ECLI:CZ:US:2020:4.US.3288.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3288/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, 2. května 7134, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 703/2019-183 ze dne 25. června 2019, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 6/2019-129 ze dne 6. února 2019 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 1 T 137/2018-88 ze dne 27. listopadu 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") odsoudil stěžovatele rozsudkem č. j. 1 T 137/2018-88 ze dne 27. listopadu 2018 pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku, jelikož dne 13. 6. 2018 ve 21:50 hodin ve Zlíně řídil na ulici Štefánikova osobní automobil po předchozím požití alkoholických nápojů a měl v krvi nejméně 2,19 promile alkoholu. Okresní soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Stěžovateli byl rovněž uložen peněžitý trest v celkové výši 5 000 Kč, přičemž pro případ, že by stěžovatel tento trest ve stanovené lhůtě nezaplatil, okresní soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Konečně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců.
2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 5 To 6/2019-129 ze dne 6. února 2019 napadený rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a stěžovateli trest zmírnil; uložil mu trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců, a zároveň stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné v záhlaví uvedeným usnesením.
3. V ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí; namítá porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4 odst. 3, 8 odst. 1, 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
4. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, zejména tím, že neprovedly svědeckou výpověď příslušných policistů a zdravotní sestry, která prováděla odběr krve. Stěžovatel rovněž rozporuje závěr obecných soudů o nadbytečnosti provedení jím požadovaného znaleckého posudku, neboť považuje odborné vyjádření Mgr. Jana Pivničky, Ph. D., za nedostačující a rozporuplné. Podle stěžovatele obecné soudy porušily zásadu kontradiktornosti trestního řízení, jelikož skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, přičemž existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Stěžovatel především namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s pochyběními při odběru krevních vzorků, který byl proveden v rozporu s metodickým pokynem zveřejněným ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví České republiky v částce 7/2006.
5. Stěžovatel dále namítá, že okresní soud porušil jeho právo na obhajobu, protože odborné vyjádření Mgr. Jana Pivničky, Ph. D., mu bylo poskytnuto až při hlavním líčení, v důsledku čehož stěžovatel neměl možnost seznámit se s obsahem vyjádření a na předmětný důkaz nemohl řádně reagovat. Podobně měl pochybit i krajský soud, který zástupce stěžovatele seznámil s druhým odborným vyjádřením prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., až u veřejného zasedání. K danému veřejnému zasedání nadto stěžovatel nebyl řádně předvolán, nýbrž byl o jeho konání pouze vyrozuměn; takový postup je podle stěžovatele v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť krajský soud při veřejném zasedání prováděl nové důkazy, ke kterým se stěžovatel neměl šanci řádně vyjádřit. Krajský soud nadto porušil stěžovatelovo právo na svobodnou volbu obhájce tím, že zamítl žádost stěžovatelova obhájce o odročení veřejného zasedání. Podle stěžovatele bylo konečně porušeno i jeho právo na osobní svobodu, neboť policejní hlídka bezdůvodně použila donucovacích prostředků (pout).
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není podle čl. 83 Ústavy další instancí v systému všeobecného soudnictví a není ani soudem nadřízeným obecným soudům [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů připadá v úvahu pouze v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. V nyní projednávané věci však důvod ke zrušení napadených rozhodnutí dán není. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje námitky, které již vznesl v předcházejících řízeních u obecných soudů. Stěžovatel své námitky sice formálně podřadil pod jednotlivá základní práva, což z nich však nečiní kvalitativně relevantní ústavněprávní argumentaci. Z toho důvodu lze v jednotlivostech plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, zvláště pak na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který podrobně a srozumitelně vysvětlil, proč jsou námitky stěžovatele neopodstatněné, a to i s vyčerpávajícími odkazy na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy své rozhodnutí neprovést důkazy navržené stěžovatelem dostatečně zdůvodnily; uvedené důvody, tj. absence vypovídací potence a nadbytečnost navrhovaných důkazů, jsou ústavně konformní [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191) či usnesení sp. zn. III. ÚS 2021/15 ze dne 24. 9. 2015)]. Podobně pak Ústavní soud dospěl k závěru, že zásada kontradiktornosti porušena nebyla, jelikož stěžovatel (jeho zástupce) měl možnost se seznámit se závěry odborných vyjádření při hlavním líčení (veřejném zasedání), a měl rovněž možnost se k těmto závěrům vyjádřit (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 4. 2007 ve věci Augusto proti Francii, č. stížnosti 71665/01).
9. Ohledně námitky stěžovatele týkající se jeho nepřítomnosti u veřejného zasedání se Ústavní soud plně ztotožňuje s odůvodněním Nejvyššího soudu (viz body 31-40 napadeného usnesení). Přesto, že vzhledem k provádění nových důkazů měl krajský soud přítomnost stěžovatele u veřejného zasedání zajistit jeho předvoláním, nelze dovodit, že by přítomnost stěžovatele na veřejném zasedání mohla na učiněných závěrech krajského soudu cokoliv podstatného změnit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3132/16 ze dne 22. 11. 2016). Předmětné pochybení tak vzhledem k podpůrnému významu provedených důkazů v nepřítomnosti stěžovatele nedosáhlo takové intenzity, aby současně představovalo i neoprávněný zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2684/14 ze dne 23. 9. 2014). Ohledně námitky stěžovatele týkající se žádosti zástupce stěžovatele o odročení veřejného zasedání Ústavní soud dospěl k závěru, že ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, a ze základního práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, nevyplývá absolutní povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka či jeho zástupce [srov. nález sp. zn. III. ÚS 83/96 ze dne 25. 9. 1996 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.)]. Krajský soud řádně vysvětlil, proč žádosti v daném případě nevyhověl; stěžovatel nadto byl při veřejném zasedání zastoupen advokátní koncipientkou.
10. Jelikož napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu