala.
4. Stěžovatelčino dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu (ve znění opravného usnesení) odmítnuto (I. výrok) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu v dovolání neformulovala otázku zakládající jeho přípustnost. I podle Nejvyššího soudu nemohla být stěžovatelka v dobré víře, neboť zde byly okolnosti, které s přihlédnutím k běžné opatrnosti její dobrou víru přímo vylučovaly. Krajský soud podle Nejvyššího soudu správně akcentoval jako okolnost vyvracející dobrou víru především vědomost tehdejšího jednatele stěžovatelky o tom, že stěžovatelka není vlastníkem předmětného pozemku, dále poukázal na geometrický plán tvořící součást kupní smlouvy k ostatním pozemkům, z něhož je patrné, že předmětný pozemek převáděn nebyl, přitom jeho faktická poloha vylučovala, aby byl součástí některého z převáděných pozemků.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka především namítá, že její nakládání s pozemkem, kdy se k němu chovala jako vlastník, po dlouhou dobu nikdo nezpochybňoval. Dále tvrdí, že obecné soudy podmiňovaly její dobrou víru nabývacím titulem, od něhož by své domnělé vlastnictví mohla dovodit, a tím splnit jednu z podmínek jí tvrzeného vydržení. Takový přístup je podle stěžovatelky v rozporu s konstantní judikaturou i odbornou literaturou, na níž v ústavní stížnosti odkazuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
8. V souladu s vymezenou působností se Ústavní soud zabýval ústavní stížností se zaměřením na stěžovatelkou namítaná porušení jejích základních práv, nejprve práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k takovému zásahu napadenými rozhodnutími, ani postupem krajského soudu a Nejvyššího soudu předcházejícím jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěl krajský soud a poté i Nejvyšší soud v hodnocení, zda byly naplněny předpoklady vydržení vlastnického práva k individualizovanému pozemku, přičemž její námitky byly již posuzovány, čímž staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je polemikou se závěry obecných soudů. Ústavní soud přitom shledal, že důvody, pro které krajský soud rozhodl ve věci samé napadeným rozsudkem (následně je Nejvyšší soud neshledal zjevně nepřiměřenými), s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tento rozsudek (i jemu předcházející rozsudek okresního soudu a na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje a kvituje, že obecné soudy se podmínkami vydržení (dle tehdy platné právní úpravy), jako mimořádného a originárního způsobu nabytí vlastnického práva, zevrubně zabývaly. Přijatému právnímu závěru o jejich nenaplnění nelze - z ústavněprávního pohledu - nic vytknout. A to zvlášť v situaci, kdy jde o vydržení vlastnického práva k nemovité věci podléhající evidenci ve veřejném seznamu, tj. usucapio contra tabulas, což má nepochybný vliv na objektivizaci dobré víry ("se zřetelem ke všem okolnostem" - viz §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) a limituje prostor pro uplatnění tzv. omluvitelného omylu.
9. Stěžovatelčina ústavní stížnost neobsahuje žádnou věcnou argumentaci způsobilou zpochybnit závěry obecných soudů. Stěžovatelka v ní nereaguje na zjištění, že jejímu tehdejšímu jednateli bylo známo, že předmětný pozemek nebyl v jejím vlastnictví, byť jí v jeho užívání nikdo nebránil. Absence dobré víry vyloučila, aby vlastnické právo k pozemku - ani při splnění ostatních podmínek - nabyla vydržením. I v souladu se stěžovatelkou odkazovanými literárními prameny bylo k vydržení potřebné, aby stěžovatelce svědčil alespoň domnělý právní titul, od něhož by své vlastnictví odvíjela. Vzhledem k výpovědi bývalého stěžovatelčina jednatele však o existenci nabývacího titulu, byť domnělého, v posuzované věci není možné uvažovat. Nebyla-li stěžovatelka vlastnicí předmětného pozemku, nemohlo dojít ani k jí tvrzenému zásahu do základního práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu