ECLI:CZ:US:2020:4.US.3077.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3077/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2019 č. j. 28 Cdo 2036/2019-616, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2019 č. j. 8 Co 319/2018-576 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. června 2018 č. j. 38 C 193/2015-532, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, 1. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, za který jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a 2. obce Jiříkov, sídlem Jiříkov 85, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva garantovaná jí čl. 4 Ústavy, čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), domáhala určení, že první vedlejší účastnice (jako první žalovaná) je vlastnicí konkrétních lesních pozemků v katastrálním území Sovinec (výrok I), a dále jím bylo rozhodnuto, že se první vedlejší účastnici nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že stěžovatelka je povinna zaplatit druhé vedlejší účastnici (jako druhé žalované) náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč (výrok III). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce, resp. jejímu právnímu předchůdci, Řádu německých rytířů, se nestala křivda v tzv. rozhodném období, neboť sporný majetek byl zabaven v období okupace německou říší, poté byl konfiskován dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, (dále jen dekret č. 12/1945 Sb."), a k jeho vrácení nedošlo, načež druhá vedlejší účastnice k němu nabyla vlastnické právo na základě §2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb.").
3. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka odvoláním, načež Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") odvolací řízení ve vztahu k části žalovaných pozemků z důvodu zpětvzetí odvolání podle §207 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil (výrok I), rozsudek okresního soudu ve výroku I a III potvrdil (výrok II), ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit první vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v částce 1 764 Kč (výrok III), a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastnicím náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 900 Kč (výrok IV) a 10 040,60 Kč (výrok V). Krajský soud uzavřel, že předmětný majetek byl právnímu předchůdci odňat v roce 1938 německou říší, tj. mimo rozhodné období, a nikdy jí nebyl navrácen, a tudíž nemůže jít o křivdu ve smyslu §5 zákona č. 428/2012 Sb.
4. Stěžovatelkou podané dovolání pak Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, stěžovatelce uložil nahradit první vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a druhou vedlejší účastnicí nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na kolizi mezi právem druhé vedlejší účastnice na zachování současného vlastnictví a jejím právem odpovídajícím legitimnímu očekávání na vydání původního majetku, vytýká obecným soudům, že neinterpretují a neaplikují restituční judikaturu Ústavního soudu, resp. že řádně neodůvodnily svůj závěr o neaplikovatelnosti judikatury tohoto soudu týkající se fyzických osob, poukazuje na zásadu favoris restitutionis a vytýká obecným soudům, že si osvojily pravomoc rozhodovat o samotném restitučním nároku, ač to nebylo předmětem daného řízení (a nezaměřily se výhradně na to, zda došlo k přechodu majetku na druhou vedlejší účastnici). Navíc obecné soudy nerespektovaly důkazy, že k žádné konfiskaci v katastrálním území Sovinec nedošlo a že svůj majetek pozbyla až v rámci druhé pozemkové reformy bez náhrady.
6. V souvislosti s tím stěžovatelka uvádí, že byla vlastnicí předmětných nemovitostí a že jakékoliv převzetí majetku státem bez završení konfiskačního procesu má být nepřípustné, opakuje, že ke konfiskaci nedošlo (přičemž poukazuje na konkrétní listiny, které tuto skutečnost mají dokládat), resp. že neexistuje žádné rozhodnutí o konfiskaci ze dne 24. 3. 1948, i když je zmiňováno v zápise Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství ze dne 22. 6. 1948, v němž se hovoří o přídělu konfiskovaného majetku obci Sovinec, přičemž tvrdí, že bez absence konfiskačního aktu nemohl stát majetek přidělovat, a namítá, že se obecné soudy nezabývaly věcnou stránkou konfiskace, tj. zda nedošlo ke zneužití dekretů prezidenta republiky, s tím, že uvedený zápis byl vykonstruován komunistickým režimem, neboť dle listiny z archivu Ministerstva zemědělství byly dotčené nemovitosti vykoupeny v rámci druhé pozemkové reformy, k níž došlo až nabytím účinnosti zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), tj. 14. 4. 1948.
7. Stěžovatelka dále odmítá, že by po kapitulaci Velkoněmecké říše nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva, neboť převod na ni na základě rozhodnutí Říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti ze dne 20. 1. 1940 byl postižen neplatností podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých
majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen "dekret č. 5/1945 Sb."), Všeobecného občanského zákoníku, čl. 1 odst. 2 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, a čl. I vyhlášky č. 19/1947 Ú. l., přičemž dle judikatury Ústavního soudu bylo možné se obnovení vlastnického práva domáhat uplatněním prvně uvedeného dekretu nebo restituční žalobou podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých
majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."). V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na žádosti, které podal velmistr Řádu německých rytířů, a tvrdí, že postačovaly k obnovení vlastnického práva.
8. Ve vztahu ke zmíněnému principu in favorem restitutionis, jakož i principu rovnosti stěžovatelka uvádí, že majetková křivda má stejný charakter, ať se týká fyzické nebo právnické osoby, a že každý subjekt očekává, že to, co platí pro jednu skupinu, bude platit i pro druhou. Vyvozuje, že s ohledem na značný časový odstup by mělo postačovat, že uplatnění nároků na základě těchto dvou předpisů bude podloženo "minimálními skutkovými okolnostmi", a odvolává se na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 254/2000 (N 40/32 SbNU 389), dle něhož nelze přičítat k tíži oprávněné osobě, že neuplatnila nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., dále pak poukazuje na usnesení ze dne 19. 4. 2000 sp. zn. II. ÚS 3/2000 [v této souvislosti na nález ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. II. ÚS 3/98 (N 152/12 SbNU 399)], jakož i na nález ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 (N 144/82 SbNU 287).
9. Stěžovatelka také zmiňuje, že i když obecné soudy poukázaly na to, že československé orgány přistupovaly k jejímu majetku jako ke konfiskátu, opomněly závazný náhled Nejvyššího správního soudu, jak plyne z nálezu ze dne 17. 12. 1948 č. j. 690/46-6, dle něhož ke konfiskaci nedošlo, a odkazuje na v její věci vydané usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 4563/12, dle něhož se obecné soudy budou muset vypořádat s otázkou, zda nedošlo ke zneužití prezidentských dekretů totalitní mocí, přičemž odmítá závěr obecných soudů, že uvedený nález nenabyl právní moci.
10. Současně stěžovatelka poukazuje na absenci konfiskační vyhlášky, která je nezbytná k dovršení konfiskace, resp. na nutnost jejího prokázání, opakuje že poválečné československé orgány k majetku nepřistupovaly jako ke konfiskátu, namítá, že žádný ze soudů se nezabýval jejími námitkami směřujícími k zákonu č. 172/1991 Sb., opět se dovolává jeho ustanovení §4 odst. 2, a tvrdí, že nic nevypovídá o historickém majetku obce, že zápis ze dne 22. 6. 1948 byl vykonstruován komunistickým režimem, že tudíž šlo o zneužití dekretu č. 12/1945 Sb., což vyvozuje z toho, že stát se hlásil k nabytí vlastnického práva a toto odvozoval nikoliv od konfiskace, která by mohla být podkladem pro příděl, ale od druhé pozemkové reformy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
12. Domáhá-li se však stěžovatelka zrušení výroku I rozsudku krajského soudu, není ústavní stížnost přípustná, neboť z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala žalobu pro zmatečnost (§229 odst. 4 o. s. ř.), resp. že by tento mimořádný opravný prostředek vyčerpala (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Nadto stěžovatelka žádné námitky ve vztahu k tomuto rozhodnutí nevznáší, a tudíž by šlo o zjevně neopodstatněný návrh.
13. Tím, že stěžovatelka vzala částečně zpět své odvolání, zapříčinila, že v rozsahu zpětvzetí nevyčerpala procesní prostředek, který jí zákon proti rozsudku okresního soudu k ochraně jejího práva poskytl [srov. usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 200/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
16. Skutkově a právně obdobnými ústavními stížnostmi stejné stěžovatelky se Ústavní soud již opakovaně zabýval, nedospěl však k závěru, že by mohly být jakkoliv opodstatněné, a proto je podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl (viz usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 200/20, ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 2447/19, ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2426/19, ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 4163/18). Ve věci nyní posuzované Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by se měl od svých předchozích závěrů odchylovat.
17. Stěžovatelka, která pozbyla své vlastnické právo k předmětným pozemkům v době nacistické okupace, tj. mimo rozhodné období, v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním názorem obecných soudů, dle něhož ke znovunabytí jejího vlastnického práva nedošlo, a ani dojít nemohlo, protože svůj nárok na vrácení majetku neuplatnila postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. Přitom úvahy obecných soudů, podle nichž se vlastnické právo neobnovovalo "automaticky" a které vycházejí z tehdejší právní úpravy (a dobové judikatury), jsou předestřeny v napadených soudních rozhodnutích, a Ústavní soud v tomto směru žádné pochybení nezjistil.
18. Stěžovatelka v této souvislosti argumentuje tím, že i když se její právní předchůdce nedomáhal restituce podle zákona č. 128/1946 Sb., je nutno zohlednit, že o vrácení majetku požádal. Tato skutečnost ale právně relevantní není, neboť nešlo o majetek, na který by dopadal dekret č. 5/1945 Sb. a o jehož navrácení by stačilo pouze požádat (§24), naopak podle §24 odst. 4 tohoto dekretu ostatní majetek zůstal pod národní správou až do přijetí nové úpravy, kterou se následně stal zákon č. 128/1946 Sb., což platí i v případech (jako tomu bylo u stěžovatelky), kdy žádosti o navrácení majetku byly podávány v mezidobí, kdy byl v platnosti dekret č. 5/1945 Sb., ale ještě nebyl platný a účinný zákon č. 128/1946 Sb., který následně v §10 stanovil postup, jak se domáhat navrácení majetku (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2447/19).
19. Stěžovatelka též odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 254/2000, nicméně jeho závěry nelze přenášet na právě projednávanou kauzu, neboť šlo o skutkově i právně zcela odlišný případ; příslušné úvahy se týkaly jednak jiné právní normy, tj. §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb., jednak jiné situace, kdy oprávněná osoba objektivně nemohla příslušný nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatnit. Na tento případ nelze vztáhnout ani závěry učiněné v usnesení sp. zn. II. ÚS 3/2000, neboť nešlo o situaci, kdy by uplatnění nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo poznamenáno perzekucí (k důvodům blíže usnesení sp. zn. I. ÚS 2447/19). Rovněž z důvodu právní a hlavně skutkové odlišnosti není možné považovat za přiléhavý stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 3943/14 či II. ÚS 3/98 (viz bod 14 a 16 usnesení sp. zn. IV. ÚS 200/20, kde Ústavní soud uzavřel, že z tohoto nálezu nelze obecně dovozovat, že by se mělo odhlížet od toho, zda byl či nebyl uplatněn nárok podle zákona č. 128/1946 Sb.).
20. Nesouhlasí-li stěžovatelka se závěry okresního soudu, dle nichž došlo ke konfiskaci daného majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. (kdy právní předchůdce stěžovatelky byl výměrem Moravského zemského národního výboru, expozitury v Moravské Ostravě, ze dne 9. 3. 1946, označen za zrádce a nepřítele republiky) ještě před rozhodným obdobím, pak Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 200/20 zdůraznil, že na základě tohoto dekretu přecházel konfiskovaný majetek na československý stát dnem jeho účinnosti [nález ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. II. ÚS 405/98 (N 146/16 SbNU 87)] a že tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není správní akt, nýbrž dekret samotný [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (477/2005 Sb.; ST 21/39 SbNU 493)]. Okresní soud se vyjádřil i k otázce případné konfiskace podle uvedeného dekretu a na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že již v roce 1946 se stát choval ke spornému majetku jako ke svému. V této souvislosti se vypořádal i se stěžovatelčinou argumentací jednak rozhodnutím Nejvyššího správního soudu č. j. 690/46-6, jednak tvrzením o konfiskaci v rámci druhé pozemkové reformy.
21. Hodnocení provedených důkazů okresním soudem se nejeví nijak nepřiměřeným, kdy by jeho výsledek, tedy že majetek byl právnímu předchůdci stěžovatelky odňat v době okupace a poté už k znovuobnovení vlastnického práva tohoto subjektu nedošlo (a ten se toho ani stanoveným způsobem nedomáhal), kdy po skončení okupace byl tento majetek - jako majetek ať již Velkoněmecké říše, německé právnické osoby, na které byl za zapsán, anebo majetek "zrádce a nepřítele Československé republiky" (jak uvádí zmíněný výměr ze dne 9. 3. 1946) - převzat (konfiskován) státem, a to již přede dnem 25. 1. 1948, bylo možné označit za jakkoliv "extrémní". Byť se otázka konfiskace řešila ještě po tomto datu, z hlediska ústavnosti nelze vytknout nic ani právnímu názoru obecných soudů, dle něhož za těchto okolností majetková křivda nenastala v rozhodném období, který vyústil v závěr, že stěžovatelka není oprávněnou osobou, a její žalobě na určení vlastnického práva první vedlejší účastnice vyhovět nelze.
22. Ústavní soud přitom nespatřuje žádnou neústavnost názoru obecných soudů, dle něhož k zamítnutí žaloby podané podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. plně postačuje závěr, že stěžovatelka nebyla oprávněnou osobou, protože v rozhodném období neutrpěla majetkovou křivdu ve vztahu k nemovitostem zmíněným v žalobě (k důvodům viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 200/20). S touto námitkou se ostatně již vypořádal Nejvyšší i krajský soud. Argumentuje-li stěžovatelka svým tzv. legitimním očekáváním, Ústavní soud poukazuje na právní závěry vyslovené v nálezu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17, z něhož plyne, že na základě §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, u stěžovatelky žádné legitimní očekávání v tom ohledu, že jí budou vydány právě sporné pozemky, vzniknout nemohlo. V souvislosti s argumentací výkladem in favorem restitutionis odkazuje Ústavní soud na bod 14 svého usnesení sp. zn. II. ÚS 2426/19.
23. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu