ECLI:CZ:US:2020:4.US.3374.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3374/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Československá obchodní banka, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4426/2013-512 ze dne 18. 7. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupeného Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti předcházející soudnímu řízení
1. Mezi stěžovatelkou jako věřitelem a společností Zetor Brno, s. p. (dále jen "původní dlužník"), bylo v roce 1989 sjednáno poskytnutí překlenovacího úvěru, který byl průběžně čerpán, naposledy v roce 1992. V roce 1996 byl vypracován privatizační projekt původního dlužníka, v roce 1999 byla uzavřena smlouva o prodeji privatizovaného majetku původního dlužníka akciové společnosti Zetor Brno a. s. (dále jen "nový dlužník") podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."). V témže roce uznal nový dlužník notářským zápisem existenci dluhu ve výši cca 507 milionů Kč (z toho cca 231,8 milionů Kč jistiny). V letech 2000-2002 probíhalo vyrovnávací řízení nového dlužníka, v jehož rámci byla přihlášená pohledávka stěžovatelky uspokojena z 30 % (cca 159,2 milionů Kč). V roce 2004 vyzvala stěžovatelka Fond národního majetku (jehož závazky později převzala vedlejší účastnice) ke splnění ručitelského závazku podle §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. k uspokojení pohledávky ve zbývající výši cca 371,6 milionů Kč. Jelikož Fond národního majetku nesplnil závazek dobrovolně, domáhala se stěžovatelka jeho splnění soudní cestou.
II. Řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") č. j. 34 Cm 199/2004-380 ze dne 8. 6. 2012 byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce cca 343 milionů Kč s příslušenstvím od roku 2004 (výrok I); v rozsahu cca 28 milionů Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo nahradit stěžovatelce na nákladech řízení cca 4 miliony Kč.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka změnil rozsudkem č. j. 5 Cmo 111/2013-428 ze dne 2. 7. 2013 výrok I rozsudku nalézacího soudu tak, že žalobu zamítl v rozsahu požadovaného příslušenství z částky cca 343 milionů Kč (výrok I), jinak vyhovující výrok v rozsahu přiznané částky cca 343 milionů Kč potvrdil (výrok II), stejně jako výrok II rozsudku nalézacího soudu zamítající žalobu v rozsahu 28 milionů Kč (výrok III); přiznal také stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši cca 467 tisíc Kč (výrok IV).
4. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") rozhodoval ve věci stěžovatelky, zahájené u nalézacího soudu v roce 2004, již podruhé (viz rozsudek č. j. 29 Cdo 601/2008-277 ze dne 8. 6. 2011, publikovaný pod č. R 148/2011). Napadeným rozsudkem shledal dovolání stěžovatelky přípustným pouze proti výroku I a části výroku III rozsudku odvolacího soudu - v této části její dovolání zamítl; dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení Nejvyšší soud odmítl pro vadu spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti. Nejvyšší soud však shledal důvodným dovolání vedlejšího účastníka a změnil výrok II rozsudku odvolacího soudu tak, že žalobu zamítl i v rozsahu přiznané částky cca 343 milionů Kč.
5. Odlišné posouzení dovolacího soudu vychází z rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 2459/2012 ze dne 9. 9. 2015, publikovaného pod č. R 57/2016 (dále jen "rozsudek zn. R 57/2016"), kterým byla sjednocena do té doby rozdílná rozhodovací praxe (překonávající pouze jediný rozsudek odchylující se od sjednoceného stanoviska - viz rozsudek sp. zn. 33 Cdo 75/2008 ze dne 29. 7. 2009) v posouzení otázky výkladu §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., účinném od 6. 12. 1994, a který byl vydán až po vydání uvedeného rozsudku odvolacího soudu. V rozsudku zn. R 57/2016 Nejvyšší soud potvrdil svou dosavadní převažující výkladovou praxi, podle níž novela provedená zákonem č. 224/1994 Sb. nezaložila znovu ručení Fondu národního majetku za závazky, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, nýbrž vázala na další podmínky splatnost pohledávek věřitelů vůči fondu z titulu ručení, které vzniky před 13. 8. 1993, avšak nestaly se splatnými před 6. 12. 1994.
6. V souzené věci Nejvyšší soud neshledal důvod na uvedeném závěru čehokoli měnit a po zohlednění skutkových okolností dospěl k závěru, že dovolání vedlejšího účastníka je důvodné; podle dovolacího soudu je zjevné, že podle doby uzavření převodní smlouvy (19. 7. 1999) i její účinnosti (1. 8. 1999) není pohledávka stěžovatelky vůči Fondu (nyní vůči vedlejšímu účastníku) pohledávkou, která z titulu ručení vznikla před 13. 8. 1993 a současně se nestala splatnou před 6. 12. 1994 (R 57/2016), takže je (byl dán) důvod zamítnout žalobu ohledně celé požadované jistiny (tedy i ohledně částky 343.347.885,55 Kč, proti jejímuž přiznání brojil vedlejší účastník podaným dovoláním). V konečném důsledku tak byla žaloba stěžovatelky zamítnuta v plném rozsahu.
III. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka se cítí být napadeným rozsudkem zkrácena na svých základních právech zaručených čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); rozsudek dovolacího soudu porušuje podle stěžovatelky i strukturální principy demokratického právního státu (priorita jednotlivce a jeho svobody před státem, ochrana legitimního očekávání), zakotvené v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny. Nejvyšší soud rozhodl pro stěžovatelku překvapivě, čímž porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodování, a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Napadeným rozsudkem se odchýlil od svého prvního rozhodnutí ve věci a z více možných nezvolil výklad nejšetrnější k základním právům stěžovatelky (čl. 4 odst. 4 Listiny).
8. Do vlastnického práva stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu nepřípustně zasaženo proto, že v jeho důsledku přestala její pohledávka za vedlejším účastníkem existovat, přestože ji řádně uplatnila a splnila všechny zákonné podmínky pro vznik zákonného ručení vedlejšího účastníka. V dalším textu obsáhlé ústavní stížnosti se stěžovatelka vymezuje vůči výkladu §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. v rozhodném znění, přijatému Nejvyšším soudem v rozsudku zn. R 57/2016, z něhož v projednávané věci vyšel. Dále stěžovatelka předkládá test proporcionality, kterým napadený rozsudek podle jejího přesvědčení neprochází, neboť její vlastnické právo nestálo v kolizi s žádným jiným základním právem. Nejvyšší soud preferoval vlastnické právo státu, který nejprve mocí zákonodárnou přijal dotčené ustanovení, a pak prostřednictvím aplikujících orgánů zcela změnil jeho výklad. Výklad a závěr Nejvyššího soudu je vůči stěžovatelce extrémně nespravedlivý a vede k nerovnoprávnému postavení zúčastněných subjektů. Klást důraz na prioritu jednotlivce před státem a aplikovat zásadu in dubio pro libertate [viz nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373)] je přitom nutno obzvlášť při výkladu zákona č. 92/1991 Sb., který upravil velkou privatizaci a vyvažoval veřejný zásah do smluvní svobody (nemožnosti věřitele ovlivnit osobu svého dlužníka) založením ručení státu.
9. Nejvyšší soud podle stěžovatelky porušil princip vázaznosti vlastním předchozím rozhodnutím ve věci [viz §156 odst. 3 o. s. ř. či nálezy sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010 (N 253/59 SbNU 581) a sp. zn. II. ÚS 1688/10 ze dne 9. 10. 2012 (N 167/67 SbNU 49)], neboť v rozsudku z roku 2011 vyslovil jednoznačný právní názor o existenci ručení žalovaného, načež v napadeném rozsudku předvedl "vskutku koperníkovský obrat", aniž by změně právního názoru předcházela změna skutkových okolností věci. Otázka existence ručení žalovaného za závazek původního dlužníka podle §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. byla podle stěžovatelky ve věci již vyřešena, nebylo proto možné ji v dalším rozhodování znovu otevírat.
10. Dovolání vedlejšího účastníka nebylo podle stěžovatelky ani přípustné, natož důvodné; stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením Nejvyššího soudu, který řádné vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.) dovodil z obsahu dovolání, ač nebylo vedlejším účastníkem výslovně specifikováno. Rozsudek odvolacího soudu tak byl dovolacím soudem změněn na podkladě nezpůsobilého dovolání. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky dopustil přepjatého formalismu, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti.
11. Dřívější rozhodnutí Ústavního soudu [usnesení sp. zn. III. ÚS 1703/16 ze dne 25. 10. 2016, usnesení sp. zn. III. ÚS 878/16 ze dne 2. 5. 2016, usnesení sp. zn. III. ÚS 3016/13 ze dne 12. 3. 2015, nález sp. zn. II. ÚS 401/97 ze dne 14. 9. 1999 (N 124/15 SbNU 181)]; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), týkající se obdobné problematiky, jednak řešila skutkově odlišné případy, jednak obsahují některé nesprávné závěry, které je podle stěžovatelky (z podrobně rozvedených důvodů) třeba korigovat.
12. V doplněních ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že byla vedlejším účastníkem vyzvána k úhradě úroků z prodlení ve výši cca 299 milionů Kč, což jen potvrzuje a prohlubuje závěr, že napadený rozsudek je neústavní. Nejenže předmětná pohledávka nebude vymožena a nejenže stěžovatelka musela vedlejšímu účastníkovi vrátit částku 483.374.628,39 Kč (tj. částku 371.606.238,05 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení), kterou od něho dříve na základě pravomocných soudních rozhodnutí přijala, nyní je po ní navíc ještě požadováno příslušenství za údajné prodlení s vrácením "bezdůvodného obohacení". Je proto evidentní, že jde o zásah do vlastnického práva stěžovatele, a to v nebývale velkém rozsahu.
IV. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatelky
13. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost Nejvyššímu soudu jako účastníku řízení k vyjádření, ten však na výzvu nereagoval.
14. K vyjádření bylo vyzváno i Ministerstvo financí (dále jen "vedlejší účastník"), které prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových sdělilo, že hodlá v řízení před Ústavním soudem uplatňovat práva vedlejšího účastníka podle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a podalo vyjádření, ve kterém rekapituluje skutkové okolnosti věci a legislativní vývoj předmětného §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o jehož výklad pro posouzení nároku stěžovatelky šlo. Z napadeného rozsudku podle vedlejšího účastníka plyne, že dovolací soud zaujal názor, který je (až na jednu výjimku) v judikatuře jeho i Ústavního soudu konstantní, rozhodl tedy předvídatelně a nijak překvapivě. Stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu zavádějící tvrzení, že vedlejší účastník v průběhu předchozích jednání existenci nároku ani jeho složení v průběhu řízení nijak nesporoval a že právní názor, podle kterého stát za závazky v režimu rozhodného znění §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. vůbec neručí, je uveden teprve v napadeném rozsudku. Stěžovatelka zaměňuje právo na soudní ochranu s právem na úspěch ve věci a staví Ústavní soud nepřípadně do role další odvolací instance. Konečně vedlejší účastník ke stěžovatelkou odkazované zásadě in dubio pro liberatate upozorňuje, že v řízení byl řešen obchodní spor dvou rovnocenných účastníků řízení; vedlejší účastník v něm vůči stěžovatelce neuplatňoval žádné mocenské postavení [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 380/97 ze dne 9. 4. 1998 (U 27/10 SbNU 437)].
15. Uvedené vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce k replice. V té stěžovatelka nad rámec obsahu ústavní stížnosti cituje z odůvodnění změněného rozsudku vrchního soudu a doplňuje, že ačkoli vedlejší účastník nevystupoval v řízení vrchnostensky, věc je nutné chápat v souvislostech (stát vytváří právní úpravu, jiné jeho orgány ji pak aplikují atp.). Podle stěžovatelky stát odpovídá za kvalitu právní normy, důsledky nesprávného výkladu nejasného textu zákona nelze přenášet na stěžovatelku, která nic z uvedeného nemohla ovlivnit, zasluhuje proto ochranu a volbu takového výkladu, který bude její svobodu chránit v co nejširší míře.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
VI. Vlastní posouzení Ústavního soudu
17. Ústavní soud se seznámil se zaslanými podáními a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná; ústní jednání nekonal, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu) - skutková zjištění i právní argumentace potřebné pro posouzení Ústavního soudu jsou patrny z přiložených podání a rozhodnutí, příp. jsou Ústavnímu soudu známá z vlastní rozhodovací činnosti.
18. Předmětem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s výkladem §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., který Nejvyšší soud zaujal v rozsudku zn. R 57/2016. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s přijatým výkladem však nepovyšuje její argumentaci do ústavněprávní roviny, ač se stěžovatelka snaží Ústavní soud přesvědčit o opaku a předkládá vlastní představy toho, jak by sám Ústavní soud měl "korigovat" (z pohledu stěžovatelky "správným" směrem) také svou judikaturu. Stěžovatelka se domnívá, že ve věci bylo v kolizi dvou základních práv upřednostněno vlastnické právo státu na úkor jejího vlastnického práva, chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny, a vytýká napadenému rozhodnutí absenci úvah naznačujících provedení testu proporcionality. Podle Ústavního soudu však základní otázkou je, zda státu na základě zákona č. 92/1991 Sb. vznikl ručitelský závazek vůči pohledávce stěžovatelky, či nikoli. V dané rovině ještě nelze hovořit o legitimním očekávání či v kolizi stojících hodnotách.
19. Stěžovatelka z uvedeného znění předmětného ustanovení na rozdíl od Nejvyššího soudu dovozuje, že bylo nově (znovu) zavedeno zákonné ručení Fondu národního majetku za všechny závazky vzniklé před 13. 8. 1993, jež privatizací přešly (lhostejno kdy) na soukromé subjekty. K takto předloženému výkladu však Ústavní soud již měl možnost se vyjádřit při rozhodování o ústavních stížnostech jiných věřitelů, jejichž situace byly v podstatném momentu přechodu práv a závazků na nabyvatele po rozhodném datu 13. 8. 1993 totožné (neplatí proto, že by rozhodnutí o jejich ústavních stížnostech nebyla na případ stěžovatelky aplikovatelná, jak se stěžovatelka snaží Ústavní soud přesvědčit) - a odmítl je jako zjevně neopodstatněné (viz citovaná usnesení sp. zn. III. ÚS 3016/13, sp. zn. III. ÚS 878/16, III. ÚS 1703/16). Již v nálezu sp. zn. II. ÚS 401/97 Ústavní soud zhodnotil, že zákonodárce postupně snižoval rozsah ručení Fondu národního majetku za závazky nabyvatelů privatizovaného majetku, až je s účinností od 6. 12. 1994 zrušil zcela. Tentýž výklad, jaký dnes zaujímá Nejvyšší soud, tak již tehdy shledal ústavně konformním. Není třeba na tomto místě znovu opakovat důvody, jež Ústavní soud k jeho závěru vedly, v podrobnostech postačuje odkázat na uvedená rozhodnutí.
20. Předmětem obchodní činnosti stěžovatelky je mimo jiné poskytování úvěrů. Součástí podnikatelského rizika je také nebezpečí, že vybraný klient - dlužník nebude ve skutečnosti dostatečně solventní, aby své závazky řádně, či alespoň dodatečně pod hrozbou sankcí, splnil (v době poskytnutí úvěru stát neručil za závazky státních podniků, riziko případné nedobytnosti pohledávky stěžovatelka nesla již tehdy). Ústavní soud proto neshledává závěry Nejvyššího soudu vůči stěžovatelce extrémně nespravedlivými, neboť neexistuje záruka, že za jiného běhu okolností (zejména bez privatizačního procesu) by její pohledávka byla dobytná v plné výši, nikoli jen z 30 % v rámci vyrovnacího řízení, jako tomu nakonec bylo.
21. Je zjevné, že vymáhání předmětné pohledávky bylo specificky ovlivněno složitým procesem privatizace a transformace ekonomiky, a zjevné je také, že geneze legislativního vývoje §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. je nešťastná. Ústavní soud však již v minulosti několikrát judikoval, že jen kvůli neobratnému postupu zákonodárce a nejasné formulaci zákona se soudní rozhodnutí založená na výkladu tohoto ustanovení základních práv věřitelů privatizovaných pohledávek nedotýkají; totéž platí ve věci stěžovatelky, které legitimní očekávání zákonného ručení státu nevzniklo; jí předkládaný výklad daného ustanovení je podle Ústavního soudu účelový. Argumentace stěžovatelky ohledně správného výkladu je vnitřně rozporná, vytýká-li Nejvyššímu soudu na jedné straně, že nezvolil z více možných výkladů předmětného ustanovení takový, který by byl ústavně konformní, a zároveň dodává, že v něm zákonodárce neposkytuje prostor pro jinou interpretaci, než jakou předkládá stěžovatelka.
22. Výklad Nejvyššího soudu stojí podle stěžovatelky na historickém vývoji za použití interpretačního argumentu předpokladu racionálního zákonodárce, přestože pro dovozování historických souvislostí a původního úmyslu zákonodárce neexistují žádné podklady. Přehlíží však, že Nejvyšší soud v rozsudku zn. R 57/2016, z něhož v odůvodnění napadeného rozsudku vychází, sám konstatuje, že úmysl zákonodárce není zachycen a pro zohlednění historického vývoje novelizací předmětného ustanovení je třeba vyjít z jiných okolností záměru zákonodárce nasvědčujících. K ústavně konformnímu použití výkladové metody e ratione legis v citovaném rozsudku zn. R 57/2016 se již Ústavní soud v minulosti vyslovil souhlasně (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1703/16, bod 12) a nemá nyní důvod své dřívější posouzení přehodnocovat.
23. Na správnosti aplikovaného výkladu nic nemění ani skutečnost, že v prvním rozhodnutí ve věci Nejvyšší soud existenci zákonného ručení státu ve vztahu k předmětné pohledávce stěžovatelky "nerozporoval". Je pravdou, že každý soud, tedy i Nejvyšší soud, je vázán vlastními rozhodnutími vydanými v téže věci za nezměněných skutkových okolností (viz stěžovatelkou odkazované nálezy sp. zn. III. ÚS 1275/10, sp. zn. II. ÚS 1688/10, či sp. zn. Pl. ÚS 4/06). Rozhodovací praxe však není bez vývoje, a ač je změna zastávaného právního názoru nežádoucí z hlediska právní jistoty, předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání účastníků řízení, subjektivní právo jednotlivce na konstantní rozhodovací praxi soudů neexistuje, neboť je třeba vyvážit jiné v úvahu přicházející zájmy jako například reflexi vývoje společenských poměrů a legislativy (podrobněji viz nález sp. zn. IV. ÚS 3500/18 ze dne 10. 12. 2019, body 19-22). Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že zabýval-li se Nejvyšší soud správnou výší pohledávky, jež je z titulu ručení přičitatelná státu, lze implicitně předpokládat, že měl v době prvního rozhodování ve věci zákonné ručení za dané. Nejvyššímu soudu však tehdy nebyla tato otázka předložena k posouzení, jak správně upozorňuje v napadeném rozsudku, ze kterého proto není možné dovozovat nepřípustné nerespektování dřívějšího stanoviska. Vzhledem ke zde popsanému převažujícímu přístupu Nejvyššího soudu k výkladu §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., zastávanému i Ústavním soudem již od vydání nálezu sp. zn. II. ÚS 401/97, přitom nelze závěr rozsudku zn. R 57/2016 považovat za judikatorní "obrat" v pravém slova smyslu; i kdyby tomu tak bylo a i kdyby Nejvyšší soud v prvním rozsudku v této věci z roku 2011 explicitně vyslovil, že zákonné ručení státu k žalované pohledávce stěžovatelky je dáno, rozsudkem velkého senátu zn. R 57/2016 by byl jeho závěr překonán (i za nezměněného skutkového stavu). Na nyní napadeném rozsudku proto Ústavní soud neshledává neústavní vady ani v kontextu předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci.
24. Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti ze dne 21. 10. 2019 rekapituluje úlohu státu v celé věci, jehož protiústavnímu postupu přičítá svůj neúspěch, a mimo jiné namítá, že stát nechal rozhodnutí o podaných dovoláních prostřednictvím Nejvyššího soudu "ležet" další čtyři roky, aby následně žalobu zamítl, v důsledku čehož tentýž stát nyní po stěžovatelce požaduje úroky z prodlení ve výši 299 milionů Kč (viz i doplnění ze dne 30. 4. 2020).
25. Délka řízení ani následné vypořádání mezi účastníky řízení před obecnými soudy však nejsou a nemohou být předmětem přezkumu Ústavního soudu. Byla-li stěžovatelka nespokojena s průběhem (délkou) dovolacího řízení, měla k dispozici prostředky k ochraně svých práv [viz §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Ústavnímu soudu není známo, že by jich využila; proto se námitkou pro jejich nevyčerpání nemůže zabývat (z poslední doby viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3569/19 ze dne 14. 1. 2020, či usnesení sp. zn. II. ÚS 3570/19 ze dne 24. 1. 2020). Jde-li o výzvu k vydání bezdůvodného obohacení včetně úroku z prodlení, pak tento nárok, ač bezprostředně navazující na napadený rozsudek, předmětem přezkoumávaného soudního řízení nebyl. Ústavní soud se jím proto v projednávané věci nemůže zabývat ani k výzvě k jeho splnění jakkoli přihlédnout, neboť ze samotné výzvy ještě najisto nevyplývá, že uplatněný nárok vedlejšího účastníka je skutečně dán.
VII. Závěr
26. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu