ECLI:CZ:US:2020:4.US.3119.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3119/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele O. (dříve V.) M., zastoupeného JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou, sídlem Česká 754/25, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. července 2020 č. j. 13 Co 396/2019-799, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1. nezletilé S. M., 2. nezletilé A. M. a 3. P. N., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práv podle čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i podle čl. 90 a 96 Ústavy. Stěžovatel zároveň navrhl, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel (dále též "otec") u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") navrhoval snížení jím placeného výživného pro 1. vedlejší účastnici (dále též "nezletilá S.") z částky 8 000 Kč měsíčně na částku 2 000 Kč měsíčně a pro 2. vedlejší účastnici (dále též "nezletilá A.) z částky 6 000 Kč měsíčně na částku 1 500 Kč měsíčně od podání návrhu. U jednání otec setrval na svém návrhu s tím, že navrhuje snížit mu výživné od 1. 7. 2018, přičemž od té doby hradí výživné v nově navrhované výši.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 14. 8. 2019 č. j. 100 P 259/2015-680 snížil výživné stanovené otci pro nezletilou S. v částce 8 000 Kč měsíčně a pro nezletilou A. v částce 6 000 Kč měsíčně rozsudkem okresního soudu ze dne 31. 8. 2017 č. j. 100 P 259/2015-392 počínaje dnem 1. 10. 2018 na částku 2 000 Kč měsíčně pro nezletilou S. a na částku 1 500 Kč měsíčně pro nezletilou A. s tím, že výživné je splatné vždy každého 1. dne v měsíci předem k rukám 3. vedlejší účastnice (dále též "matka") (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. O odvolání matky rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že se návrh otce na snížení výživného zamítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Podle krajského soudu na straně otce nedošlo k tak výrazné změně poměrů, která by snížení výživného odůvodňovala. Pro účely posouzení výše výživného otci vyšel i z otcových dalších jednorázových příjmů, které v rozhodné době získal. Dne 14. 9. 2017 byla otci vyplacena částka 804 325 Kč jako zajištěnému věřiteli z výtěžku insolvenčního řízení. Dne 31. 1. 2018 byla otci vyplacena částka 351 436 Kč od soudního exekutora Mgr. Jana Czapeka jako vymožené dlužné plnění a konečně v říjnu 2019 získal otec z prodeje bytu částku 660 000 Kč. Celkově se tedy jde o částku 1 815 761 Kč, která představuje významný zdroj příjmů na straně otce, kterou však okresní soud nezohlednil s odůvodněním, že je otec použil na úhradu dluhu z podnikání, úhradu dlužného výživného a živobytí. Uvedl, že skutečnost, že otec z této částky uhradil matce dlužné výživné ve výši 172 000 Kč a jeho věřiteli částku 600 000 Kč jako dluh z podnikání. Uvedený výdaj (z hlediska výše příjmů otce) zohlednit nelze, protože výživné pro nezletilé děti představuje přednostní pohledávku a závazky povinného nemohou jít k tíži nezletilých dětí, zejména vznikly-li otci z důvodu neplacení adekvátního výživného. Krajský soud to zdůvodnil tím, že dobíral-li by si otec ke svému faktickému či potenciálnímu příjmu ve výši 10 000 Kč částku 45 000 Kč měsíčně z výše uvedeného celkového příjmu 1 815 761 Kč, měl by zachován srovnatelný příjem od doby posledního rozhodování ve věci výživného do konce ledna 2021 a měl by tak být schopen po tuto dobu stanovené výživné řádně hradit. Výše stávajícího výživného odpovídá zákonným kritériím, tj. jak odůvodněným potřebám dětí s přihlédnutím k jejich věku, zdravotnímu stavu a aktivitám, tak příjmovým a majetkovým poměrům otce s přihlédnutím k tomu, že otec na výživu svých zletilých synů již nepřispívá. S ohledem na věk nezletilých dětí (tj. cca necelých 7 let a 4 roky) si matka stále plní svou vyživovací povinnost k dětem především výkonem osobní péče, proto je argumentace otce příjmy matky právně irelevantní.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že krajský soud v posuzované věci rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu nepředvídatelně a překvapivě a v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, když z provedeného dokazování v řízení před okresním soudem nevyhodnotil celkově zjištěný skutkový stav a provedené důkazy a pro své rozhodnutí vytvořil toliko domněnku o majetkové a příjmové situaci stěžovatele, na základě které změnil rozhodnutí okresního soudu. Napadený rozsudek krajského soudu neodpovídá provedenému dokazování a krajský soud pochybil, když ve věci sám rozhodl, jelikož bylo namístě věc vrátit k dalšímu řízení okresnímu soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
10. Napadený rozsudek krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Krajský soud ve věci provedl dostatečné doplnění dokazování, zabýval se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výše výživného, přičemž své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil. Vycházel-li krajský soud z jednorázových příjmů otce ve výši 1 815 761 Kč, ke kterým však okresní soud nepřihlédl, nejde o postup a závěr nikterak extrémní či nepřiměřený. Ústavní soud naopak shledává, že závěr krajského soudu, že výživné pro nezletilé děti představuje přednostní pohledávku a závazky povinného nemohou jít k tíži nezletilých dětí, zejména vznikly-li otci z důvodu neplacení adekvátního výživného, je i z ústavního hlediska bez jakýchkoliv pochyb akceptovatelný.
11. Ke skutkovým námitkám stěžovatele nutno uvést, že se stěžovatel ve skutečnosti domáhá zejména opětovného revizního zhodnocení důkazů provedených v řízení před krajským soudem. K takovému postupu však není Ústavní soud povolán, jelikož pro jeho činnost platí zásada minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů. Ústavní soud nadto však v posuzované věci žádný neústavní exces neshledal a stěžovatelově argumentaci tak přisvědčit nemohl.
12. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
13. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného k námitce porušení čl. 90 Ústavy konstatuje, že již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládá bezprostředně ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9)].
14. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv a svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti fakticky bezprostředně po jejím podání, nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu