ECLI:CZ:US:2020:4.US.3110.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3110/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem, sídlem Bořice 65, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2020 sp. zn. 3 To 67/2020 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. července 2020 č. j. 62 T 12/2018-11852, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 6 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 17 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 6. 2019 č. j. 62 T 12/2018-11317 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 7. 2. 2020 č. j. 3 To 59/2019-11496 byli obvinění B. M. a Z. J. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve znění účinném do 30. 6. 2016, za což byli oba odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech či družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci v trvání pěti let. Jednání odsouzených spočívalo v krácení daně a vylákání výhody na dani, kdy trestnou činnost páchali prostřednictvím daňového subjektu - obchodní korporace MAKIMA, s. r. o. Pokračujícím jednáním odsouzených došlo za období leden až prosinec 2010 daňovým subjektem MAKIMA, s. r. o., ke zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši 62 494 043 Kč a vylákání výhody na dani z přidané hodnoty ve výši 14 080 302 Kč, vše ke škodě České republiky jednající Finančním úřadem v Chrudimi v celkové výši 76 574 345 Kč.
3. Napadeným usnesením krajského soudu bylo ve shora uvedené trestní věci podle §239 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku rozhodnuto k návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové o zabrání pozemku parc. č. st. XY, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, výměra XX m2, jehož součástí je stavba: H., č. p. XYZ, rodinný dům, a stavby - H., č. p. XYZ, rodinný dům, na pozemku parc. č. st. XZ, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrálním pracovištěm S., v katastrálním území a obci P., okres S., na listu vlastnictví ABC, vlastníka Z. B.(stěžovatele). Krajský soud po provedeném dokazování uzavřel, že uvedená nemovitost je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti odsouzených B. M. a Z. J., jímž podle §135b odst. 3 písm. a) trestního zákoníku je věc, včetně plodů a užitků, která byla, byť i jen zčásti, nabyta za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti. Poukázal na to, že společnost MAKIMA, s. r. o., docílila bezprostředního výnosu z trestné činnosti jednak zkrácením daně, jednak vylákáním výhody na dani. Částkou v prokázané ve výši 8 806 121 Kč financovala stavbu rodinného domu, přičemž další částky odčerpané přímo z této společnosti nebo přes společnost MAKIMA PLUS, a. s., byly podloženy finančním šetřením. Hodnota věci tvořící bezprostřední výnos není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná, což se podává z odborného vyjádření, podle kterého byla cena předmětné nemovitosti stanovena částkou přibližně 10 500 000 Kč. V průběhu řízení bylo podle krajského soudu prokázáno, že stěžovatel je tchánem odsouzeného B. M. a že pouze oficiálně figuruje jako vlastník dané nemovitosti. Nemovitost byla od počátku stavěna jako rodinný dům, nikoli jako deklarované kanceláře, a od samého počátku v ní také bydlí odsouzený M. s rodinou, nikoli stěžovatel jako její vlastník. Tvrzení stěžovatele vyhodnotil krajský soud jako lživá a účelová.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu vrchní soud napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou. Ztotožnil se přitom se závěrem krajského soudu, že stěžovatel nabyl výše specifikované nemovitosti účelově. O tom podle jeho názoru, ve shodě s názorem krajského soudu, svědčí jednak jeho blízký rodinný vztah k odsouzenému B. M., a jednak zejména jeho zjevně účelové mlžení o nabytí rozestavěné stavby kupní smlouvou od společnosti MAKIMA, s. r. o., a úhrady kupní ceny ve výši 2 680 000 Kč, kdy nebyla doložena její řádná úhrada (doložena je pouze bezhotovostní platba ze dne 28. 3. 2013 ve výši 600 000 Kč na vrub účtu manželky stěžovatele), a dále také nevěrohodná a listinnými důkazy vyvrácená tvrzení o stavbě původně tvrzených kancelářských budov společnosti MAKIMA, s. r. o., na jeho vlastním pozemku, kterou následně odkoupil jako "rozestavěný rodinný dům", a konečně též skutečnost, že manželé B. prokazatelně neměli odpovídající příjmy k úhradě kupní ceny v řádech milionů Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předmětný pozemek nabyl do svého vlastnictví v roce 2008, tj. ještě předtím, než byl pronajat společnosti MAKIMA, s. r. o., a než bylo započato se stavbou, která je také předmětem zabrání. Stěžovatel má za to, že daný pozemek není a nebyl v žádném vztahu k trestné činnosti B. M., která byla navíc páchána až od ledna 2010. Podle stěžovatele proto tento pozemek nemůže být zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti a následující zhodnocení pozemku stavbou nehraje v tomto případě žádnou roli, když stavba je součástí pozemku od roku 2014. Stěžovatel rozebírá jednotlivé v řízení provedené důkazy a má za to, že nebylo prokázáno, že do rozestavěné stavby plynuly bezprostřední výnosy z trestné činnosti. Soudy podle jeho mínění zcela pominuly zásadu in dubio pro reo. Tvrdí, že rozestavěnou stavbu dostavěl svépomocí, čímž došlo k jejímu zhodnocení, a že tvrzení vrchního soudu o tom, že potřeboval přes osm milionů, je nepřezkoumatelné. Zdůrazňuje, že současná hodnota nemovitosti byla dosažena přirozenou cestou, nikoli pomocí prostředků získaných trestnou činností, a zpochybňuje také závěr obecných soudů o tom, že neměl dostatek prostředků k tomu, aby si mohl nemovitost koupit.
6. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení s odůvodněním, že jejich realizací by mu a jeho rodině mohla vzniknout neodčinitelná újma.
7. Následně stěžovatel podanou ústavní stížnost několikrát doplnil samostatnými podáními, ve kterých poukazuje na písařské chyby obsažené v usnesení vrchního soudu, dále podotýká, že obecné soudy odmítly provést výslech obhajobou navrhovaných svědků k prokázání jeho (a jeho manželky) majetkových a příjmových poměrů, nezabývaly se jeho tvrzením, že s manželkou prodali dva domy, což údajně svědčí o jeho solventnosti, a že kupní cena rozestavěné stavby byla určena soudním znalcem ve výši 3 118 000 Kč, proto tvrzení vrchního soudu o tom, že kupní cena byla sjednána v částce 2 680 000 Kč, je podle něj zcela nepodložené.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Ústavní soud předně podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy již vypořádaly. Od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, avšak takové postavení, jak již bylo shora zmíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
11. V nyní posuzované věci jde se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti o to, zda se krajský soud a vrchní soud dopustily pochybení, která představují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
12. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle §79a a násl. trestního řádu a zabrání věci podle §101 a násl. trestního zákoníku [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) či nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2301/14 (N 39/76 SbNU 527)]. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Omezení vlastnického práva použitím uvedených institutů musí též splňovat požadavek přiměřenosti. Mezi základní podmínky spravedlivého procesu patří rovněž požadavek řádného odůvodnění, který dopadá jak na řízení před soudy, tak na řízení před jinými státními orgány, kterým byla svěřena rozhodovací pravomoc [srov. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)]. Zabrání majetku vyžaduje oproti jeho časově omezenému zajištění důkladnější odůvodnění a opodstatnění.
13. Na tomto místě považuje Ústavní soud za vhodné připomenout také Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (publikovanou sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 33/1997 Sb.), která umožňuje postihnout výnosy trestného činu, a to nejen přímé, ale rovněž různými způsoby zprostředkované osobami od pachatele trestného činu odlišnými.
14. Pro uložení ochranného opatření zabrání věci podle §101 odst. 2 trestního zákoníku je rozhodný vztah mezi zabíranou věcí na straně jedné a trestným činem na straně druhé. Toto ochranné opatření podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku se ukládá ve vztahu k věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti nebo je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná, náleží-li taková věc jiné osobě, na kterou pachatel takovou věc převedl nebo která ji jinak nabyla. Takový postup podle Ústavního soudu nelze považovat za svévolný či jinak se příčící ústavním kautelám hlavy páté Listiny (jež nachází odraz i v zásadách ovládajících trestní řízení, mezi které patří zásady presumpce neviny či kontradiktornosti řízení) a ochrany vlastnictví (srov. usnesení ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3124/16).
15. Samotné zajištění majetku osoby, která nebyla a ani nebude odsouzena, nelze považovat za rozporné s Úmluvou, je-li takovéto osobě umožněno se efektivně bránit cestou vnitrostátního práva a nedošlo-li ze strany státních orgánů k porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 10. 4. 2012 ve věci Silickiene v. Litva, stížnost č. 20496/02, odst. 47). K porušení práv podle Úmluvy by tak došlo například za situace, kdy by bylo rozhodnuto o zajištění nebo zabrání věci bez dostatečných důkazů či s nedostatečným odůvodněním, proč je právě tento majetek považován za výnos z trestné činnosti (srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 15. 1. 2015 ve věci Rummi v. Estonsko, stížnost č. 63362/09, odst. 83-86).
16. V nyní posuzovaném případě k žádným ústavněprávně relevantním pochybením v postupu obecných soudů nedošlo. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a zejména vrchního soudu, který podrobně vysvětlil, z jakých důvodů se neztotožnil s argumentací stěžovatele a proč považoval jeho tvrzení za účelová. Vysvětlil, že skutečnost, že stěžovatel předmětný pozemek nabyl již v roce 2008 a že tedy nemůže nijak souviset s danou trestnou činností, nemůže nic změnit na závěru, že společnost MAKIMA, s. r. o., na tomto pozemku v inkriminovaném období (tj. v říjnu 2010) započala se stavbou rodinného domu, který stěžovatel nabyl do vlastnictví na základě kupní smlouvy uzavřené se společností MAKIMA, s. r. o., počátkem roku 2013. I přes tvrzení stěžovatele, že stavbu rodinného domu uhradil na svoje vlastní náklady, nebyl v průběhu řízení žádným způsobem vyvrácen prokazatelný závěr o tom, že jak společnost MAKIMA, s. r. o., přímo, tak prostřednictvím společnosti MAKIMA PLUS, a. s., která je s prvně jmenovanou společností personálně propojena přes odsouzeného B. M. jakožto předsedu představenstva MAKIMA PLUS, a. s., v období od 12. 11. 2009 do 1. 11. 2011 financovaly částkou ve výši 8 806 121 Kč, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti, stavbu příslušného rodinného domu, s jehož stavbou se započalo v říjnu 2010, a kterou následně nabyl stěžovatel. Nutno dodat, že podle učiněných skutkových zjištění společnost MAKIMA, s. r. o., neměla v rozhodném období jiné příjmy, než příjmy plynoucí z obchodu s řepkovým olejem či jeho deriváty, které jsou zatíženy daňovým podvodem.
17. Stěžovateli se zásah do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod prokázat nezdařilo. Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal porušení ústavních kautel práva na řádný proces podle páté hlavy Listiny.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. Domáhá-li se stěžovatel toho, aby byla odložena vykonatelnost napadených usnesení podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud konstatuje, že předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313)]. Proto je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu