ECLI:CZ:US:2020:4.US.3083.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3083/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Janského, zastoupeného Mgr. Janou Lammelovou, advokátkou, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2020 č. j. 27 Cdo 2414/2019-147, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Honebního společenstva Určice - Myslejovice, sídlem Dětkovice 93, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 6. 2017 č. j. 5 C 288/2016-80 byla zamítnuta žaloba "o určení neplatnosti odebrání povolení k lovu" vydaného vedlejším účastníkem jako žalovaným (výrok I.), dále byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 50 000 Kč (výrok II.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III.). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel podal žalobu na určení neplatnosti rozhodnutí honebního výboru po uplynutí patnáctidenní lhůty, kdy se o rozhodnutí honebního výboru dověděl (§22 odst. 8 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů). Proto žalobu v celém rozsahu zamítl, tedy i v rozsahu peněžitého plnění ve výši 50 000 Kč, neboť dovodil, že nebylo-li určeno, že rozhodnutí honebního výboru je neplatné, nemohla být stěžovateli přiznána částka ve výši 50 000 Kč, která se od neplatnosti rozhodnutí odvíjela.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 10. 2018 č. j. 17 Co 5/2018-121 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud shledal rozsudek okresního soudu věcně správným.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Ve svém dovolání stěžovatel vymezil otázku zásadního právního významu, "zda rozhodnutí honebního výboru jako vnitřního orgánu vedlejšího účastníka o odebrání povolenky k lovu lze napadnout opravným prostředkem, tedy zda lze takové rozhodnutí honebního výboru přezkoumat soudem". Stěžovatel však v dovolání již neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.").
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 o. s. ř., odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat. Stěžovatel však již neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
6. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části). K posuzované věci Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel zjevně vychází z úpravy přípustnosti dovolání účinné do 31. 12. 2013 (uvádí, že jím předestíraná "otázka" je otázkou zásadního právního významu); k předpokladům přípustnosti dovolání však nic neuvádí. Nejvyšší soud poukázal na to, že náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou upraveny v občanském soudním řádu, a proto účastníkovi řízení podávajícímu dovolání při zachování minimální míry obezřetnosti (spočívající pouze v přečtení relevantních zákonných ustanovení) nemohou vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 266/14 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutím Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel uvádí, že ve svém dovolání namítal především rozpor soudních výkladů - tedy zda je možné bránit se proti rozhodnutí výboru honebního společenstva u soudu a domoci se tak soudní ochrany v okamžiku, kdy člen honebního společenstva s vydaným rozhodnutím nesouhlasí (z důvodu věcné či právní nesrovnalosti, nicotnosti, nezákonnosti, neplatnosti, nepřezkoumatelnosti, apod.) a kdy vnitřní předpisy honebního společenstva neupravují žádnou možnost obrany, např. odvolání k valné hromadě společenstva.
8. Nejvyšší soud se však odmítl podaným dovoláním věcně zabývat a s velmi stručným odůvodněním zbavil stěžovatele jakékoliv možnosti zjistit, který ze dvou protichůdných soudních výkladů předestřených v jeho konkrétním případě, je ten správný. Tím byla stěžovateli odepřena spravedlnost a porušen princip legitimního očekávání a právní jistoty. Postupem Nejvyššího soudu byl stěžovatel ponechán v nejistotě, zda rozhodnutí honebního výboru honebního společenstva podléhají soudnímu přezkumu. Zodpovězení této klíčové otázky považuje stěžovatel za významné jak pro sebe a pro své další právní vztahy s honebním společenstvem, tak i pro širší okruh adresátů, kteří řeší podobné případy na úrovni jiných spolků či sdružení. Tím, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání, odepřel mu právo na soudní a jinou právní ochranu.
9. Stěžovatel namítá, že z podaného dovolání je zřejmé, čeho se domáhá a z jakých konkrétních důvodů. Stěžovatel připouští, že dovolání explicitně neshrnuje výčet toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nicméně z obsahu dovolání jsou stěžovatelovy závěry poznatelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné neměl.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
14. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak Nejvyšší soud posoudil obsah jeho dovolání.
15. Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí v kolizi; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit.
16. Přípustností dovolání a jeho vazbou na ochranu základních práv a svobod stěžovatelů se Ústavní soud podrobně zabýval ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V uvedeném stanovisku Ústavní soud vyslovil, že neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak předpokládá §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 871/19).
17. Z přiloženého dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatel výše uvedené povinnosti nedostál, když ve svém dovolání zákonem požadovanou náležitost vymezení předpokladů přípustnosti dovolání neuvedl.
18. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, a proto dovodil, že dovolání stěžovatele je vadné. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s argumentací stěžovatele, a proto napadené usnesení neodporuje žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny.
19. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není absolutní a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání.
20. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, avšak stěžovatel nedostál zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u Nejvyššího soudu tím, že v dovolání u zmíněné námitky nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 31. až 38.).
21. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu dostatečně, přezkoumatelně a zejména ústavně konformně uvádí důvody, proč bylo nutné dovolání stěžovatele odmítnout. Z jeho závěrů s nepodává ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu