ECLI:CZ:US:2020:4.US.3151.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3151/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Ivy Vosáhlové a 2) Pavla Vosáhla, obou zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti výroku I. b) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. září 2020 č. j. 12 Co 129/2019-590, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti LEONARD, spol. s r. o., sídlem Musílkova 1311/5, Praha 5 - Košíře, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení výroku I. b) v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 3. 2019 č. j. 15 C 40/2008-552 byla vedlejší účastnici jako žalované uložena povinnost zaplatit stěžovatelům jako žalobcům částku 181 068 Kč s příslušenstvím (výrok I.); žalobu okresní soud částečně zamítl v rozsahu částky 7 628,47 Kč s příslušenstvím (výrok II.); vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení ve výši 434 999 Kč (výrok III.) a vedlejší účastnici dále uložil povinnost zaplatit státu zálohované znalečné ve výši 24 108 Kč (výrok IV.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 9. 2020 č. j. 12 Co 129/2019-590 rozsudek okresního soudu a) ve výroku I. potvrdil, b) ve výroku III. jej změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení ve výši 310 727 Kč, c) ve výroku IV. jej změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit České republice - na účet okresního soudu náhradu nákladů řízení v částce 1 705,40 Kč a vedlejší účastnice je povinna zaplatit České republice - na účet okresního soudu náhradu nákladů řízení v částce 22 402,60 Kč (výrok I.). Výrokem II. krajský soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelům na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 16 586 Kč.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
7. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na internetu v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
8. V posuzované věci bylo proti napadenému rozsudku krajského soudu přípustné dovolání za podmínek uvedených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a o této možnosti bylo účastníkům řízení poskytnuto krajským soudem řádné poučení. Dotazem na pracovnici okresního soudu bylo zjištěno, že vedlejší účastnice dovolání podala a bude o něm rozhodováno.
9. Podanou ústavní stížností stěžovatelé brojí proti výše uvedenému nákladovému výroku rozsudku krajského soudu [výrok I. b)], když v souladu s poučením poskytnutým krajským soudem není dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení samostatně přípustné.
10. S ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo napadeným rozsudkem krajského soudu skončeno, nýbrž stále pokračuje, je podaná ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. K aplikaci této výjimky totiž Ústavní soud přistupuje jen velmi zdrženlivě. Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatelé nedostáli požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčkali rozhodnutí o vedlejší účastnicí podaném dovolání a ústavní stížnost tak podali předčasně.
11. Výroky o náhradě nákladů řízení [zde napadený výrok I. b) rozsudku krajského soudu] mají v této souvislosti k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv je si proto Ústavní soud vědom okolnosti, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší.
12. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje v jejich právu na přístup k soudu, neboť stěžovatelé budou po ukončení dovolacího řízení oprávněni podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 2016/13, ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19, ze dne 20. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 335/20 nebo ze dne 2. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 757/20).
13. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti tedy začne stěžovatelům běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to jak proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování tohoto soudu.
14. S ohledem na uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť neshledal důvod k postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, když ústavní stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2020
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj