ECLI:CZ:US:2020:4.US.3092.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3092/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Evy Lanzendorfové, a 2. Jaroslava Štěpána, obou zastoupených Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti výroku II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2020 č. j. 62 Co 277/2020-176, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Věry Bulajčíkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení výše uvedeného výroku soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 5. 2020 č. j. 21 C 102/2019-150 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali určení, že zůstavitel Jaroslav Štěpán, který zemřel dne 25. 2. 2018, ke dni úmrtí výlučně vlastnil pohledávku ve výši 7 000 000 Kč za Českou spořitelnou, a. s., sídlem Olbrachtova 1921/62, Praha 4 - Krč, a to z titulu zřízeného běžného účtu, č. účtu: 0580035073/0800 (výrok I), a uložil stěžovatelům společně a nerozdílně ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení v částce 20 328 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II).
3. K odvolání stěžovatelů i vedlejší účastnice rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením, že se řízení o odvolání obou stěžovatelů do rozsudku obvodního soudu zastavuje (výrok I), rozsudek obvodního soudu se ve výroku II mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení vedlejší účastnice činí 265 716 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok II), a že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 989,50 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci k rukám jejího zástupce (výrok III). Městský soud k spornému nákladovému výroku shledal, že z hlediska určení tarifní hodnoty předmětu sporu, ze kterého je třeba při určení odměny právního zástupce vedlejší účastnice v kontextu jejího úspěchu ve věci podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vycházet, je §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), který upravuje fikci tarifní hodnoty, ustanovením zvláštním k §8 odst. 1 advokátního tarifu. Obvyklou hodnotu předmětu řízení stanoví soud na základě obsahu spisu. Neumožňuje-li obsah spisu stanovit tarifní hodnotu, vychází se z toho, že hodnotu sporné věci nebo práva lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a tarifní hodnota se stanoví částkou uvedenou v §9 odst. 1 advokátního tarifu, příp. ve spojení s §9 odst. 3 advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2209/2015). V posuzovaném případě je cena práva v době započetí úkonu práva zjistitelná již z obsahu žaloby, resp. jejího petitu, proto obvodní soud nepostupoval správně, stanovil-li tarifní hodnotu částkou 35 000 Kč a podle §8 odst. 1 ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu pak určil odměnu za jeden úkon právní služby v částce 2 500 Kč, když správná výše odměny za jeden úkon právní služby je podle §7 bod 6 advokátního tarifu 36 000 Kč. Argumentaci 2. stěžovatele k likviditě a hospodářské hodnotě pohledávky v částce 7 000 000 Kč, kterou by bylo podle jeho názoru k době započetí úkonu nutno zjišťovat, považuje městský soud za nepřiléhavou, nemající oporu v advokátním tarifu.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé zejména uvádějí, že k zásahu do jejich práv došlo zejména proto, že aplikace §8 odst. 1 advokátního tarifu byla neočekávaná a nepředvídatelná, nebyl jim poskytnut žádný prostor za účelem vyjádření se k takové možnosti, resp. jim nebyl poskytnut žádný prostor k doplnění tvrzení, resp. důkazů pro možnost takové aplikace. Městský soud v napadeném usnesení nedostatečně odůvodnil aplikaci §8 odst. 1 advokátního tarifu, aniž by současně k tomuto byly provedeny důkazy. V tom lze proto spatřovat prvky nahodilosti a libovůle, resp. městský soud neodůvodnil, proč je argumentace stěžovatelů nepřiléhavá a proč nemá oporu v advokátním tarifu, když judikatura Nejvyššího soudu o náhradě nákladů řízení je v tomto směru konstantní, přičemž stěžovatelé ve své replice k odvolání vedlejší účastnice na tuto judikaturu Nejvyššího soudu poukazovali. V posuzovaném případě nebyl naplněn žádný z důvodů pro aplikaci §8 odst. 1 advokátního tarifu pro absenci důkazu k hodnotě práva nebo věci, přičemž napadené usnesení je v rozporu s konstantní judikaturou soudů k tomuto ustanovení. Stěžovatelé považují procesněprávní pochybení městského soudu za natolik závažná, že odůvodňují potřebu ústavněprávního přezkumu za účelem ochrany jejich ústavně zaručených práv a svobod.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají především porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo však stěžovatelům nebylo upřeno, neboť se jim dostalo adekvátního postavení účastníků řízení a jejich procesní práva byla náležitě respektována. Z čl. 36 odst. 1 Listiny však neplyne garance rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné (spravedlivé) pokládají.
9. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení. K náhradě nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi totiž opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
10. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu proto nemůže být ani námitka, že výpočet nákladů řízení je podle názoru stěžovatelů nesprávný. Ani v takovém případě není úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoli další soudní instance, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení z hlediska správnosti jejich výpočtu, či snad dokonce náklady řízení sám přepočítával. To neplatí pouze tehdy, došlo-li by v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci však městský soud jasně a srozumitelně vyjádřil, o která relevantní ustanovení právních předpisů (advokátního tarifu) své rozhodnutí opírá a na základě jakých skutečností dospěl ke svému právnímu závěru, přičemž odkázal též na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, což se z pohledu práva na soudní ochranu v situaci, kdy jde pouze o náhrady nákladů řízení, jeví jako dostačující. Jak již bylo řečeno výše, ani případná věcná nesprávnost zásadně nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
11. Stěžovatelé též měli možnost se v odvolacím řízení k věci vyjádřit (srov. body 9 a 10 napadeného usnesení), přičemž 2. stěžovatel svými námitkami brojil proti důvodům odvolání vedlejší účastnice (srov. bod 8 napadeného usnesení), která byla v odvolacím řízení se svou argumentací úspěšná. Nelze proto stěžovatelům přisvědčit v názoru, že by aplikace §8 odst. 1 advokátního tarifu byla pro stěžovatele neočekávaná a nepředvídatelná, anebo že by stěžovatelům nebyl poskytnut prostor k vyjádření se k možnosti aplikace tohoto ustanovení. V závěrech městského soudu neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
12. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu