ECLI:CZ:US:2020:4.US.3104.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3104/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace STANMORE S.a.r.l., sídlem boulevard Royal 11, L 2449, Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. srpna 2020 č. j. 5 Afs 266/2019-26 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2019 č. j. 6 Af 22/2014-37, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení rubrikovaných rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Specializovaného finančního úřadu (dále jen "správní orgán I. stupně") ze dne 11. 7. 2013 č. j. 286269/13/4000-27900-107911 byla nařízena daňová exekuce na prodej movitých věcí podle §178 odst. 1, odst. 5 písm. e) a §203 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Exekuce byla nařízena k vymožení daňových nedoplatků na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") v celkové výši 471 651 090,46 Kč spolu s úrokem z prodlení a příslušenstvím, vzniklých z titulu dřívějšího členství stěžovatelky ve skupině podle §5a a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném ke dni 31. 12. 2012 (dále jen "ZDPH"). Stěžovatelka totiž byla v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 členkou skupiny spojených osob, která byla registrována k DPH (DIČ: CZ699002409). Dne 24. 6. 2013 zaslal správní orgán I. stupně stěžovatelce vyrozumění o výši nedoplatku skupiny ke dni 19. 6. 2013, a o ve výši 495 584 204,77 Kč; současně s vyrozuměním žádal, aby stěžovatelka tento nedoplatek uhradila. Proti tomuto vyrozumění podala stěžovatelka dne 2. 7. 2013 námitku, že ji může stíhat povinnost uhradit nejvýše 20 000 000 Kč, neboť tuto částku nepřevýšily daňové povinnosti, které členům vznikly v době, kdy skupina existovala. Správní orgán I. stupně tuto námitku rozhodnutím ze dne 23. 7. 2013 zamítl a následně vydal výše uvedené rozhodnutí o nařízení daňové exekuce.
3. O odvolání stěžovatelky rozhodlo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 18. 2. 2014 č. j. 4262/14/5000-14503-702514 tak, že sice nepřisvědčilo odvolacím námitkám stěžovatelky, ale celkovou výši nedoplatků snížilo na 470 444 876,87 Kč, neboť se správní orgán I. stupně dopustil pochybení v počtech.
4. O žalobě stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka odpovídala solidárně za všechny povinnosti plynoucí ze ZDPH ostatním členům skupiny do doby jejího zrušení. Stěžovatelka totiž byla členem skupiny od její registrace do jejího zrušení a podle §5b odst. 2 ZDPH odpovídají členové skupiny za povinnosti podle ZDPH společně a nerozdílně taktéž po zániku této skupiny. Vyšel z toho, že podle §5c odst. 1 ZDPH na skupinu přecházejí práva a povinnosti plynoucí z tohoto zákona okamžikem registrace, a to veškeré již existující povinnosti přistupujících členů. Nedoplatky jednotlivých členů se tak stávají nedoplatky skupiny a každý člen tak solidárně odpovídá za veškeré nedoplatky, které skupina měla v době jeho členství. Členové skupiny tedy jsou solidárně odpovědní za povinnosti, které měli ostatní členové před přistoupením ke skupině, a dále za povinnosti, které vzniknou v době členství ve skupině. Je v zájmu každého přistupujícího člena, aby se seznámil se situací ostatních členů skupiny, aby se vyhnul negativním důsledkům vstupu do skupiny. Podle městského soudu proto Odvolací finanční ředitelství nepochybilo, vymáhalo-li na stěžovatelce splnění povinnosti, kterou jiný člen skupiny měl ještě před jejím vznikem, a to navzdory tomu, že skupina již v době řízení u správního orgánu I. stupně neexistovala.
5. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud konstatoval, že solidární odpovědnost členů skupiny podle ZDPH je odrazem zákonodárcovy legitimní snahy znemožnit zneužití skupinové registrace ke krácení daně. Poukázal přitom na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU"), podle které měly členské státy možnost přijímat opatření zamezující daňovým únikům osob, na které se hledí jako na jedinou osobu povinnou k dani, také v době před vstupem v platnost směrnice o společném systému DPH. Před platností této směrnice přitom unijní právo předvídalo pouze možnost pohlížet na více propojených osob jako na jednu osobu povinnou k dani, ale nestanovilo výslovně možnost přijímat opatření zamezující jejich daňovým únikům. Navzdory tomu SDEU dovodil, že "tato okolnost nicméně nezbavovala členské státy možnosti přijmout před tímto vstupem v platnost užitečná rovnocenná opatření, jelikož boj členských států proti daňovým únikům nebo vyhýbání se daňovým povinnostem představuje cíl uznaný a podporovaný šestou směrnicí i v případě neexistence výslovného zmocnění unijního normotvůrce". Takové opatření ovšem muselo být nezbytné a vhodné s ohledem na sledovaný cíl (srov. rozsudek SDEU ze dne 16. 7. 2015, Larentia a Minerva, ve spojených věcech C-108/14 a C-109/14, body 42 a 43). Nejvyšší správní soud shledal, že v posuzované věci je solidární odpovědnost namístě, zvláště s přihlédnutím k požadavkům, které jsou kladeny na členy skupiny. Podle §5a odst. 1 ZDPH ve spojení s odst. 3 a 4 téhož ustanovení totiž smí být členy skupiny pouze ty subjekty, na jejichž vedení se podílí alespoň jedna stejná osoba nebo které jsou spojeny kapitálově. Jednotliví členové by tedy z povahy věci měli mít alespoň základní přehled o situaci ostatních členů. Měl-li by se použít výklad stěžovatelky, členové skupiny by měli jednoduchý způsob, jak se vyhnout placení daně. Stačilo by, aby v době existence skupiny prostřednictvím plnění, která nejsou předmětem daně, změnili majetkové poměry jednotlivých členů tak, aby člen s nejmenším majetkem měl zároveň nejvíce povinností podle ZDPH. Po zrušení skupiny by tak správce daně musel vymáhat splnění povinností na členovi, který by tyto povinnosti splnit ani nemohl. Přestože se může zdát, že takovou situaci by "obětovaný" člen z vlastní vůle nedopustil, členové skupiny musí být ze zákona spojeni, a tím pádem může takové řešení být ve výsledku výhodné pro osoby, prostřednictvím kterých ke spojení členů dochází. Je nemyslitelné, že by bylo vůlí zákonodárce umožnit členům skupiny vyhnout se tímto (či jiným obdobným) způsobem plnění svých daňových povinností.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek, když je nucena platit dluhy za jinou osobu na základě nejasného ustanovení daňových předpisů, přičemž v rozporu s právem stěžovatelky na soudní ochranu tyto nejasnosti správní soudy vyložily k tíži stěžovatelky, když odmítly aplikovat zásadu in dubio mitius. Stěžovatelka trvá na tom, že coby bývalý člen skupiny plátců DPH nemůže nést odpovědnost za veřejnoprávní závazky jiné osoby vzniklé jí před tím, než tato osoba odlišná od stěžovatelky vstoupila do skupiny plátců DPH. Proto barvité výklady Nejvyššího správního soudu, jak brání systém DPH před zneužitím, když nebýt jeho, bylo by možné převést všechny veřejnoprávní závazky na nejslabšího člena skupiny plátců DPH a toho pak obětovat, neobstojí. Stěžovatelka nemohla převést na jiného své veřejnoprávní závazky vzniklé před tím, než se stala členem skupiny plátců DPH, protože je zde nezpochybnitelný zákaz přenosu daňové povinnosti podle §241 daňového řádu. Nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí stěžovatelka spatřovala jen v tom, že po ní správce daně vymáhá dluhy, které před vznikem skupiny plátců DPH vznikly jiné osobě. Stěžovatelka se tedy nesnaží převést své dluhy na někoho jiného a toho pak obětovat, ale brání se platit dluhy někoho jiného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícím správním či daňovém řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Postup ve správním (daňovém) řízení, a následně soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních (daňových) orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
11. Je třeba opakovaně zdůraznit, že právě Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, jestli jeho právní názor uvedený v napadeném rozsudku extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí a jestli obecné soudy nevybočily z mezí řádně vedeného soudního procesu. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
12. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci podústavního práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze bez dalšího podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje ochrana čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci Ústavním soudem pouze tehdy, je-li jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Právo na soudní ochranu nezaručuje rozhodnutí, které je pro stěžovatelku příznivé, nýbrž zaručuje přístup k soudu, který její věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny tak, že bude projednána veřejně, v její přítomnosti tak, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely hlavy páté Listiny zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatelku.
13. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že správní soudy se řádně vypořádaly se všemi v průběhu řízení vznesenými námitkami stěžovatelky, která se od Ústavního soudu nadto domáhá opětovného přehodnocení závěrů správních soudů, čímž staví Ústavní soud do role další instance správního soudnictví, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje s jejich skutkovými a právními závěry, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
14. Daňové orgány i správní soudy srozumitelně objasnily samotný smysl pojmu "skupina" podle ZDPH a princip solidární odpovědnosti, přičemž též ústavně konformně vyložily, proč je stěžovatelka nucena strpět nařízení daňové exekuce. V neposlední řadě také přesvědčivě vyložily možnost aplikace zásady in dubio mitius na posuzovanou věc (srov. body 22 a 23 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
15. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejícího rozsudku městského soudu uzavírá, že jde o rozhodnutí ústavně konformní a srozumitelná, a úvahy správních soudů neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Nejvyšší správní soud (i předtím městský soud) v meritu předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, napadená rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost ze shora mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu